Právo požární ochrany, 3. část - Členění provozovaných činností podle požárního nebezpečí (část 1.)

1. Úvod

Jak již bylo zmíněno v předchozích článcích, jedná se o první z pětice kmenových zákonů¹⁾ dominantně upravující právo požární ochrany od roku 2001 do současnosti. Tehdy zavedené koncepční řešení, které se v zásadně nezměněné podobě udrželo dodnes, vycházelo z analýzy tehdejšího stavu a reflektovalo nejzávažnější obtíže při výkonu státního požárního dozoru, mezi které patřila skutečnost, že určení subjektů k provedení požární kontroly v rámci výkonu státního požárního dozoru bylo vázáno na výsledky posouzení požárního nebezpečí. Ukázalo se, že kontrolu je potřebné provádět i u subjektů, které nemají za povinnost zpracovat požární posouzení. Nedostatečnost tehdejší právní úpravy se dále projevovala v tom, že nebylo možno provést požární kontrolu u těch povinných subjektů, které nesplnily svou zákonnou povinnost a požární posouzení nezpracovaly. Jako nevyhovující se ukazovala zejména tehdejší právní úprava povinností právnických a podnikajících fyzických osob na úseku požární ochrany. Problém spočíval v tom, že tehdejší právní úprava vymezovala činnosti se zvýšeným požárním nebezpečím velmi obecně, čímž postihovala až příliš široký okruh osob povinných zpracovat požární posouzení. Nevyhovující bylo rovněž to, že se na všechny ostatní právnické osoby a podnikající fyzické osoby, které nemusely zpracovávat požární posouzení, vztahovaly stejné povinnosti. To ve svém důsledku způsobovalo zatěžování především drobných podnikatelských subjektů mnohdy nadbytečnými povinnostmi²⁾. Zákon č. 237/2000 Sb. přináší do § 4 zákona o požární ochraně mechaniku členění provozovaných činností podle požárního nebezpečí a v § 5, 6 a § 6a zákona o požární ochraně stanovuje hierarchii povinností dopadajících na právnické a podnikající fyzické osoby, kdy je zavedena trojstupňová pyramidální úprava. Podle míry požárního nebezpečí se provozované činnosti člení do kategorií bez zvýšeného požárního nebezpečí, se zvýšeným požárním nebezpečím a s vysokým požárním nebezpečím, kdy zjednodušeně platí pravidlo, čím vyšší je míra nebezpečnosti provozovaných činností, tím vyšší je soubor povinností a opatření, který musí daný subjekt splnit. Fakticky jsou všem právnickým osobám a podnikajícím fyzickým osobám uloženy obecné povinnosti obsažené v § 5 zákona o požární ochraně. Právnické osoby a podnikající fyzické osoby provozující činnosti se zvýšeným požárním nebezpečím a s vysokým požárním nebezpečím jsou dále (nad rámec obecných povinností dle § 5) povinny splnit soubor povinností dle § 6 tohoto zákona. Právnické osoby a podnikající fyzické osoby, které provozují činnosti s vysokým požárním nebezpečím, jsou pak povinny nad rámec povinností dle § 5 a 6 zákona o požární ochraně splnit povinnosti nadstavbového § 6a zákona o požární ochraně (vypracovat odborně způsobilou osobou posouzení požárního nebezpečí z hlediska ohrožení osob, zvířat a majetku a plnění dalších povinností na úseku požární ochrany). Pro ucelení je nutno doplnit, že povinnosti dopadající na právnické osoby a podnikající fyzické osoby musí splnit např. i ministerstva a jiné správní orgány³⁾ jakož i obce⁴⁾.

2. Obecné zásady pro začlenění provozovaných činností podle požárního nebezpečí

Je pochopitelné, že stát důsledně přistupuje k mocenské regulaci zejména v oblasti podnikání, která je dominantním segmentem lidské činnosti, při které mohou nastat situace rozporné se společensky chráněnými zájmy (ohrožení majetku, zdraví a života lidí i zvířat). Právě v této oblasti lidských činností je třeba střežit požární bezpečnost, snižovat a eliminovat rizika a hazardní stavy, jakož i zavádět preventivní ochranné mechanismy právě tak, jak činí zákon o požární ochraně. Podmínky požární bezpečnosti⁵⁾ se stanoví k zabránění vzniku požáru a k ochraně osob, zvířat a majetku v případě vzniku požáru a k zamezení jeho šíření⁶⁾.

Začlenění provozovaných činností podle požárního nebezpečí (§ 4 zákona o požární ochraně) je pomyslnou vstupní branou či startovní čárou pro zahájení posouzení konkrétní podnikatelské, výrobní, obchodní či provozní činnosti optikou zákona o požární ochraně. Pro začlenění provozovaných činností podle požárního nebezpečí platí několik obecných zásad či principů.

2.1 Princip začleňování podle míry požárního nebezpečí provozované činnosti

První zásadou je přičítání povinností v přímé vazbě na provozovanou činnost; neposuzují se prostory, objekty, nemovitosti či pracoviště, ale začleňují se v zásadě (s některými výjimkami⁷⁾ ) provozované činnosti, a to bez vazby na vlastníka předmětných nemovitostí. Rozsah povinností stanovených zákonem a prováděcími předpisy je pochopitelně přímo vázaný na konkrétní soubor činností, který je vykonáván v tom kterém provozu či uplatňován ve výrobě. Vždy je nutno činnosti hodnotit jak samostatně, tek ve vzájemné souvislosti se zvláštním zřetelem na kumulativní spolupůsobení, dopady a rizika celého provozovaného souboru činností – tzn. zvláštní důraz je nutno klást na případné kumulativní účinky požárního nebezpečí⁸⁾. Samotné činnosti jsou posuzovány vzhledem k jejich požární nebezpečnosti, vlivu na možnost vzniku a šíření požáru, na charakteristiky a nebezpečnost látek, se kterými je laborováno; soubory činností musí zohlednit synergické, katalyzační či lavinové efekty (antagonistické či inhibiční efekty). Vyspělá civilizace a moderní technologie přinášejí stále nové výrobní postupy a proto není snadné odborně posoudit možné požární nebezpečí bez rozsáhlých odborných znalostí, kdy je často třeba aplikovat multidisciplinární přístup. V takovém prostředí je nesnadným úkolem vymezit kategorie a charakteristiky pro dělení činnosti do skupin a jim přiřadit adekvátní soubor povinností. Vždy platí zásada, že přísnější preventivní opatření jsou menším zlem, než prevence nedostatečná či podceněná – zde lze aplikovat zásadu, že v případě pochybností o míře požárního nebezpečí je nutné subsumovat danou činnost do vyšší kategorie.

2.2 Princip „samozačlenění“

Poněkud problematické je řešení samotného procesu podřazování činností do jednotlivých kategorií z hlediska toho, kdo by měl subsumpci provádět. Střetávají se zde protichůdné trendy a názory, kdy je na jednu stranu zcela nepochybné, že by posouzení měla provádět osoba erudovaná a odborně zdatná, která by měla vycházet z co možná nejaktuálnějších vědeckých a technických poznatků (posuzuje a odpovědnost nese specialista). Na druhou stranu pokud chce stát určitou oblast (zde podnikání) regulovat, pak by měl zajistit podmínky pro zamýšlenou regulaci (posuzuje a odpovědnost nese stát); oprávněné jsou i požadavky na minimalizaci státních zásahů (posuzuje a odpovědnost nese podnikatel). Při obrovském počtu činností, které je nutné posoudit, s přihlédnutím rozumné míře ingerence státu a vzhledem k historickému vývoji řešené oblasti bylo nutné vytvořit kompromisní řešení s interakcí všech výše popsaných přístupů. Výstupem je tedy postup, kdy začlenění provozovaných činností podle požárního nebezpečí provede před zahájením své činnosti každá právnická či podnikající fyzická osoba sama, kdy přiřadí všechny jí provozované činnosti dle definovaných charakteristik (dlužno dodat, že na svoji odpovědnost). Revizní princip pak přináší § 4 odst. 5 zákona o požární ochraně, kdy platí, že vyjde-li najevo, že právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba se nesprávně začlenila do kategorie podle § 4 odst. 1 zákona o požární ochraně, rozhodne o jejím správném začlenění příslušný orgán státního požárního dozoru. Dle názoru autora článku je pak rozhodování nutno dle § 95 zákona o požární ochraně realizovat formou správního rozhodování dle zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, a to se vším, co obecný správní proces požaduje včetně možnosti řádného i mimořádného přezkumu a přezkoumání ve správním soudnictví, čímž je zároveň garantována maximální míra spravedlnosti rozhodnutí případného sporu. Vzhledem k tomu, že dle § 4 odst. 4 zákona o požární ochraně platí, že za provozované činnosti bez zvýšeného požárního nebezpečí se považují činnosti, které nejsou uvedené v § 4 odst. 2 a 3 zákona o požární ochraně, je třeba pro posouzení provést objektivní eliminační analýzu⁹⁾ – tedy posoudit, zda provozované činnosti nespadají do některé z vyšších kategorií. Při samozačleňování, kdy zpravidla začlenění provádí laik začleňující činnosti bez zvýšeného či vysokého rizika, těžko můžeme předpokládat oborné posouzení či nezaujatý objektivní náhled. Tento paradoxní stav je daní za to, že posuzování neprovádí mocensky stát, nebo alternativně „nákladný specialista“; je nepochybné, že právě toto řešení si vyžádá rozsáhlou diskuzi při tvorbě novely zákona o požární ochraně, a navozuje prostor pro úvahy o povaze úpravy de lege ferenda. Pro rekapitulaci postupu upřesňujeme, že provozovatel činnosti nejprve posoudí, zda jím provozovaná činnost nespadá mezi činnosti vymezené v odstavci druhém nebo třetím § 4 zákona o požární ochraně a pokud nikoli, jedná se o činnost bez zvýšeného nebo vysokého požárního nebezpečí. V takovém případě není ex lege požadováno, aby toto začlenění prováděla odborně způsobilá osoba nebo technik požární ochrany, ale z pochopitelných důvodů a vzhledem k objektivní odpovědnosti lze přizvání odborníka jedině doporučit, aby bylo vyloučeno nežádoucí snížení požární bezpečnosti. U nejnižší kategorie bez zvýšeného požárního nebezpečí [§ 4 odst. 1 písm. a) zákona o požární ochraně] na právnickou nebo podnikající fyzickou osobu dopadá (krom obecných povinností) soubor povinností ustanovený v § 5 zákona o požární ochraně; zákon nepožaduje ani písemnou formu začlenění do nejnižší kategorie bez zvýšeného požárního nebezpečí [§ 4 odst. 1 písm. a) zákona o požární ochraně]. Nesprávné podřazení jde k tíži provozovatele činnosti, který za něj nese odpovědnost. Zákon o požární ochraně nedefinuje přímé sankce za to, že právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba nezačlenila provozované činnosti, ale za nevyhotovení předepsané dokumentace požární ochrany¹⁰⁾. To znamená, že v případě provozování činnosti se zvýšeným požárním nebezpečím nebo vysokým požárním nebezpečím by se jednalo o „Dokumentaci o začlenění do kategorie činností se zvýšeným požárním nebezpečím nebo s vysokým požárním nebezpečím“ ve smyslu § 28 vyhlášky o požární prevenci. Pro činnosti bez zvýšeného požárního nebezpečí není povinnost vést písemný doklad o začlenění. Pokud nebude při kontrole orgánu státního požárního dozoru předložena dokumentace o začlenění, závisí jeho postup na konkrétních skutečnostech jednotlivých případů. Hasičský záchranný sbor České republiky uvádí na svých webových stránkách tyto názorné příklady:

1. Právnická nebo podnikající fyzická osoba tvrdí, že všechny provozované činnosti začlenila do kategorie bez zvýšeného požárního nebezpečí a při kontrole nevzniknou pochybnosti o správnosti začlenění – pak případná neexistence dokumentace o začlenění není porušením předpisů o požární ochraně. Kontrolováno bude pouze plnění povinností vztahujících se k této kategorii.
2. Právnická nebo podnikající fyzická osoba všechny provozované činnosti začlenila do kategorie bez zvýšeného požárního nebezpečí, avšak při kontrole vzniknou pochybnosti o správnosti začlenění – orgán státního požárního dozoru bude vyžadovat údaje o provozované činnosti rozhodné pro přiřazení charakteristik potřebných pro začlenění (schválená projektová dokumentace stavby, provozní řád, bezpečnostní listy apod.). Vyjde-li najevo, že činnosti byly nesprávně začleněny, rozhodne o jejich správném začlenění orgán státního požárního dozor.
3. Bude-li právnická nebo podnikající fyzická osoba provozovat činnosti, které budou prokazatelně vykazovat znaky pro činnosti se zvýšeným požárním nebezpečím nebo vysokým požárním nebezpečím (např. činnosti provozované v budovách o sedmi a více nadzemních podlažích, ve stavbách ubytovacích zařízení apod.) je možné kontrolovat plnění povinností vztahujících se k těmto kategoriím (např. § 6, 15, 16 zákona o požární ochraně), tzn. mimo jiné také vyžadovat dokumentaci o začlenění. Pokud by v tomto případě nebyla dokumentace o začlenění předložena, jedná se o nedodržení § 15 zákona o požární ochraně s podrobnostmi uvedenými v § 27 odst. 1 písm. a) a § 28 vyhlášky o požární prevenci¹¹⁾.

Pro ucelení uvádíme, že dle § 45 odst. 2 písm. a) zákona o požární ochraně se požárními kontrolami podle § 45 odstavce 1 písm. a)¹²⁾ se vždy zjišťuje správnost začlenění (§ 28), stav a úroveň zabezpečení požární ochrany při provozovaných činnostech, zda objekty a technická zařízení, jejich provoz a údržba vyhovují požadavkům předpisů o požární ochraně a stanoveným podmínkám požární bezpečnosti.

2.3 Princip – nositelem povinností je provozovatel činností

Dle dikce § 2 odst. 2 zákona o požární ochraně právnické osoby a podnikající fyzické osoby plní povinnosti na úseku požární ochrany ve všech prostorách, které užívají k provozování činnosti. Opětovně se umocňuje pojetí rozhodujícího faktoru posuzování činnosti tedy odloučeně od vztahu vlastnických práv k nemovitostem k tomu využívaným. Toto pojetí vyplývá z precedentního rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 A 135/93-18 ze dne 30. 11. 1994, z něhož je extrahována zásadní právní věta: „Požární předpisy, vztahující se na činnost v objektu provozovanou, musí dodržovat ten, kdo jako nájemce v nemovitosti podniká. Pronajímatel jako majitel nemovitosti odpovídá za požární stav objektu samotného.“ Dle výše citovaného paragrafu za plnění povinností na úseku požární ochrany u právnických osob odpovídá statutární orgán a u podnikajících fyzických osob tyto osoby nebo jejich odpovědný zástupce. Při nikterak výjimečném jevu, kdy činnost v prostorách provozuje více právnických osob nebo podnikajících fyzických osob, plní povinnosti na úseku požární ochrany na místech, která užívají společně, vlastník těchto prostor, není-li smlouvou mezi nimi sjednáno jinak. Součástí smlouvy musí být i určení osoby odpovědné za plnění povinností na úseku požární ochrany¹³⁾. Formou a povahou smlouvy dle § 2 odst. 2 zákona o požární ochraně se zabýval poradní sbor ministra vnitra ke správnímu řádu v závěru č. 101 ze zasedání poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu ze dne 25. 2. 2011. Dle tohoto závěru smlouva podle § 2 odst. 2 zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších předpisů, není veřejnoprávní smlouvou ve smyslu § 159 odst. 1 správního řádu. Podle druhého možného přístupu jde v daném případě o smlouvu soukromoprávního charakteru, která obsahuje veřejnoprávní prvky. Nelze ji totiž podřadit pod žádný ze tří typů veřejnoprávních smluv upravených v § 160 až 162 správního řádu, ačkoli by měla nejblíže ke smlouvě upravené v § 162. Při řešení problému je nutné uvést, že ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 133/1985 Sb. dostatečně nerozlišuje převod výkonu povinností, vyplývajících z norem veřejného práva, tedy povinností na úseku požární ochrany, a převod odpovědnosti za porušení těchto povinností. První věta tohoto ustanovení zakládá uvedeným osobám povinnost na úseku požární ochrany. Druhá věta stanoví, který orgán nebo zástupce (slovy zákona „odpovědný zástupce“ – tento termín však s výjimkou živnostenského podnikání přináší další nejasnost) je subjektem odpovědnosti, slovy zákona za plnění této povinnosti odpovídá. Třetí věta pak ukládá plnění zmíněné povinnosti vlastníku prostor, za podmínky, že činnost v prostorách provozuje více uvedených osob, není-li smlouvou mezi nimi sjednáno jinak. Čtvrtá věta pak stanoví, že součástí smlouvy musí být i určení osoby odpovědné za plnění povinností na úseku požární ochrany. Povinnosti podle § 2 odst. 2 zákona č. 133/1985 Sb. třetí věty má plnit vlastník prostor, je však možné sjednat, že je bude plnit někdo jiný, tedy jiný subjekt provozující činnost ve zmíněných prostorách, nebo i jiná osoba (může jít opět o specializovaný subjekt podnikající na úseku požární ochrany). Pokud však takováto smlouva uzavřena je, musí v ní být určena osoba odpovědná za plnění povinností na úseku požární ochrany. Z doslovného znění zákona není snadné vyvodit, zda v tomto případě dochází nejen k přenosu výkonu povinnosti na úseku požární ochrany, ale i k přenosu veřejnoprávní odpovědnosti za plnění povinností, včetně odpovědnosti deliktní, pakliže je takováto konstrukce vůbec přípustná. Domníváme se, že přenést deliktní odpovědnost v celém rozsahu nebude možné již jen vzhledem k formulaci skutkových podstat správních deliktů, např. v § 76 odst. 1 písm. c), d) nebo k) zákona o požární ochraně. Smluvní převod veřejnoprávní odpovědnosti na vybraný subjekt, tj. fyzickou nebo právnickou osobu, by musel být stanoven zákonem explicitně, spolu s tím, že převádějící osoba by nadále veřejnoprávní odpovědnost nenesla v plném rozsahu a nebyla ani deliktně odpovědná přinejmenším za určité přesně vymezené delikty, což v současné podobě zákon o požární ochraně neumožňuje. Jinak řečeno, pouze pokud by na základě zákonného zmocnění a na základě smlouvy byla odpovědným subjektem (i ve smyslu deliktní odpovědnosti) výhradně jedna z osob provozující činnost ve zmíněných prostorách (a nikdo jiný), bylo by možné takovouto smlouvu pokládat za veřejnoprávní smlouvu ve výše uvedeném smyslu, tj. podle § 159 odst. 1 správního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Bez zákonného zmocnění je převod veřejnoprávní odpovědnosti soukromoprávním úkonem nemyslitelný, šlo by o neplatnou smlouvu podle občanského zákoníku¹⁴⁾. Podle našeho názoru se tedy v případě ustanovení § 2 odst. 2 zákona o požární ochraně o přenos veřejnoprávní odpovědnosti včetně deliktní odpovědnosti jednat nemůže, zejména proto, že k takovémuto přenosu není nedostatečně explicitní právní důvod. Výše uvedené však nijak nebrání správnímu orgánu si pro účely stanovení deliktní odpovědnosti posoudit existenci smlouvy podle ustanovení § 2 odst. 2 zákona o požární ochraně jako předběžnou otázku podle § 57 odst. 1 písm. c) správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, aniž by správní orgán posuzoval platnost takovéto smlouvy, její obsahové náležitosti apod. Otázka, zda má takováto smlouva charakter veřejnoprávní či soukromoprávní smlouvy, není pro účely posouzení deliktní odpovědnosti rozhodná¹⁵⁾,¹⁶⁾

2.4 Zásada objektivní odpovědnosti za správní delikty a nepřenositelnosti odpovědnosti odkazem na smluvní ujednání

Ač se problematikou objektivní odpovědnosti za správní delikty právnických a podnikajících fyzických osob na úseku požární ochrany budou zabývat další články, je vhodné již nyní připomenout, že konstrukce odpovědnosti je koncipována jako absolutní objektivní odpovědnost¹⁷⁾ bez možnosti liberace¹⁸⁾. Principem objektivní odpovědnosti bude nahlíženo i samozačleňování provozovaných činností podle požárního nebezpečí. Vhodné je i upozornění na nemožnost liberace a zbavení se odpovědnosti za správní delikt odkazem na smluvní ujednání např. formou soukromoprávní smlouvy ani poukazem na dobrou víru či ujištění jiného subjektu, že je vše v pořádku¹⁹⁾. Dle rozsudku Vrchního soudu Praha ze dne 23. 9. 1994, sp. zn. 6 A 197/93 platí, že odpovědnosti za správní delikt v oboru práva veřejného se nelze zásadně vyhnout poukazem na smluvní ujednání mezi účastníky soukromoprávního (obchodního) vztahu a na porušení smluvních povinností ze strany druhého účastníka uzavření smlouvy. Výše uvedenou problematiku doplňuje i judikát Vrchního soudu Praha ze dne 16. 12. 1994, sp. zn. 7 A 14/93, dle kterého „označení užité v § 24 písm. b) zákona o státní správě ve vodním hospodářství („fyzická osoba, která při podnikatelské činnosti, vypustí odpadní vody...“) neodvozuje subjekt povinností a jeho odpovědnost za jejich neplnění od právního poměru k nemovitosti (vlastník, uživatel), ale od jeho činnosti. Veřejnoprávní odpovědnosti za správní delikt se proto ten, kdo se deliktu dopustil při podnikatelské činnosti, nemůže zbavit poukazem na to, že podle soukromoprávního smluvního ujednání podniká v pronajaté nemovitosti. A dále judikát Vrchního soudu Praha ze dne 26. 3. 1999, sp. zn. 7 A 52/96 – „Zákon č. 238/1991 Sb., o odpadech, upravuje odpovědnost za správní delikty jako odpovědnost se znaky odpovědnosti objektivní. Této odpovědnosti se proto odpovědný subjekt nemůže zprostit odkazem na smluvní ujednání či odkazem na porušení povinnosti ze strany smluvního partnera. Příkladmo bude-li povinnost stanovená § 6 odst. 1 písm. c) zákona o požární ochrany – tedy např. zajišťování údržby, kontroly či opravy technických a technologických zařízení způsobem a ve lhůtách stanovených podmínkami požární bezpečnosti nebo výrobcem zařízení – zajištěna na základě soukromoprávního vztahu externím subjektem, nezbavuje tato skutečnost právnickou osobu, pro jejíž činnost se zvýšeným požárním nebezpečím jsou technická či technologická zařízení užívána, odpovědnosti za realizaci (následek) této činnosti; lze toliko připustit zohlednění tohoto faktu (správní úvahu) např. při stanovení výše případné sankce a pochopitelně nic nebrání quasiregresivnímu vymáhání sankce např. cestou uplatnění požadavku na náhradu škody, která subjektu pokutou vznikla, po externím smluvním partnerovi. Doporučujeme této skutečnost přikládat zvláštní význam při koncipování smluvních ujednání při obdobných závazcích.

Pro ucelení doplňujeme, že dle § 15 odst. 6 vyhlášky Ministerstva vnitra č. 246/2001 Sb. ze dne 29. června 2001, o stanovení podmínek požární bezpečnosti a výkonu státního požárního dozoru (vyhláška o požární prevenci), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška o požární prevenci“) v případě dodavatelsky prováděných činností se zvýšeným požárním nebezpečím zabezpečuje stanovení a dodržování podmínek podle odstavců 1 až 4 (§ 15) právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba, která tyto činnosti vykonává, není-li smlouvou stanoveno jinak. Tato koncepce jen umocňuje odpovědnost subjektu za jeho činnost, a to i když je konána dodavatelsky u jiného subjektu.

Závěrem odkaz na extrahovanou právní větu z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 97/2014-48 z 23. dubna 2015 „V případě stěžovatelky, jakožto právnické osoby, se pro naplnění znaků správního deliktu nevyžaduje zavinění, jde totiž o tzv. odpovědnost objektivní (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2011, č. j. 4 As 32/2011-78, všechna zde uvedená judikatura dostupná na www.nssoud.cz). Zákon o požární ochraně nestanovuje žádné liberační důvody. Při naplnění všech znaků správního deliktu tak stěžovatelce není dána možnost zbavit se odpovědnosti za spáchání tohoto deliktu (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2007, č. j. 1 As 17/2006-121).“

Zásada priority vyšší kategorie

Každá právnická nebo podnikající fyzická osoba provede před zahájením své činnosti přiřazení definovaných charakteristik pro všechny jednotlivé činnosti, které bude provozovat. Zde může nastat stav, že v rámci své podnikatelské aktivity bude provozovat některé činnosti bez zvýšeného požárního nebezpečí, některé činnosti se zvýšeným požárním nebezpečím a některé činnosti s vysokým požárním nebezpečím, jednotlivé činnosti se začleňují podle největšího požárního rizika – tzn. jestliže činnost vykazuje znaky charakterizující činnost se zvýšeným požárním nebezpečím i znaky s vysokým požárním nebezpečím, bude začleněna jako činnost s vysokým požárním nebezpečím²⁰⁾. I v případech, kdy valná většina činnosti je zcela požárně bezpečná (bez zvýšeného nebezpečí) a jen zdánlivě bagatelní či marginální díl činností vykazuje znaky vyšší kategorie požárního nebezpečí, je nutné činnost jako celek hodnotit jako činnost vyšší kategorie nebezpečnosti se všemi důsledky a povinnostmi.