Pohyb osob a související pojištění v systémech sociálního zabezpečení jsou v rámci Evropské unie upraveny Nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení včetně prováděcího nařízení č. 987/2009. Tato nařízení představují základní a závazné normy, které jsou postaveny nad národní právní předpisy jednotlivých států. V současné době postupují podle těchto nařízení nejen státy Evropské unie, ale jsou aplikována i vůči občanům a institucím z Norska, Islandu, Lichtenštejnska a Švýcarska.
Právní předpisy příslušného státu taktéž určují rozsah nároků na čerpání dávek z daného systému, který se řídí právními předpisy státu určeného v souladu s koordinačními nařízeními. Tato nařízení mají vyšší právní sílu než národní legislativa jednotlivých států a při posuzování sporných situací tak mají přednost. Při řešení celého procesu je zapotřebí mít na zřeteli, že smyslem koordinačních nařízení Evropské unie je jednotlivé (a mnohdy výrazně se odlišující) systémy harmonizovat, čili koordinovat, nikoli je sjednocovat.
Rozhoduje stát výkonu výdělečné činnosti
Základním kritériem pro určení příslušnosti je výkon výdělečné činnosti. V této souvislosti platí, že na zaměstnance nebo na osobu samostatně výdělečně činnou se ve smyslu výše uvedených koordinačních nařízení vztahují právní předpisy státu, na jehož území je vykonávána výdělečná činnost. Tyto osoby tak podléhají všem systémům sociálního zabezpečení tohoto státu a nemohou si vybrat, že například zdravotně a nemocensky chtějí být pojištěny v jedné zemi a důchodově v jiné zemi. Obdobně si příslušnost k pojištění nemohou vybrat ani nezaopatření rodinní příslušníci takové osoby, kteří jsou povinně účastni všech systémů sociálního zabezpečení v zemi pojištění živitele.
Příslušnost k právním předpisům – specifické situace
Aplikovatelná legislativa specifikuje situace, kdy osoba nebude pojištěna ve státě, na jehož území je výdělečně činná. Splnění podmínek pro takový postup musí být úředně posouzeno a jeho pozitivním výsledkem je vystavení přenositelného dokumentu A1 institucí státu, jehož právním předpisům osoba podléhá. Originál tohoto formuláře osoba předkládá v případě, kdy je za tímto účelem vyzvána kontrolní institucí státu, na jehož území vykonává výdělečnou činnost. V praxi se řeší zejména následující situace.
1) Vyslání
Institut vyslání je poměrně často využívanou formou se záměrem zajistit příslušnost dotyčné osoby k právním předpisům vysílajícího státu.
Za vyslání z České republiky se považuje situace, kdy je zaměstnanec (nebo OSVČ), normálně vykonávající svoji činnost na území České republiky dočasně vyslán na území jiného státu s působností výše uvedených koordinačních nařízení, aby tam vykonával činnost buď jako zaměstnanec pro svého zaměstnavatele, nebo jako OSVČ na vlastní účet. Předpokládaná délka vyslání nesmí přesáhnout 24 měsíců.
Mezi vyslaným zaměstnancem a vysílajícím zaměstnavatelem musí být po dobu vyslání zachována kontinuita přímého vztahu, kdy zaměstnanec nesmí ve státě, do kterého je vyslán, uzavřít pracovněprávní vztah s jiným zaměstnavatelem. Důležitou podmínkou pro naplnění podmínek vyslání je prokazatelná ekonomická aktivita vysílajícího subjektu na území vysílajícího státu. Zaměstnance lze vyslat tehdy, pokud alespoň jeden měsíc před vysláním podléhal právním předpisům vysílajícího státu.
OSVČ vyslaná z České republiky musí před zahájením vyslání alespoň dva měsíce vykazovat ekonomickou aktivitu v ČR a činnost na území přijímajícího státu musí mít obdobný charakter s činností podnikatele v ČR.
2) Souběžný výkon výdělečné činnosti ve více zemích
Z hlediska určení příslušnosti jsou v tomto případě klíčovými kritérii bydliště a podmínka výkonu podstatných částí činností na území státu bydliště. Nařízení č. 987/2009 stanoví pro tento účel pomocná kritéria, kterými jsou u zaměstnanců pracovní doba a odměna a u OSVČ obrat, pracovní doba, počet poskytnutých služeb nebo příjem. Podmínka výkonu podstatných částí činností na území státu bydliště je splněna, je-li alespoň jedno z těchto pomocných kritérií realizováno na území státu bydliště ve výši alespoň 25% z celkového objemu činností. S účinností od 28.6.2012 došlo ke změně při posuzování příslušnosti k právním předpisům (tzn. určení státu pojištění) v případě, kdy je osobou vykonáváno zaměstnání na území dvou a více členských států. Pravidla byla doplněna takto:
- Pokud zaměstnanec vykonává podstatnou část své činnosti (tj. na činnost vykonávanou ve státě bydliště připadá alespoň 25% pracovní doby nebo odměny) ve státě bydliště, podléhá právním předpisům členského státu bydliště;
- Nevykonává-li zaměstnanec podstatnou část činností ve státě svého bydliště, pak platí, že:
- má-li pouze jednoho zaměstnavatele, nebo má-li více zaměstnavatelů sídlících pouze v jediném členském státě, podléhá právním předpisům tohoto členského státu, na jehož území má/mají zaměstnavatel/é sídlo nebo místo podnikání,
- má-li dva nebo více zaměstnavatelů sídlících ve dvou členských státech, z nichž jedním je stát bydliště, pak podléhá právním předpisům toho z uvedených dvou států, který není státem bydliště osoby,
- má-li dva nebo více zaměstnavatelů, z nichž alespoň dva mají sídlo nebo místo podnikání v různých členských státech jiných, než je stát bydliště, pak zaměstnanec podléhá předpisům státu bydliště.
Podmínka bydliště a výkonu podstatných částí činností na území státu bydliště se nepoužije v případech souběžného výkonu zaměstnání a samostatné výdělečné činnosti – v takové situaci je osoba příslušna právním předpisům státu, ve kterém vykonává zaměstnání.
3) Výjimka z příslušnosti k právním předpisům
U zaměstnance nebo OSVČ mohou objektivně existovat důvody, kdy se principiálně neuplatní pojištění podle státu, na jehož území je výdělečná činnost vykonávána, ale systém koordinace umožňuje použití výjimky, na jejímž základě setrvá pojištění osoby v systému státu, jehož předpisům doposud podléhala. Důvody pro takové počínání musí být relevantní a akceptovatelné institucemi dotčených států. Taková výjimka se uděluje na dobu maximálně pěti let a v České republice o ní rozhoduje Česká správa sociálního zabezpečení ve spolupráci s Centrem mezistátních úhrad.
Jak postupovat?
Pokud chce český občan využít některou z výše uvedených alternativ a zůstat nadále pojištěn v ČR, žádá o určení příslušnosti k českým právním předpisům prostřednictvím místně příslušné okresní správy sociálního zabezpečení předložením tiskopisu Společná žádost zaměstnance a zaměstnavatele (nebo OSVČ) o vystavení potvrzení o příslušnosti k právním předpisům. Příslušný orgán správy sociálního zabezpečení podanou žádost důkladně posoudí a rozhodne, zda má být žadateli vystaven formulář A1, deklarující příslušnost k právním předpisům České republiky.
Bilaterální smlouvy o sociálním zabezpečení
Z těchto dvoustranných smluv jsou vyňaty státy, které jsou členy Evropské unie včetně Norska, Islandu, Lichtenštejnska a Švýcarska. Každá smlouva je specifická a v oblasti určování příslušnosti se od sebe liší, zpravidla jsou tyto smlouvy postaveny na principu pojištění ve státě výkonu výdělečné činnosti, souběžný výkon činností je řešen v minimálním rozsahu. Pokud si občan České republiky přeje v duchu příslušné smlouvy zůstat pojištěn v ČR, předkládá formulář Žádost o výjimku z příslušnosti k právním předpisům podle mezinárodní smlouvy. Tyto smlouvy jsou uzavřeny například se Srbskem, Makedonií či Tureckem, bližší informace naleznete třeba na webových stránkách České správy sociálního zabezpečení nebo Centra mezistátních úhrad (od 1.1.2016 Kancelář ZP).
Právní předpisy citované v rubrice ZDRAVOTNÍ POJIŠTĚNÍ
(předpisy jsou vždy citovány ve znění pozdějších předpisů, pokud není výslovně uvedeno jinak)
- nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004, o koordinaci systémů sociálního zabezpečení
- nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009, prováděcí pravidla k nařízení (ES) č. 883/2004