Právo požární ochrany, 3. část - Členění provozovaných činností podle požárního nebezpečí (část 2.)

III. Členění provozovaných činností podle požárního nebezpečí

Dle důvodové zprávy k zákonu č. 237/2000 Sb. tehdy nová právní úprava přinášela ustanovení týkající se povinností právnických osob a podnikajících fyzických osob na úseku požární ochrany v ustanoveních § 5, 6, § 6a a 6b zákona o požární ochraně návrhu. Patří nepochybně ke klíčovým a zcela nezbytným změnám zákona, protože se snažila vyřešit zásadní problém spočívající až dosud v tom, že se na subjekty se zcela odlišnou mírou požárního nebezpečí vztahují podle současné právní úpravy stejné povinnosti. Účelem navrhované úpravy bylo lepší rozdělení povinností na úseku požární ochrany mezi uvedené povinné subjekty, a to podle míry požárního nebezpečí činností, které provozují. Cílovým stavem bylo celkově ulehčit podnikatelské sféře v oblasti povinností na úseku požární ochrany, neboť praxe ukazovala, že některé povinnosti právnických a podnikajících fyzických osob nebyly podle tehdejší právní úpravy adekvátní charakteru provozované činnosti těchto osob a bylo zcela namístě od nich upustit. Tyto změny se týkají jak subjektů bez zvýšeného požárního nebezpečí, tak i subjektů se zvýšeným požárním nebezpečím, kterým ubyla povinnost zpracovávat posouzení požárního nebezpečí.

Přesný právní rámec pro začlenění do kategorií činností se zvýšeným nebo vysokým požárním nebezpečím přináší zákon o požární ochraně (§ 4) a vyhláška o požární prevenci (§ 17 až 19) s případným využitím právních odkazů uvedených v citovaných ustanoveních. Charakteristiky jsou vymezeny souborem podmínek, který je nutno splnit kumulativně nebo variabilním výběrem¹⁾.

Povinné subjekty se od účinnosti novely do dnešních dní rozdělují podle míry požárního nebezpečí do tří kategorií:

I. kategorie – bez zvýšeného požárního nebezpečí; tato kategorie je vymezena negativně, tj. tak, že mezi tyto subjekty patří ty, které nemají ani zvýšené ani vysoké požární nebezpečí. Na subjekty v této kategorii nedopadají bloky povinností vyššího řádu, které ukládá zákon pro II. a III. kategorii v § 6 a 6a zákona o požární ochraně (dopadají toliko povinnosti dle § 5 citovaného předpisu).

II. kategorie – se zvýšeným požárním nebezpečím; povinnosti pro tuto kategorii jsou nadstavbově vymezeny v § 6 zákona o požární ochraně. Tato kategorie již nemusí zpracovávat poměrně nákladnou dokumentaci požární ochrany, tzv. posouzení požárního nebezpečí, jak tomu bylo před novelou. Za provozované činnosti se zvýšeným požárním nebezpečím se považují činnosti:

1. při nichž se vyskytují v jednom prostoru nebo požárním úseku látky a směsi klasifikované podle zvláštního právního předpisu upravujícího oblast chemických látek²⁾ jako oxidující, extrémně hořlavé, vysoce hořlavé a hořlavé, nebo látky a směsi, které splňují kritéria tříd a kategorií nebezpečnosti 2.3; 2.6 a 2.7; 2.8 typy A až F; 2.9 až 2.14 a 2.15 typy A až F stanovených v přímo použitelném předpisu Evropské unie³⁾, pokud celkové množství těchto látek a směsí přesahuje 1 000 kg v pevném stavu nebo 250 litrů v kapalném stavu,
2. při nichž se vyskytují hořlavé nebo hoření podporující plyny v zásobnících, případně v nádobách (sudech, lahvích nebo kartuších), se součtem vnitřních objemů těchto nádob převyšujícím 100 litrů umístěných v jednom prostoru nebo požárním úseku a v případě nádob na zkapalněné uhlovodíkové plyny s celkovým množstvím možných náplní převyšujícím 60 kg umístěných v jednom prostoru nebo požárním úseku,
3. u kterých se při výrobě nebo manipulaci vyskytuje hořlavý prach nebo páry hořlavých kapalin v ovzduší nebo v zařízení v takové míře, že nelze vyloučit vznik výbušné koncentrace nebo se hořlavý prach usazuje v souvislé vrstvě nejméně 1 mm,
4. ve výrobních provozech, ve kterých se na pracovištích s nejméně třemi zaměstnanci vyskytuje nahodilé požární zatížení ⁴⁾ 15 kg/m2 a vyšší,
5. v prostorách, ve kterých se vyskytuje nahodilé požární zatížení 120 kg/m2 a vyšší,
6. při nichž se používá otevřený oheň nebo jiné zdroje zapálení v bezprostřední přítomnosti hořlavých látek v pevném, kapalném nebo plynném stavu, kromě lokálních spotřebičů a zdrojů tepla určených k vytápění, vaření a ohřevu vody,
7. v budovách o sedmi a více nadzemních podlažích nebo o výšce větší než 22,5 m, kromě bytových domů,
8. ve stavbách pro shromažďování většího počtu osob, ve stavbách pro obchod, ve stavbách ubytovacích zařízení a ve stavbách, které jsou na základě kolaudačního rozhodnutí určeny pro osoby se sníženou schopností pohybu a orientace,
9. v podzemních prostorách určených pro poskytování služeb nebo obchod s nahodilým požárním zatížením 15 kg/m2 a vyšším, ve kterých se může současně vyskytovat sedm a více osob,
10. u kterých nejsou běžné podmínky pro zásah⁵⁾.

III. kategorie – tuto kategorii tvoří subjekty, které provozují činnosti nebo objekty s vysokým požárním nebezpečím. Kritéria pro zařazení povinného subjektu do této kategorie vyplývají z § 4 zákona. Subjekty spadající do kategorie s vysokým požárním nebezpečím jsou všechny povinny zpracovávat posouzení požárního nebezpečí⁶⁾, a to prostřednictvím odborně způsobilé osoby. Dále pro ně platí všechny povinnosti uvedené v § 5 a 6. Upraveny byly i lhůty pro předkládání posouzení požárního nebezpečí⁷⁾. Za provozované činnosti s vysokým požárním nebezpečím se považují činnosti:

1. při nichž se vyskytují látky a směsi klasifikované podle zvláštního právního předpisu upravujícího oblast chemických látek⁸⁾ jako oxidující, extrémně hořlavé, vysoce hořlavé a hořlavé, nebo látky a směsi, které splňují kritéria tříd a kategorií nebezpečnosti 2.3; 2.6 a 2.7; 2.8 typy A až F; 2.9 až 2.14 a 2.15 typy A až F stanovených v přímo použitelném předpisu Evropské unie⁹⁾, pokud celkové množství těchto látek a směsí přesahuje 5 000 tun,
2. při nichž se vyrábějí nebo plní do zásobníků, cisteren nebo nádob hořlavé kapaliny nebo hořlavé plyny anebo hoření podporující plyny s roční produkcí 5 000 tun a vyšší,
3. v provozech, ve kterých se přečerpáváním a zvyšováním tlaku v potrubí o vnitřním průměru 0,8 m a větším zabezpečuje přeprava kapalných nebo plynných látek a směsí klasifikovaných podle zvláštního právního předpisu upravujícího oblast chemických látek¹⁰⁾ jako extrémně hořlavé, vysoce hořlavé a hořlavé, anebo kapalných nebo plynných látek a směsí, které splňují kritéria tříd a kategorií nebezpečnosti 2.2 až 2.4; 2.6; 2.8 typu A až F; 2.9; 2.11 až 2.13 a 2.15 typu A až F stanovených v přímo použitelném předpisu Evropské unie¹¹⁾,
4. v budovách o 15 a více nadzemních podlažích nebo o výšce větší než 45 m,
5. v podzemních prostorách s nahodilým požárním zatížením 15 kg/m2 a vyšším, ve kterých se může současně vyskytovat více než 200 osob.

IV. Způsob určování činností se zvýšeným a s vysokým požárním nebezpečím

Pro účely stanovení podmínek požární bezpečnosti a posouzení požárního nebezpečí se při určování množství látek vyskytujících se v jednom prostoru nebo požárním úseku, které je rozhodující pro zařazení provozovaných činností do kategorií podle § 4 zákona, postupuje následujícím způsobem. Množství látek vyskytujících se při provozování činností v jednom prostoru (jeden nebo více stavebních objektů, skladovací nebo manipulační plochy, technologická zařízení nebo jejich části, zásobníky a nádrže, které právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba užívá a které spolu stavebně, provozně nebo technologicky souvisejí), se sčítají. V případě provozování činnosti v jednom stavebním objektu, který není prokazatelně dělen do požárních úseků, považuje se tento objekt za jeden požární úsek a množství látek vyskytujících se v jednotlivých jeho částech se sčítají; jedná-li se o stavební objekt nebo zařízení, které z části tvoří požární úsek nebo úseky a část je požárně nedělena, potom se množství látek vyskytujících se v požárních úsecích s množstvím látek vyskytujících se v dalších částech objektu vzájemně nesčítají. Do roční produkce hořlavých kapalin, hořlavých plynů nebo hoření podporujících plynů se započítává množství těchto látek, které se vyrobí, vyskytují se při výrobě nebo naplní do zásobníků, cisteren nebo nádob za jeden rok v jednom stavebním objektu nebo v jednom prostoru; v případě kusového balení (palety, lahve, sudy apod.) se objemy a množství látek v těchto obalech, za podmínek uvedených v písmenech a), b) a c), sčítají. Provozní náplně a záložní palivo, které jsou součástí silničních a kolejových vozidel, se do množství látek nezapočítávají; množství látek vyskytujících se v jiných částech silničních nebo kolejových vozidel (nádržích, kontejnerech apod.) se do celkového množství látek započítává pouze v případech, kdy při provozovaných činnostech dochází k manipulaci s těmito látkami (např. přečerpávání nebo prodej). Pro přepravu nebezpečných látek platí zvláštní předpisy ¹²⁾.

Pro účely určení množství látek podle § 17 odstavce 1 vyhlášky o požární prevenci se vychází z kapacity, která je uvedena v ověřené projektové dokumentaci stavby nebo průvodní dokumentaci zařízení. Pokud v ověřené projektové dokumentaci nebo v průvodní dokumentaci tato kapacita uvedena není, vychází se z maximálního množství látek, které se v místě provozování činností vyskytují nebo se mohou vyskytovat.

Koncentrace hořlavého prachu nebo par hořlavých kapalin ve směsi se vzduchem nebo jiným plynným okysličovadlem se považuje za nebezpečnou pro výbuch s následným požárem (dále jen „nebezpečná koncentrace“), přesahuje-li technicko-bezpečnostní parametry stanovené v průvodní dokumentaci. Nejsou-li technicko-bezpečnostní parametry stanoveny nebo doloženy průvodní dokumentací, považuje se za nebezpečnou koncentraci dosažení hodnoty 25 % a vyšší, než je dolní mez výbušnosti¹³⁾ pro hořlavé prachy nebo páry hořlavých kapalin.

Při stanovení počtu zaměstnanců na pracovišti pro účely určení činnosti se zvýšeným požárním nebezpečím podle § 4 odst. 2 písm. d) zákona o požární ochraně se vychází ze skutečných projektovaných hodnot vyplývajících z ověřené projektové dokumentace stavby (např. trvalá pracovní místa)¹⁴⁾. Není-li toto ověřenou projektovou dokumentací stanoveno, vychází provozovatel činnosti z maximálního skutečného počtu osob současně vykonávajících činnosti na pracovišti, které jsou k němu v pracovním poměru nebo obdobném pracovním vztahu. Za pracoviště se přitom považuje stavebně oddělená část objektu nebo otevřené technologické zařízení. Při určování počtu osob vyskytujících se v podzemních prostorách se postupuje obdobně jako při stanovení počtu zaměstnanců na pracovišti uvedeném výše.

V. Vysvětlení užitých pojmů a definic

Při určování činností se zvýšeným a s vysokým požárním nebezpečím je nezbytné laborovat s některými standardně neužívanými pojmy, jejichž objasnění přináší vyhláška o požární prevenci a další právní předpisy.

Dle 1 písm. g) vyhlášky o požární prevenci se hořlavou látkou rozumí látka v tuhém, kapalném nebo plynném stavu, která je za předvídatelných podmínek schopna hořet nebo při své látkové nebo fázové změně vytvářet produkty schopné hořet. Do definičního okruhu spadají i hořlavé a hoření podporující plyny (pokud není odkaz na konkrétní předpis). Nebezpečné látky a přípravky, které jsou klasifikovány jako oxidující, extrémně hořlavé, vysoce hořlavé a hořlavé jsou uvedeny v bezpečnostním listu ve smyslu evropského práva o nebezpečných látkách a směsích. Vzhledem k požadavkům na vysokou míru odbornosti se jako vhodné se jeví při začleňování využít pro lepší orientaci pracovní pomůcku „Pracovní pomůcka k výkonu státního požárního dozoru – Chemické látky a směsi¹⁵⁾ “.

Definice požárního úseku, která byla použita a zákonodárcem zohledněna při řešení problematiky začleňování činností se zvýšeným a s vysokým požárním nebezpečím a s níž laboruje vyhláška o požární prevenci, byla obsažena v § 17 odst. 2 vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, která je dnes již derogována jinými předpisy. Definice zněla: „Požární úsek je prostor stavby oddělený od ostatních částí stavby, popřípadě od sousední stavby požárně dělicími konstrukcemi.“ Za výrobní provozy se považují provozy uvedené v příloze č. 2 vyhlášky o požární prevenci – položka 13. Za výšku budovy se považuje výška její nadzemní části, kde se předpokládá vedení požárního zásahu. Za podzemní prostory se přitom považuje stavebně nebo technologicky oddělený prostor, který je využívaný k činnostem uvedeným v zákoně a jehož stropní konstrukce a začátek únikové cesty se nachází pod úrovní podlahy východu do volného prostoru nebo pod úrovní okolního terénu. Počet nadzemních podlaží se určuje součtem všech podlaží v nadzemní části budovy. Za výšku budovy se považuje výška její nadzemní části, kde se předpokládá vedení požárního zásahu. Za pracoviště se přitom považuje stavebně oddělená část objektu nebo otevřené technologické zařízení.

Pro potřeby členění provozovaných činností podle míry požárního nebezpečí ve smyslu § 4 odst. 1 zákona se za složité podmínky pro zásah¹⁶⁾ považují činnosti, u kterých nejsou běžné podmínky pro zásah¹⁷⁾, a to za okolností, kdy jsou tyto činnosti provozovány:

1. v dispozičně složitých a nepřehledných objektech, v nichž hrozí, zejména vzhledem k předpokladu silného zakouření, ztráta orientace osob (např. podzemní hromadné garáže, tunely nad 350 m délky, podzemní systémy hromadné dopravy osob),
2. v prostorách a zařízeních, kde by vstup nebo činnost jednotky požární ochrany bez upozornění na zvláštní nebezpečí nebo postup hašení znamenal ohrožení zdraví a životů hasičů (např. výroba, skladování nebo prodej výbušin, pyrotechnických výrobků, hořlavých nebo hoření podporujících plynů, výskyt radioaktivních látek nebo biologicky nebezpečného materiálu, rozvodny elektrického proudu, kabelové kanály a mosty, energocentra s náhradními zdroji a vnitřní elektrické stanice osazené olejem chlazenými transformátory o celkovém výkonu 1 MVA a vyšším),
3. za podmínek, při nichž se vyskytují vybrané nebezpečné chemické látky a přípravky v množství stejném nebo větším, než je množství uvedené v příloze č. 1 zvláštního právního předpisu¹⁸⁾,
4. v objektech a zařízeních provozů chemické výroby uvedených v příloze č. 2 vyhlášky o požární prevenci /položka 13.3/,
5. v objektech a zařízeních administrativních, školských a zdravotnických provozů uvedených v příloze č. 2 této vyhlášky o 7 a více nadzemních podlažích, nebo o 4 a více nadzemních podlažích, pokud tyto objekty nemají zřízeny chráněné únikové cesty,
6. ve stavbách pro osoby se sníženou schopností pohybu a orientace, ve stavbách ubytovacích zařízení o 7 a více nadzemních podlažích nebo o 4 a více nadzemních podlažích, pokud tyto objekty nemají zřízeny chráněné únikové cesty,
7. ve stavbách pro shromažďování většího počtu osob a ve stavbách pro obchod.

Hodnoty nahodilého požárního zatížení¹⁹⁾ pro účely členění činností podle požárního nebezpečí nalézáme v příloze č. 2 vyhlášky o požární prevenci. Hodnoty nahodilého požárního zatížení pn (v kg/m2) uvedené jsou vztaženy na 1 m2 podlahové plochy a lze je použít bez dalšího průkazu o skutečném stavu nahodilého požárního zatížení pn. Hodnoty mají charakter průměrného (reprezentativního) zatížení. Do nahodilého požárního zatížení se započítává hmotnost a výhřevnost všech hořlavých látek, které se za normálního provozu nebo užívání v posuzovaném prostoru nebo požárním úseku vyskytují (např. hořlavé zařizovací předměty, popřípadě jejich hořlavé části, technologická zařízení, náplně, izolace, zpracovávané nebo skladované hořlavé látky včetně hořlavých obalů a hořlavých přepravních prostředků). Do nahodilého požárního zatížení se nezapočítává hmotnost a výhřevnost pevně zabudovaných stavebních hmot a konstrukcí. Není-li hodnota nahodilého požárního zatížení pro některé provozované činnosti v příloze č. 2 vyhlášky o požární prevenci uvedena jako samostatná položka, použije se hodnota nahodilého požárního zatížení provozně a funkčně srovnatelného druhu provozu.

Pro účely začleňování provozovaných činností do kategorií podle míry požárního nebezpečí se:

• v § 4 odst. 2 písm. g) zákona o požární ochraně zmiňuje pojem budova, přičemž se v poznámce pod čarou odkazuje na budovách na § 3 písm. a) vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu (dále jen „vyhláška č. 137/1998 Sb.“). Vyhláška byla změněna a následně derogována vyhláškou 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby. Definice zněla: „budova je nadzemní stavba prostorově soustředěná a navenek převážně uzavřená obvodovými stěnami a střešní konstrukcí.“ Dnes je pojem definován v § 3 písm. a) vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, ve znění pozdějších předpisů, a zní „budovou se rozumí nadzemní stavba včetně její podzemní části prostorově soustředěná a navenek převážně uzavřená obvodovými stěnami a střešní konstrukcí“.
• v § 4 odst. 2 písm. g) zákona o požární ochraně zmiňuje pojem bytový dům, přičemž se v poznámce pod čarou odkazuje na § 3 písm. b) vyhlášky č. 137/1998 Sb., přičemž definice zněla: „bytový dům je stavba pro bydlení, ve které převažuje funkce bydlení.“. Vyhláška byla změněna a následně derogována; v současné době je pojem podchycen v § 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění pozdějších předpisů. Pro účely této vyhlášky a pro naše potřeby lze aplikovat definici (stavby pro bydlení – kterou je bytový dům a rodinný dům), dle které se stavbou pro bydlení rozumí – bytový dům, ve kterém více než polovina podlahové plochy odpovídá požadavkům na trvalé bydlení a je k tomuto účelu určena; pro doplnění – rodinný dům, ve kterém více než polovina podlahové plochy odpovídá požadavkům na trvalé rodinné bydlení a je k tomuto účelu určena; rodinný dům může mít nejvýše tři samostatné byty, nejvýše dvě nadzemní a jedno podzemní podlaží a podkroví.
• v § 4 odst. 2 písm. h) zákona o požární ochraně zmiňuje stavba pro shromažďování většího počtu osob, přičemž se v poznámce pod čarou odkazuje na § 3 písm. b) vyhlášky č. 137/1998 Sb. Vyhláška byla derogována vyhláškou č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby. Definice „stavby pro shromažďování většího počtu osob zněla – stavba s alespoň jedním prostorem určeným pro shromáždění nejméně 200 osob, v němž na jednu osobu připadá půdorysná plocha menší než 4 m2 (konferenční sály, divadla, kina, koncertní síně, taneční sály, sportovní haly, tribuny apod.)“ Dnes řešeno § 3 písm. b) vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, ve znění pozdějších předpisů – definice: „stavbou se shromažďovacím prostorem stavba, ve které se nachází prostor určený pro shromažďování osob, v němž počet a hustota osob převyšují mezní normové hodnoty a je určena ke kulturním, sportovním a obdobným účelům,“. Pro naše účely je ovšem klíčová definice uvedená v § 17 odst. 7 písm. a) vyhlášky o požární prevenci – „Pro účely začleňování provozovaných činností do kategorií podle míry požárního nebezpečí se rozumí stavbou pro shromažďování většího počtu osob – stavba s prostorem určeným pro shromáždění nejméně 200 osob, v němž na jednu osobu připadá půdorysná plocha menší než 4 m2.“
• v § 4 odst. 2 písm. h) zákona o požární ochraně zmiňuje pojem stavby pro obchod, přičemž se v poznámce pod čarou odkazuje na § 3 písm. f) vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu; definice zněla: „stavba pro obchod je stavba, která obsahuje celkovou prodejní plochu větší než 2 000 m2 (například velkoprodejny, nákupní střediska, obchodní domy)“. Vyhláška byla změněna a následně derogována vyhláškou č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby. Dnes pojem definuje § 3 písm. f) vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, ve znění pozdějších předpisů následovně: „stavbou pro obchod stavba s prodejní plochou: 1. do 2 000 m2, která musí splňovat požadavky druhé až páté části vyhlášky, 2. nad 2 000 m2, která musí navíc splňovat zvláštní požadavky uvedené v šesté části vyhlášky“. Pro řešenou problematiku je však kruciální definice obsažená v § 17 odst. 7 písm. b) vyhlášky o požární prevenci: „Pro účely začleňování provozovaných činností do kategorií podle míry požárního nebezpečí se rozumí stavbou pro obchod stavba, která obsahuje celkovou prodejní plochu větší než 2 000 m2.
• v § 4 odst. 2 písm. h) zákona o požární ochraně zmiňuje pojem stavby ubytovacích zařízení, přičemž se v poznámce pod čarou odkazuje na § 3 písm. g) vyhlášky č. 137/1998 Sb.; definice zněla: „je stavba nebo její část, kde je veřejnosti poskytováno přechodné ubytování a služby s tím spojené; ubytovacím zařízením není bytový a rodinný dům a stavba pro individuální rekreaci; ubytovací zařízení se zařazují podle druhů do kategorií a podle požadavku na plochy a vybavení do tříd, které se označují hvězdičkami, 1. hotel je ubytovací zařízení s nejméně 10 pokoji pro hosty, vybavené pro poskytování přechodného ubytování a služby s tím spojené (zejména stravovací); hotely se člení do pěti tříd; hotel garni má vybavení jen pro omezený rozsah stravování (nejméně snídaně) a člení se do čtyř tříd, 2. motel je ubytovací zařízení s nejméně 10 pokoji pro hosty, poskytující přechodné ubytování a služby s tím spojené pro motoristy a člení se do čtyř tříd, 3. penzion je ubytovací zařízení s nejméně pěti pokoji, s omezeným rozsahem společenských a doplňkových služeb, avšak s ubytovacími službami srovnatelnými s hotelem, a člení se do čtyř tříd, 4. ostatní ubytovací zařízení jsou turistické ubytovny, kempy a skupiny chat (bungalovů), popřípadě kulturní nebo památkové objekty využívané pro přechodné ubytování.“ Vyhláška byla změněna a následně derogována vyhláškou č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby. Dnes pojem definuje § 2 písm. c) vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění pozdějších předpisů²⁰⁾. Pro řešenou problematiku je však zásadní definice obsažená v § 17 odst. 7 písm. d) vyhlášky o požární prevenci: „stavba nebo její část, kde je fyzickým osobám poskytováno přechodné ubytování s ubytovací kapacitou více než 20 lůžek“.
• v § 4 odst. 2 písm. h) zákona o požární ochraně zmiňuje pojem stavby, které jsou na základě kolaudačního rozhodnutí určeny pro osoby se sníženou schopností pohybu a orientace, přičemž se v poznámce pod čarou odkazuje na § 2 písm. b) vyhlášky č. 174/1994 Sb., kterou se stanoví obecné technické požadavky zabezpečující užívání staveb osobami s omezenou schopností pohybu a orientace, která byla zrušena. Definice zněla: „Pro účely této vyhlášky se považují za osoby s omezenou schopností pohybu a orientace osoby postižené pohybově, zrakově a sluchově, osoby pokročilého věku, těhotné ženy a rodič s dětmi do věku tří let.„ Dnes je pojem definován vyhláškou č. 398/2009 Sb., o obecných technických požadavcích zabezpečujících bezbariérové užívání staveb. Tato vyhláška dle v § 1 odst. 1 stanoví obecné technické požadavky na stavby a jejich části tak, aby bylo zabezpečeno jejich užívání osobami s pohybovým, zrakovým, sluchovým a mentálním postižením, osobami pokročilého věku, těhotnými ženami, osobami doprovázejícími dítě v kočárku nebo dítě do tří let, pro které zavádí legislativní zkratku „osoby s omezenou schopností pohybu nebo orientace“. Pro řešenou problematiku je však zásadní definice obsažená v § 17 odst. 7 písm. c) vyhlášky o požární prevenci: „stavbou pro osoby se sníženou schopností pohybu a orientace – stavba nebo její část určená k užívání 1. osobami s těžkou vadou nosného nebo pohybového ústrojí, s těžkým sluchovým postižením, s těžkým zrakovým postižením nebo s těžkou nebo hlubokou mentální retardací, 2. těhotnými ženami nebo osobami doprovázejícími dítě do tří let věku, nebo 3. osobami, které mají významně sníženou pohyblivost nebo orientaci v souvislosti s poskytováním zdravotní péče.“

IV. Závěr

Závěrem lze sumarizovat, že výše uvedená materie je de facto výkladem toliko k jednomu paragrafu zákona o požární ochraně (§ 4), přičemž je patrná její složitost a vysoká míra provázanosti na další zákonné ustanovení a prováděcí právní předpisy. V dalších textech bude popsán soubor povinností právnických a podnikajících fyzických osob dopadající na konkrétní kategorii činností rozdělených podle míry požárního nebezpečí s nezbytnou provazbou na kontrolní²¹⁾, nápravné²²⁾ a sankční mechanismy²³⁾ realizované státním požárním dozorem Hasičského záchranného sboru České republiky. Začleňování činností podle míry požárního nebezpečí je třeba věnovat zvláštní míru pozornosti, a to zejména kvůli možným fatálním následkům podcenění preventivního přístupu s dopadem ve formě škod na majetku, zdraví či životech zaměstnanců provozovatelů daných činností, ale i členů složek integrovaného záchranného systému. Pro začlenění činnosti do správné kategorie nelze než doporučit důkladné nastudování problematiky²⁴⁾ a ideálně spolupráci se specialistou (odborně způsobilou osobou či technikem požární ochrany). Případné pochybnosti při řešení enormně složitých či sporných případů je možné a vhodné odstranit konzultací se specialisty na úseku prevence hasičských záchranných sborů krajů nebo generálního ředitelství Hasičského záchranného sboru České republiky.