Jedním z plnění, kterého se zaměstnanci dostává v souvislosti se skončením pracovního poměru, je odstupné. Jeho účelem je dle judikatury Nejvyššího soudu kompenzovat zaměstnanci v zákonem vymezených případech nepříznivé důsledky spojené se skončením pracovního poměru. Skončení některé z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr právo zaměstnance na odstupné nezakládá.
Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, upravuje případy, s nimiž je právo zaměstnance na odstupné spojeno, stejně jako jeho minimální výši. Zapomínat nelze však ani na to, že zmíněný právní předpis povinuje zaměstnance za určitých podmínek poskytnuté odstupné zaměstnavateli vrátit.
Z ustanovení § 3 odst. 2 písm. b) zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, a § 5 odst. 2 písm. b) zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, oba ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že odstupné, na které vznikl nárok podle zvláštních právních předpisů, se do vyměřovacího základu pro odvod příslušného pojistného nezahrnuje.
Právní úprava odstupného, natožpak jeho vrácení, vyvolává mezi zaměstnavateli řadu otázek. Chybuje se rovněž v tom, kdy se pojistné z příslušného plnění odvádí, a kdy ne. V následujících řádcích se budeme snažit na některé vybrané otázky odpovědět, a to z pohledu pracovněprávní úpravy, právní úpravy pojistného na veřejné zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení. Jednotlivým otázkám předchází základní vstupní informace týkající se odstupného a jeho případného vrácení.
Právo na odstupné
Právo na odstupné vzniká zaměstnanci ze zákona v souvislosti se skončením pracovního poměru způsoby a z důvodů uvedených v ustanovení § 67 odst. 1 a 2 a § 339a zákoníku práce.
V prvním případě byl pracovní poměr rozvázán výpovědí ze strany zaměstnavatele nebo dohodou z důvodů uvedených v ustanovení § 52 písm. a) až c) zákoníku práce (tzv. organizační důvody) nebo z důvodu popsaného v ustanovení § 52 písm.