Dne 5. 8. 2024 byl publikován rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) C-540/22 Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid (rozsudek pátého senátu ze dne 20. června 2024), který shrnul výklad unijního práva v oblasti vysílání zaměstnanců v rámci poskytování služeb na vnitřním trhu. Zvláštní pozornost byla věnována problematice vysílání zaměstnanců z tzv. třetích států, která nebyla dlouhodobě výkladově dostatečně vyjasněná, což našlo svůj odraz v pojetí předmětné otázky národními autoritami. Mnohdy restriktivnější výklad, za jakých podmínek může být tzv. třetizemský zaměstnanec vyslán na základě směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/71/ES o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb, byl jednotlivými členskými státy přijímán mnohdy spíše za účelem ochránit domácí pracovní trh před potenciálním mzdovým dumpingem. Shrňme si tedy aktuální poznatky na tomto poli, a to jak z pohledu práva Evropské unie, tak z pohledu českého národního práva.
Vysílání tzv. třetizemských zaměstnanců v rámci nadnárodního poskytování služeb
Vydáno:
17 minut čtení
Vysílání tzv. třetizemských zaměstnanců v rámci nadnárodního poskytování služeb
JUDr.
Petr
Seidl
JUDr.
Monika
Pastorková
Vysílání zaměstnanců v rámci unie
Volný pohyb pracovníků se realizuje na základě zásady volného pohybu služeb, která je jedním z klíčových pilířů Podle unijních předpisů tedy mohou občané EU volně pobývat a pracovat v kterémkoli členském státě a mohou být jako zaměstnanci vysláni do kteréhokoli jiného členského státu EU za účelem poskytování služeb. Právní základ této svobody je na unijní úrovni ukotven čl. 56 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“). Zásada volného poskytování služeb je dále rozvíjena zejména prostřednictvím směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/123/ES o službách na vnitřním trhu a z hlediska stanovení minimálních pracovních práv zaměstnanců je zásadní směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/71/ES o vysílání zaměstnanců v rámci poskytování služeb.
acquis communautaire
.Zcela základním pro určení statusu „pracovníka vyslaného v rámci poskytování služeb“ však je, zda realizuje závislou práci v rámci poskytování služby na základě směrnice o vysílání pracovníků, nebo se jedná pouze o zastřené jednání údajně „vysílajícího“ subjektu směřující zpravidla k prolomení případné vnitrostátní bariéry vstupu cizinců na pracovní trh členských států (jejich právo pracovat a pobývat v ČR by pak bylo odvozeno od práva pracovat a pobývat v jiném, údajně vysílajícím členském státu, např. z Polska). České kontrolní orgány se v praxi setkávaly a stále setkávají s případy, kdy údajně vyslaný zaměstnanec v domovském členském stá