Dynamicky se rozvíjející vnitřní trh Evropské unie („EU“) vede stále více podniků k vysílání pracovníků do zahraničí v rámci nadnárodního poskytování služeb. Pro stanovení minimální ochrany vysílaných pracovníků, kterou by měli zaměstnavatelé v takových situacích dodržovat, a předejití zneužití importu levnější pracovní síly, byla přijata směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/71/ES ze dne 16. prosince 1996 o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb („Směrnice“).
Těžiště Směrnice spočívá v povinnosti podniků usazených v jednom z členských států zajistit, aby jimi vysílaný pracovník měl bez ohledu na právo, kterým se řídí jeho pracovní poměr, zaručeny shodné základní pracovní podmínky jako zaměstnanci pracující v členském státě, kam byl vyslán. Na vysílaného pracovníka se bude konkrétně vztahovat vnitrostátní právní úprava hostitelského státu, pokud jde o maximální délku pracovní doby, minimální dobu odpočinku či délku dovolené za kalendářní rok, minimální mzdu, včetně sazeb za přesčasy, BOZP, ochranná opatření týkající se pracovních podmínek těhotných žen nebo žen krátce po porodu, dětí a mladistvých či zákaz diskriminace. Úprava hostitelského státu se pak nepoužije, pokud vysílanému pracovníkovi jeho domovský stát zaručuje výhodnější podmínky než stát hostitelský (čl. 1 a 3 Směrnice).
Objem vysílaných pracovníků
Česká republika zastává spíše roli státu, jehož občané jsou za prací vysíláni, než aby zahraniční pracovníci byli vysíláni do České republiky. V letech 2010–2014 největší část vysílaných pracovníků do České republiky tvořili Slováci (40,9 %) a Němci (20,2 %), z České republiky byli pracovníci vysíláni nejčastěji do Německa (39,7 %) a Rakouska (12,8 %). Z pohledu sektorového rozdělení vysílaných pracovníků dominuje v obou skupinách jednoznačně stavebnictví, následuje průmysl (bez stavebnictví) a služby.1)
Právní úprava
Úprava vysílání do České republiky (obsažená ve Směrnici) je implementována do ustanovení § 319 zákoníku práce („zákoník práce“). Zde jsou pak uvedeny výše zmíněné oblasti, ve kterých se na pracovníky vysílané do České republiky aplikují české pracovněprávní normy. S ohledem na to, že text Směrnice je relativně stručný, objevuje se v praxi napříč členskými státy řada interpretačních otázek jako například od jakého časového okamžiku se jedná o vysílání, pojem dočasnosti vysílání nebo skutečnost, že Směrnice nevylučuje (mimo podniky obchodního loďstva a jejich posádek) z aplikace pracovníky v dopravě. Některým vybraným otázkám se věnujeme podrobněji níže.
Naopak instituty umožňující vyslat zaměstnance z České republiky do jiného členského státu jsou zahraniční pracovní cesta, dohoda o dočasné změně místa výkonu práce a dočasné přidělení zaměstnance agenturou práce.
V případě, že vysílaným pracovníkům vznikne nárok na dávky ze systému sociálního zabezpečení, např. po dobu pracovní neschopnosti či mateřské a rodičovské dovolené, určí se nejprve, do jakého systému sociálního zabezpečení vysílaný zaměstnanec patří. Dle nařízení č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení podléhá pracovník, jenž je zaměstnavatelem vyslán do jiného členského státu po dobu kratší než 24 měsíců, předpisům členského státu, ze kterého je vyslán.
Pro předejití případným nedorozuměním doporučujeme, aby osoby migrující za prací vždy požádaly o potvrzení příslušnosti k tuzemskému systému sociálního zabezpečení (tzv. formulář A1), tj. že řádně hradí pojistné na sociální zabezpečení v České republice.
Od jakého okamžiku jde již o vysílání dle Směrnice?
Směrnice ani zákoník práce se nedotýkají výslovně otázky, zda vysílaný pracovník spadá pod úpravu vysílání již od prvního dne. Otázkou tak je, zda i např. jednodenní pracovní cesty jsou vysíláním ve smyslu Směrnice. Kladná odpověď, a tudíž související povinnost aplikace zaručených podmínek na vyslaného zaměstnance, by představovala pro zaměstnavatele poměrně vysokou administrativní zátěž. Z tohoto důvodu se domníváme, že při rozhodování, zda se úprava vysílání uplatní již od prvního dne, je vždy nutné vzít v potaz i to, zda takové posouzení nebude nepřiměřené k délce vysílání a související administrativní zátěži zaměstnavatele.
Většina členských států aplikuje Směrnici a související právní předpisy již od prvního dne vysílání a mnohdy bez nastavení časového omezení. Ustanovení § 319 zákoníku práce situaci částečně zjednodušuje tím, že pokud doba vysílání zahraničního pracovníka do České republiky nepřesáhne celkově dobu 30 dnů v kalendářním roce, nevztahuje se na něj úprava minimální délky dovolené za kalendářní rok nebo její poměrná část, úprava minimální mzdy a příplatků za práci přesčas.
Zaměstnavatelům lze tedy jen doporučit, aby si před jakoukoli zahraniční pracovní cestou svých zaměstnanců ověřili aktuální výklad rozsahu Směrnice v daném členském státě a nutnost aplikovat pracovní podmínky daného členského státu.2)
Po jakou dobu jde stále o (dočasné) vysílání?
Vysílání pracovníka v rámci nadnárodního poskytování služeb má mít dle čl. 2 odst. 1 Směrnice pouze dočasný charakter a má být vykonáváno v jiném členském státě. Z podstaty dočasnosti vysílání vyplývá, že vysílaní pracovníci plní jinou ekonomickou roli, než je běžná pracovní migrace. Pracovníci totiž primárně neusilují o přístup na pracovní trh členského státu, kam jsou vysláni, ale počítají s návratem na pracovní místo do svého domovského státu.
V praxi se dle našeho názoru lze při výkladu pojmu „dočasnost“ opřít o úmysl stran, tj. vysílajícího a přijímajícího zaměstnavatele a dotčeného pracovníka, který je k výkonu práce vysílán. Jinými slovy, strany by neměly mít zájem usídlit pracovníka v hostitelské zemi trvale a měla by přetrvat vazba pracovníka na stát, ze kterého byl vyslán.
Konkrétní časový rámec délky vysílání však nelze dovodit ze znění Směrnice ani z aplikační praxe jednotlivých členských států.3) Aktuální návrh revize Směrnice potvrzuje, že vysílání může být i dlouhodobějšího charakteru, tj. nad 24 měsíců, a rozlišuje mezi vysíláním a dlouhodobým vysíláním, pro které stanoví přísnější podmínky.
Závěrem uvádíme, že vysílání pracovníků, které bude trvat po delší dobu, by mělo zakládat řádný pracovní poměr v hostujícím státě, ledaže by vysílaný pracovník prokázal, že smlouva zachovává bližší vztah k vysílajícímu státu.
Revize Směrnice
V roce 2014 byla přijata směrnice 2014/67/EU, tzv. směrnice o prosazování s cílem účinněji prosazovat ochranu zahraničních pracovníků a dodržování pracovních podmínek v přijímajícím členském státě. Jedním ze způsobů, kterým toho Směrnice chce docílit, je bezplatné sdílení informací o minimálních zaručených pracovních podmínkách v jednotlivých členských státech. Zaměstnavatelé i členské státy tak budou mít účinný nástroj na porovnání poskytovaných podmínek.4)
Podstatněji se otazníků kolem interpretace Směrnice dotýká druhá revize Směrnice představená Evropskou komisí dne 8. března 2016. Ta má například zajistit, aby se pravidla zaručující spravedlivé odměňování pracovníků vztahovala stejně na místní i vyslané pracovníky dle zásady stejná odměna za stejnou práci nebo aby pravidla ve všeobecně použitelných kolektivních smlouvách byla povinně závazná pro vyslané pracovníky ve všech hospodářských odvětvích. Pro úplnost uvádíme, že 11 členských států (včetně České republiky) vystavilo návrhu tzv. žlutou kartu a tím se pravděpodobnost přijetí návrhu novely Směrnice v této podobě snížila.
Závěr
S narůstajícím počtem vysílaných pracovníků do České republiky lze předpokládat, že se na kontrolu vysílání pracovníků více zaměří i orgány inspekce práce. Nasvědčuje tomu i roční program kontrolních akcí Státního úřadu inspekce práce na rok 2016. Dle něj budou orgány inspekce práce mj. kontrolovat plnění notifikačních a informačních povinností, které má zaměstnavatel, k němuž jsou pracovníci vysíláni, vůči příslušné krajské pobočce Úřadu práce dle zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů.5) Stejně tak budou kontrolována i opatření k zajištění rovných podmínek tuzemských a zahraničních pracovníků.
Právní předpisy citované v článku
(předpisy jsou vždy citovány ve znění pozdějších předpisů, pokud není výslovně uvedeno jinak)