I. Úvod
Požární ochrana je imanentní součástí bezpečnostního systému každého moderního státu a nejinak tomu je i v České republice. Je nesporně příjemným atributem, že autor článku dotýkajícího se problematiky veřejného sektoru a státní správy v naší zemi může volit pochvalný a nekritický tón i při objektivním popisu fungování dílčího segmentu státní správy, což vpravdě nebývá typickým rysem popisu aplikovaného výkonu veřejné moci. Autor textu se po stručném historickém náhledu pokusí fixovat problematiku požární ochrany (largo sensu) do systému bezpečnosti státu, jehož právní rámec je základem pro další ucelení právních vazeb segmentu práva požární ochrany. Cílem je v tomto a návazných textech vymezit právo požární ochrany sui generis v prostoru veřejného práva.
Symbolicky již dar titána Prométhea v podobě ohně přináší na jedné straně obrovský užitek většině a na straně druhé utrpení některým; naplňuje tak symbolické heslo, které by se mohlo vytesat do piedestalu požární ochrany – „oheň je dobrý sluha, ale zlý pán“. Význam ohně pro vývoj lidského druhu i rodící se lidské společnosti je nezpochybnitelný již od prvního ovládnutí ohně předvěkým člověkem. Na jedné straně přináší lidem teplo, světlo, a bezpečí jako ochrana před šelmami, ale zároveň se od počátku stává rovněž zbraní, nástrojem ničení a díky jeho podstatě hrozbou, pokud jeho energie působí nekontrolovaně a ničivě. Vysoký rizikový potenciál představovaný negativními vlastnostmi ohně již od pradávna vedl lidstvo k budování ochranných mechanismů proti působení ohně, který se vymkl kontrole. Ač může proklamace působit úsměvným dojmem, je útěk do bezpečí prvotním kořenem požární prevence a ochrany obyvatelstva, stejně jako hašení ohně vodou či větvemi zase představuje elementární základ účinné požární represe. Stejně tak, jako se dynamizuje vývoj člověka a celé lidské společnosti, obdobně progresivně se vyvíjí i požární ochrana, na kterou již nelze nahlížet jako na prostý boj proti ohni. Požární ochrana se vyvinula do multidisciplinární vědy zabývající se oblastí pojmově prezentovanou jako „ostatní druh ohrožení“, tzv. ostatní hrozba, jak bude patrné v systematice teorie bezpečnosti státu uvedené níže.
II. Exkurz do historie požární cohrany a hasičského práva
Významné impulzy pro nastartování vývoje požární ochrany je třeba hledat v proslavených požárech, ke kterým docházelo dávné historii hluboko před naším letopočtem, kdy oheň např. zasahuje jeden ze sedmi divu světa – Artemidin chrám v Efesu v roce 356 před n. l., nebo Alexandrijskou knihovnu v roce 48 před n. l., či v roce 64 n. l. Řím za vlády císaře Nerona. Zajímavostí je, že již v dobách velkých starověkých požárů jsou patrny prvky „trestní represe postihující delikty proti hodnotám hodným ochrany – zde např. žhářství1) “; zjevná je i reflexe požárů velkých měst v podobě koncepčnějšího přístupu k urbanistickým a architektonickým řešením staveb a měst, nově nahlížené optikou „požárně-bezpečnostního řešení2) “.
Ze stejných časů se datují ve starověkém Egyptě první doložitelné vynálezy využitelné v požární ochraně3), a v Římě je patrná první organizační struktura na úseku požární ochrany, kterou představovaly první soukromé hasičské sbory; Marcus Licinius Crassus (+ 53 př. n. l.) založil z vlastních otroků hasičský sbor. Za vlády císaře Augusta zřídil v roce 21 př. n. l. podobný sbor edil Marcus Egnatius Rufus, přičemž bez nadsázky lze hovořit o prvním profesionálním hasičském sboru4), který se vbrzku mění na vojensky organizovaný sbor. Císaře Augusta můžeme označit jako zakladatele moderního bezpečnostního systému5), jehož prvky spatřujeme i v soudobém systému bezpečnosti ČR6). Další vývoj evropské požární ochrany zaznamená progresivní vývoj, zpravidla po velkých požárech, jako tomu bylo např. při požáru Londýna v letech 1212, kdy zahynulo kolem 3 000 obyvatel, nebo po ničivém požáru z roku 1666, kdy bylo, dle dostupných pramenů, zničeno 13 tisíc budov a 100 tisíc obyvatel Londýna zůstalo bez přístřeší. Je pochopitelné, že po tak kataklyzmatické události začínají vznikat četné anglické hasičské sbory, kterými se následně inspiruje napoleonská Francie. Obrovský požár v Chicagu 1871 pak změnil přístup k požární ochraně i daleko za hranicemi amerického kontinentu. Středověké ohnivé tragédie hradů, vesnic a měst v Evropě jsou podhoubím pro vznik požárních řádů a předpisů7). V českých zemích je pro oblast požární ochrany „osvíceným“ obrobím tereziánská éra a následné zpřísnění požárních řádů za vlády Josefa II. V 19. století vznikají první sbory dobrovolných hasičů – německý roku 1854 v Zákupech; první český sbor dobrovolných hasičů zakládá Karel Krohn roku 1864 ve Velvarech. Vznik prvního profesionálního hasičského sboru je datován 18. července 18538). Zajímavostí je, že pražský sbor musel dlouhou dobu čelit kritice a posměškům, že ač byly použity požární automaty, přesto přijeli hasiči k požáru Národního divadla v roce 1881 pozdě. Druhá polovina 19. století pak přináší první zemské hasičské zákony. Prvními zásadnějšími pozitivně právními počiny jsou zákon č. 20/1873, Slezského zemského zákoníku, kterým se vydává řád policie požárové pro Slezsko, zákon č. 35/1873, Moravského zemského zákoníku, kterýmž vydává se řád policie požárové a řád hasičský a zákon 45/1876, Českého zemského zákoníku, kterýmž se vydává řád policie požárové pro království České. Citované zemské právní předpisy ruší až tendenční protektorátní vládní nařízení č. 30/1942 Sb., o věcech požární ochrany, v tehdejším znění. Výše zmíněné vládní nařízení nahrazuje zákon gottwaldovské éry č. 62/1950 Sb., o ochraně před požáry a jinými živelními pohromami, které je prováděno, krom jiného, rovněž nařízením vlády č. 135/1950 Sb., o organisaci ochrany před požáry a jinými živelními pohromami. Zákon č. 35/1953 Sb., o státním požárním dozoru a požární ochraně, ruší výše citovaný zákon 62/1950; zákon provádí vládní nařízení č. 95/1953 Sb., o organisaci státního požárního dozoru a požární ochrany, kde jsou stanoveny práva a povinnosti příslušníků a krom jiného je jim přiznán tolik diskutovaný status veřejného činitele. Zákon č. 18/1953 Sb., o požární ochraně je rozváděn vyhláškou Ministerstva vnitra č. 106/1959 Sb., o organizaci požární ochrany; výše uvedené právní předpisy, deroguje až dodnes platný a účinný, byť značně novelizovaný, zákon č. 133/1985 Sb., o požární ochraně. Důležitým právním předpisem je zákon 238/2000 Sb., o Hasičském záchranném sboru České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o HZS“), který byl v roce 2015 nahrazen zákonem č. 320/2015 Sb., o Hasičském záchranném sboru České republiky a o změně některých zákonů (zákon o hasičském záchranném sboru, dále též „Nový zákon o HZS“), který je nejnovějším zákonným počinem v předmětné oblasti účinným od 1. ledna 2016. Charakter a zaměření tohoto článku nedává prostor pro podrobnější rozbor historie požární ochrany na našem území, a proto lze případné zájemce odkázat na vynikající publikaci JUDr. Zoltána Szasza s názvem „Stručná historie profesionální požární ochrany v českých zemích“9), doprovázenou poutavým obrazovým doprovodem a úplným soupisem historických pramenů práva.
III. Postavení požární ochrany v bezpečnostním systému
Kruciálním, pro vymezení požární ochrany a její právní subsumování do systematiky právního řádu České republiky, je vytyčení oblasti bezpečnostního systému státu, který ji pojmově a obsahově překrývá. Jednou z hlavních základních funkcí státu, poskytovanou občanskému substrátu, je zajištění bezpečnosti a eliminace vnitřních i vnějších hrozeb a rizik. Zajištění funkčního bezpečnostního systému je tak páteřní službou poskytovanou právním státem jeho občanům a jedním z klíčových důvodů, proč se do státních útvarů lidé slučují. Bezpečnostní systém představuje právně zakotvený, hierarchický, vzájemně provázaný systém práv a povinností orgánů státní správy, samosprávy, soukromých subjektů a občanů, vedoucí k zajištění bezpečnosti všech jeho součástí, a to bez ohledu na druh hrozby a její intenzitu či rozsah. Bezpečnost může být chápána například jako zajištění svrchovanosti na územní celistvosti státu, ochrana jejich demokratických základů a zejména ochrana přirozených práv člověka – ochrana života, zdraví a majetkových hodnot. Z doktrinálních pramenů je patrné, že se jedná o multidisciplinární systém se zřejmou vazbou na roli státu jako funkčního celku. V odborné literatuře se problematika bezpečnosti ztotožňuje s pojmem bezpečí, které je bez pochyb, po zajištění životních a fyziologických potřeb, pro člověka nejdůležitější potřebou. Cílem bezpečnostního systému je zajištění bezpečnosti a tím naplnění potřeby bezpečí. Nositelem odpovědnosti za zajištění funkčnosti bezpečnostního systému je stát a přeneseně orgány státu. Stát, jako základní mocenská jednotka, disponuje mocí vládnout, soudit a vytvářet zákony a to v prostoru vymezeném státní mocí, územím a lidem. Zahrnuje v sobě ozbrojené síly, státní aparát, bezpečnostní sbory atp. Státní aparát ani soudní systém nedisponují, z objektivních důvodů, schopností ani kapacitou pro zajištění bezpečnosti a proto sama definice státu laboruje s existencí bezpečnostních prvků. Bezpečnostní systém musí nutně fungovat ve striktně vymezeném právním rámci a zákonnými instituty chránit občany před hrozbami a ohrožením. Mezi jednotlivými typy ohrožení a bezpečnostními složkami je zdánlivě ostré ohraničení – vnější ohrožení (ohrožení svrchovanosti a celistvosti státu – Armáda ČR), vnitřní pořádek a veřejná bezpečnost10) (Policie ČR) a ostatní ohrožení (mimořádné události, katastrofy přírodního i technologického charakteru apod. – Hasičský záchranný sbor ČR)11). Prostor pro požární ochranu a činnost hasičských entit se nalézá právě v neurčitém a rozšiřujícím se segmentu ostatních ohrožení. Činnost na úseku požární ochrany byla ještě před několika málo lety dominantně vyplněna zásahovou činností při požárech, která tvořila absolutní majoritu zásahů. V dnešní době hasičstvo zasahuje u nesčetných druhů mimořádných událostí generovaných rychlým vývojem společnosti a technologií. Dobře patrný je odklon od prostého hašení požárů z aktuálních statistických údajů. V roce 2015 byl podíl požárů na celkovém počtu událostí řešených jednotkami požární ochrany pouze 18 % (19 685 událostí), větší podíl měla i zásahovost u dopravních nehod – 19 % (21 330 událostí), zcela dominovala zásahová činnost u technických havárií – 50 % (55 928 událostí), za zmínku stojí ještě 6 % zásahovost při úniku nebezpečných chemických látek, přičemž v této kategorii převažují ropné produkty a deriváty12).
Právní rámec bezpečnostního systému České republiky, a tedy mateční právní substrát hasičského práva a práva požární ochrany in largo sensu, tvoří celá řada legislativních a nelegislativních dokumentů. Nosnou konstrukcí bezpečnostního systému tvoří ústavní pořádek České republiky13). Z legislativních dokumentů je nutné zmínit zejména Ústavní zákon ČNR č. 1 ze dne 16. prosince 1992 Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů (jinde též „Ústava ČR“) a Usnesení předsednictva ČNR ze dne 16. prosince 1992 o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů (jinde též „Listina“). Po založení nosného právního podkladu bezpečnostního systému je pak nezbytný Ústavní zákon ČNR č. 110/1998 Sb. ze dne 22. dubna 1998, o bezpečnosti České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ústavní zákon č. 110/1998 Sb.“). Ústava ČR spolu s Listinou nevytváří potřebný ústavní základ pro zajišťování bezpečnosti státu. Některá její ustanovení se týkají pouze vojenské obrany, a to ještě v omezené míře. Institucionální vymezení zvláštních orgánů, ani v takto zúženém pojetí obrany, Ústava České republiky neobsahuje. Koncepce ústavního zákona č. 110/1998 Sb. vychází z komplexního pojetí bezpečnosti státu, která v sobě spojuje zahraniční politiku, vojenskou obranu a vnitřní bezpečnost a pořádek. Jejím cílem je všestranná péče o člověka, o jeho život, o dodržování lidských práv a svobod, o ochranu majetku a životních jistot a o zachovávání funkcí státu jako instituce, která zajišťuje bezpečnost. Fungování bezpečnostního systému, výstavba jeho jednotlivých složek, hospodářské a finanční zabezpečení jsou dlouhodobý, náročný a nákladný proces. Základ tohoto systému je především v legislativním vyjádření působností a vzájemných vazeb jednotlivých složek, ve stanovení jejich povinností a povinností občanů v ústavním a dalších zákonech. Účelem ústavního zákona o bezpečnosti České republiky je stanovit povinnosti v zájmu zajištění bezpečnosti státu a doplnit tak ústavní pořádek České republiky. Ústavní zákon č. 110/1998 Sb. působí vedle Ústavy ČR a umožňuje tak fungování státu za krizových situací, se kterými Ústava ČR nepočítá. Bez zásadních ústavních pravidel, kterými jsou především základní povinnosti všech orgánů, právnických a fyzických osob plnit úkoly pro zajišťování bezpečnosti státu a specifické systémy řízení v krizových situacích, nelze vytvořit další potřebné zákony. Jde především o zákony, které podrobně vymezí odpovědnost a úkoly státních orgánů, orgánů územních samosprávných celků, právnických a fyzických osob podle potřeb zajišťování bezpečnosti státu a také podle potřeb zajišťování závazků, které plynou z přijatých mezinárodních smluv14). Od citovaného ústavního zákona č. 110/1998 Sb. se pak odvíjí další normotvorba a veškeré počiny zákonodárců v oblasti požární ochrany. Z nelegislativních dokumentů tvořících součást rámce bezpečnostního systému státu je nutno zmínit zejména Bezpečnostní strategii ČR15), Obrannou strategii ČR16), Koncepci ochrany obyvatelstva do roku 2020 s výhledem do roku 203017), Bílou knihu o obraně18), Novou strategickou koncepci NATO19) a Evropskou bezpečnostní strategii.20)
Ústavní zákon č. 110/1998 Sb. stanoví, že zajištění svrchovanosti a územní celistvosti České republiky, ochrana jejích demokratických základů a ochrana životů, zdraví a majetkových hodnot je základní povinností státu. Je-li bezprostředně ohrožena svrchovanost, územní celistvost, demokratické základy České republiky, nebo ve značném rozsahu vnitřní pořádek a bezpečnost, životy a zdraví, majetkové hodnoty, nebo životní prostředí anebo je-li třeba plnit mezinárodní závazky o společné obraně, může se vyhlásit podle intenzity, územního rozsahu a charakteru situace nouzový stav, stav ohrožení státu nebo válečný stav. V čl. 2 jsou vymezeny 2 ze 4 abnormálních krizových stavů – „nouzový stav“ (čl. 5 a 6) a „stav ohrožení státu“ (čl. 7), které doplňuje „stav nebezpečí“21) a „válečný stav“22). Ústavní zákon č. 110/1998 Sb. dále stanoví, že nouzový stav a stav ohrožení státu se vyhlašuje pro omezené nebo pro celé území státu, válečný stav se vyhlašuje pro celé území státu23). Bezpečnost České republiky zajišťují ozbrojené síly, ozbrojené bezpečnostní sbory, záchranné sbory24) a havarijní služby. Státní orgány, orgány územních samosprávných celků a právnické i fyzické osoby jsou povinny se podílet na zajišťování bezpečnosti České republiky. Rozsah povinností a další podrobnosti stanoví speciální zákony.
IV. Základy práva požární ochrany
Pro oblast požární ochrany je tak zásadní pojetí zajišťování bezpečnosti státu záchrannými sbory, mezi nimiž dominuje Hasičský záchranný sbor České republiky25) ; sekundární roli pak mají „havarijní služby“, které reprezentuje zejména zapojení ostatních složek integrovaného záchranného systému ČR, případně právnických osob, podnikajících fyzických osob a fyzických osob při řešení mimořádných událostí26).
Důležitým faktem, který museli zákonodárci při tvorbě ústavního zákona č. 110/1998 Sb. zohlednit, je skutečnost, že v době schvalování předmětného ústavního zákona byl již delší dobu platný jeden z nejstarších českých zákonů, který pochází již z dob hluboké totality. Zajímavým paradoxem je, že tento zákon je, s četnými novelami, platný a účinný až do dnešních dob – jedná se o zákon č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších předpisů, který je platný od 17. prosince 1985 a účinný od 1. července 1986 (dále jen „zákon o PO“), kdy dle § 103 odst. 1 bod 1. tohoto zákona ruší zákon č. 18/1958 Sb., o požární ochraně, v tehdy platném znění. Již přes třicet let tvoří zákon o PO kostru práva požární ochrany a hasičského práva. S trochou nadsázky lze zákon o PO označit za kmen pomyslného stromu představujícího právo požární ochrany, který opětovně zakořeňuje do substrátu nového ústavního pořádku promíšeného s dokumenty tvořícími právní rámec bezpečnostního systému a kořeny nově zasypává substrát ústavního zákona č. 110/1998 Sb., což vede v roce 2000 k rozkošatění právní úpravy ve formě 5 masivních zákonných odnoží. Pro soudobé právo požární ochrany je výše zmíněný rok 2000 naprosto přelomový, neboť v částce 73/2000 Sbírky zákonů vycházejí zákony č. 237 až 241/2000 Sb., schválené v červnu 2000, platné v srpnu 2000 a účinné od 1. 1. 2001. Prvním z nich je zásadní novela kmenového zákona o PO – zákon č. 237/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších předpisů. Druhým je dnes již derogovaný zákon č. 238/200 Sb., o Hasičském záchranném sboru České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, který byl v roce 2015 nahrazen zákonem č. 320/2015 Sb., o Hasičském záchranném sboru České republiky a o změně některých zákonů (zákon o hasičském záchranném sboru). Třetím zákonem je nadstavbový speciální zákon č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, generující integrovaný záchranný systéme jako koordinovaný postup základních a ostatních složek při přípravě na mimořádné události a při provádění záchranných a likvidačních prací27). Trojici doplňují tzv. krizové zákony, kterými jsou zákon č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění pozdějších předpisů, a doprovodný zákon č. 241/2000 Sb., o hospodářských opatřeních pro krizové stavy a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Výše uvedené právní předpisy, společně s četnými a často velmi významnými prováděcími právními předpisy, tvoří koncepčně ucelený blok a de lege ferenda lze uvažovat i o jednotném kodexovém pojetí. Významná je rovněž normotvorba územních samosprávných celků, reprezentovaná zejména nařízením krajů28), stanovující podmínky k zabezpečení plošného pokrytí území kraje jednotkami požární ochrany, zdrojů vody k hašení požárů, požární ochrany v době zvýšeného nebezpečí vzniku požáru, požární ochrany v budovách zvláštního významu, požární ochrany při akcích, kterých se zúčastňuje větší počet osob; nařízením kraje je rovněž vydáván požární poplachový plán kraje. Obce pak obecně závaznou vyhláškou vydávají požární řády obcí a stanoví podmínky k zabezpečení požární ochrany při akcích, kterých se zúčastní větší počet osob29).
Prostor práva požární ochrany doplňuje řada hraničních obrysových zákonů provazující svým dopadem prostor práva požární ochrany, například s úpravou vodního práva – zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů, či stavebního práva – zákon č. 186/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů. Dále pak prostor nebezpečných havárií a problémů spojených s chemickými či radiačními riziky – zákon č. 224/2015 Sb., o prevenci závažných havárií způsobených vybranými nebezpečnými chemickými látkami nebo chemickými směsmi a o změně zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o prevenci závažných havárií), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 350/2011 Sb., o chemických látkách a chemických směsích a o změně některých zákonů (chemický zákon), zákon č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření (atomový zákon) a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 19/1997 Sb., o některých opatřeních souvisejících se zákazem chemických zbraní a o změně a doplnění zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů. Úzké vazby vytvářejí zákonné předpisy i s ostatními bezpečnostními sbory, zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, a širší vazby pak s ozbrojenými silami České republiky – např. zákon č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 585/2004 Sb., o branné povinnosti a jejím zajišťování (branný zákon), ve znění pozdějších předpisů a další armádní předpisy. Vazby na policejní právo30) a zdravotní legislativu31) vytváří zejména výše citovaný zákon o IZS, což bude předmětem dalších příspěvků.
V. Závěr
Úvodní článek otevřel širokou a doposud v literatuře nepříliš zpracovanou problematiku práva požární ochrany a v obecné rovině nastínil historický vývoj hasičského a požárního práva, zařadil požární ochranu do bezpečnostního systému České republiky a nastínil hrubé obrysy obsahu pojmu právo požární ochrany. Další návazné články přinesou podrobnější popis právního řádu České republiky reglementujícího oblast požární ochrany, kdy bude věnována zvýšená pozornost zejména právům a povinnostem plynoucím ze zákonné i podzákonné úpravy popisované oblasti požární ochrany, integrovaného záchranného systému, krizového řízení, působnosti autorit hasičského záchranného sboru jako výkonné složky, preventivního dohlížitele, státního požárního dozoru, správního úřadu i dotčeného orgánu vydávajícího závazná stanoviska32) pro správní řízení vedené stavebními úřady. Zvláštní důraz bude kladen na sankční mechanismy navazující na porušení právních předpisů /správní delikty právnických osob a podnikajících fyzických osob a přestupky fyzických osob/, správní trestání deliktů, kontrolní proces /výkon státní požárního dozoru/ a všeobecnou osvětu, tolik nezbytnou při platnosti stařičkých římskoprávních zásad „ignorantia juris non excusat“ nebo „ignorantia legis neminem excusat33) “. Nezbývá než připomenout, že „vigilantibus iura scripta sunt34) “ a štěstí přeje připraveným, což v požární ochraně platí dvojnásobně.