JUDr. Monika Pastorková

Dne 5. 8. 2024 byl publikován rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) C-540/22 Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid (rozsudek pátého senátu ze dne 20. června 2024), který shrnul výklad unijního práva v oblasti vysílání zaměstnanců v rámci poskytování služeb na vnitřním trhu. Zvláštní pozornost byla věnována problematice vysílání zaměstnanců z tzv. třetích států, která nebyla dlouhodobě výkladově dostatečně vyjasněná, což našlo svůj odraz v pojetí předmětné otázky národními autoritami. Mnohdy restriktivnější výklad, za jakých podmínek může být tzv. třetizemský zaměstnanec vyslán na základě směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/71/ES o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb, byl jednotlivými členskými státy přijímán mnohdy spíše za účelem ochránit domácí pracovní trh před potenciálním mzdovým dumpingem. Shrňme si tedy aktuální poznatky na tomto poli, a to jak z pohledu práva Evropské unie, tak z pohledu českého národního práva.

Zákon č. 408/2023 Sb. , kterým se mění zákon č. 435/2004 Sb. , o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, přinesl řadu úprav. V jednom z minulých dílů byl věnován prostor změnám účinným ke dni 1. 1. 2024, a to s přihlédnutím k agenturám práce, nelegálnímu zaměstnávání, následkům úprav přestupků a změn v zákoníku práce týkajících se problematiky ukončení dočasného přidělení agenturního zaměstnance. Nyní se zaměříme na hlavní změny účinné ke dni 1. 7. 2024. Část z nich zaujala i v rámci ankety Zákon roku, kdy tato část novely vyhrála kategorii Legislativní počin za rok 2023.

Dne 27. 12. 2023 byl do Sbírky zákonů rozeslán zákon č. 408/2023 Sb. , kterým se mění zákon č. 435/2004 Sb. , o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Tento zákon měl ve své části velmi krátkou legisvakanční lhůtu, neboť velká jeho část nabyla účinnosti již dne 1. 1. 2024. Cílem tohoto článku je poskytnout přehled základních legislativních změn s přihlédnutím k agenturám práce, nelegálnímu zaměstnávání, následky úprav přestupků a změny v zákoníku práce týkající se problematiky ukončení dočasného přidělení agenturního zaměstnance.

V dubnu 2023 byl do meziresortního připomínkového řízení rozeslán návrh zákona o vstupu a pobytu cizinců (cizinecký zákon), který upravuje řadu otázek spojených nejen s pobytovou problematikou cizinců, ale rovněž zasahuje do oblasti zaměstnanosti. Navržená právní úprava dopadá na postavení agentur práce zprostředkujících zaměstnání cizincům ze třetích zemí, na možnosti a ochranu cizinců samotných a celkově na flexibilitu trhu práce. Termín pro podání připomínek v rámci meziresortního připomínkového řízení byl stanoven na 9. června 2023. Z tohoto důvodu se věnujeme níže pouze legislativnímu návrhu, přičemž nemůžeme předjímat konečnou podobu schváleného zákona.

V rámci regulace činnosti agentur práce navrhuje sněmovní tisk č. 450/0 ukotvit úpravu podmínek pro činnost agentur při zprostředkování zaměstnání. Jako zásadní se jeví návrh konkrétních důvodů pro odejmutí povolení ke zprostředkování zaměstnání. Podotýkáme, že vzhledem ke stavu legislativního procesu této novely zákona o zaměstnanosti může ještě dojít ke změnám v návrhu dotčené právní úpravy.

Dne 15. 5. 2023 byl pod sněmovním tiskem č. 450/0 rozeslán poslancům vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 435/2004 Sb. , o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Tento návrh právního předpisu má kromě jiného ambici komplexně upravit oblast zprostředkování zaměstnání agenturami práce.

Dne 1. 8. 2022 nabyl účinnosti zákon č. 217/2022 Sb., kterým se mění zákon č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Tento zákon mimo jiné implementuje směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2020/1057 ze dne 15. 7. 2020, kterou se stanoví zvláštní pravidla o vysílání řidičů v odvětví silniční dopravy, pokud jde o směrnice 96/71/ES a 2014/67/EU, a kterou se mění směrnice 2006/22/ES, pokud jde o požadavky na prosazování, a nařízení (EU) č. 1024/2012 (dále jen „směrnice 2020/1057“).

V návaznosti na předchozí článek, který se týkal zániku povolení ke zprostředkování zaměstnání obecně, níže uvedený text se zaměřuje na nejčastější důvody, pro které může nebo musí být agentuře práce povolení ke zprostředkování zaměstnání odejmuto.

Agentury práce mohou provádět svou zprostředkovatelskou činnost, pouze pokud mají příslušné povolení ke zprostředkování zaměstnání. Smyslem následujícího článku je popsat způsoby zániku tohoto povolení. Lze je rozdělit na dvě skupiny, buď toto povolení zaniká automaticky (ze zákona), nebo na základě správního rozhodnutí, kdy tuto skupinu je možné dále dělit také na dvě podskupiny, jak bude rozvedeno dále. Důsledkem zániku povolení ke zprostředkování je výmaz agentury práce z příslušné evidence úřadu práce. Pokud subjekt i nadále pokračuje ve zprostředkování zaměstnání, dopouští se přestupku.

Zákon o zaměstnanosti stanovuje agenturám práce, obzvláště těm, které přidělují své zaměstnance k uživateli, mnoho povinností, které musí dodržovat. Jejich nesplnění může mít různé dopady, přičemž nejzávažnější z nich je odejmutí povolení k činnosti. Zvláštní skupinou jsou povinnosti notifikační povahy, na jejichž základě získává Úřad práce České republiky (dále též „ÚP ČR“) přehled o činnosti agentur práce, struktuře a počtu zaměstnanců, kteří jsou dočasně přidělováni. Cílem tohoto článku je přiblížit jednotlivé oznamovací povinnosti se zřetelem k přeshraničním aspektům zprostředkování zaměstnání.

Problematika tzv. souběhu funkcí je projednávána českými soudy více než 25 let, přičemž v různých obměnách se jednotlivé aspekty a dopady souběhu funkcí neustále vrací. Předmětem tohoto článku je shrnutí dosavadních závěrů o (ne)možnosti vzniku pracovněprávního vztahu z uvedeného důvodu (souběhu funkcí) v kontextu unijního rámce uspokojování mzdových nároků zaměstnanců platebně neschopného zaměstnavatele. Právě v dotčené oblasti totiž Nejvyšší správní soud předložil předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU, přičemž její posouzení může mít závažný dopad především do oblasti veřejného práva.

Dne 2. srpna 2021 nabyla účinnosti novela zákona o zaměstnanosti, která ukotvila dlouho očekávaný přestupek umožnění zastřeného zprostředkování zaměstnání. Od této novely se očekává mimo jiné zvýšení pracovněprávní ochrany...

Se skončením pracovněprávního vztahu se pojí mimo jiné povinnost vydat zaměstnanci potvrzení o zaměstnání, označované také jako zápočtový list. Vzhledem k tomu, že dne 30. 7. 2020 nabyla účinnosti novela zákoníku práce (zákon č. 285/2020 Sb.), která dotčenou problematiku dílčím způsobem upravila, poskytuje článek stručné shrnutí tohoto institutu.

Právní řád koncipuje závazná stanoviska jako stanoviska dotčených správních orgánů, které jejich prostřednictvím chrání zájmy, které jsou mu svěřeny. Jsou vyjádřením odborného názoru a správní orgán, kterému jsou určena, je povinen je respektovat. Ve správním řízení o vydání povolení ke zprostředkování zaměstnání ukotvuje zákon o zaměstnanosti jako jednu z podmínek kladného rozhodnutí závazné stanovisko Ministerstva vnitra.

Vysílání agenturních zaměstnanců na pracovní cestu představuje téma, kterému byla a je odbornou veřejností věnována značná pozornost. Jde o problematiku stále aktuální, neboť v kontextu vysílání zaměstnanců v rámci nadnárodního poskytování služeb se jí dílčím způsobem dotýká také zákon č. 285/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další související zákony, který nabyl dělenou účinnost dne 30. 7. 2020.

S účinností od 29. 7. 2017 byla v zákoně o zaměstnanosti ukotvena nová povinnost agentur práce, které mají povolení přidělovat své zaměstnance k uživateli, poskytnout na zvláštní účet Úřadu práce České republiky – generální ředitelství (dále jen „úřad práce“) kauci ve výši 500 000 Kč. Předmětem článku tedy bude shrnout danou problematiku včetně poskytnutí praktických informací pro stávající agentury práce a potenciální žadatele o povolení ke zprostředkování zaměstnávání.

Ustanovení § 3 odst. 3 zákona o inspekci práce s účinností od 1. 4. 2017 ukotvuje, že orgány inspekce práce kontrolují dodržování právních předpisů upravujících právní postavení zaměstnanců vyslaných k výkonu práce v rámci poskytování služeb. Jedná se o transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/67/EU ze dne 15. května 2014 o prosazování směrnice 96/71/ES o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb a o změně nařízení (EU) č. 1024/2012 o správní spolupráci prostřednictvím systému pro výměnu informací o vnitřním trhu („nařízení o systému IMI“) [dále jen „prosazovací směrnice“]. Právě prosazování pravidel vysílání pracovníků orgány inspekce práce na území České republiky je věnován tento článek.

Definice zastřeného zprostředkování zaměstnání byla legislativně ukotvena prostřednictvím novely zákona o zaměstnanosti teprve s účinností od 29. 7. 2017. Tento institut nebyl součástí vládního návrhu předmětné novely, ale byl do ní inkorporován následně prostřednictvím poslanecké iniciativy. Přes svoje relativní mládí se však poměrně rychle stal využívaným prostředkem postihu ze strany orgánů inspekce práce. Smyslem článku pak je v souvislostech upozornit na vybrané aspekty dané problematiky, včetně otázek aplikační praxe.

Vysílání zaměstnanců v rámci směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/71/ES ze dne 16. prosince 1996 o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb (dále jen „směrnice o vysílání pracovníků“) je na národní úrovni ošetřeno rovněž zákonem č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Recentní rozsudky Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) vztahující se k vysílání cizinců z tzv. třetích států svědčí o tom, že jeho dosavadní způsob interpretace těchto předpisů ve vztahu k vyslaným cizincům a jejich zaměstnavatelům vnáší do praxe spíše nejasnosti.

V rámci směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/71/ES ze dne 16. prosince 1996 o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb (dále jen „směrnice o vysílání pracovníků“) mohou své zaměstnance nadnárodně vysílat také agentury práce a poskytovat je jako pracovní sílu dalším subjektům (podle české úpravy uživatelům) usazeným v jiném členském státě Evropské unie, Evropského hospodářského prostoru nebo Švýcarska (dále jen „členský stát“). V následujícím textu se proto zaměříme na některé specifické aspekty činnosti agentur práce s přihlédnutím k unijním a vnitrostátním právním předpisům i judikatuře.