Je zcela běžnou praxí, že zaměstnavatelé zúčtovávají svým zaměstnancům určité příjmy (plnění), bezprostředně související se skončením zaměstnání. Zpravidla se nejčastěji jedná o odstupné, kdy zákoník práce v ustanovení § 67 konkretizuje podmínky, za kterých je odstupné vypláceno, včetně minimálních násobků průměrného výdělku, na které mají zaměstnanci zákonný nárok.
V ustanovení § 3 odst. 2 písm. b) zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů, je deklarováno, že vyměřovací základ zaměstnance podle odstavce 1 se snižuje o odstupné a další odstupné, odchodné a odbytné, na která vznikl nárok podle zvláštních právních předpisů, u odstupného je tímto předpisem zákoník práce.
Odstupné poskytované podle § 67 zákoníku práce není od daně osvobozeno. Jelikož je však taxativně vyjmenováno mezi příjmy, které se do vyměřovacího základu zaměstnance nezahrnují, pojistné se neodvádí, třebaže se toto plnění zdaňuje. Podotýkám, že pojistné se z odstupného neplatí pouze tehdy, je-li zúčtováno za podmínek stanovených zákoníkem práce. Pokud by však zaměstnavatel poskytnul zaměstnanci plnění podle interního předpisu, které by nazval odstupným, a nejednalo by se tudíž o odstupné, na které vznikl nárok podle zákoníku práce, pojistné by se v tomto případě platilo. Nutno podotknout, že při řešení odstupného platí stejné podmínky i v oblasti odvodu sociálního pojištění.
Zaměstnanec se stal nadbytečným, proto s ním zaměstnavatel rozvázal pracovní poměr výpovědí podle § 52 písm. c) zákoníku práce a zúčtoval mu odstupné ve výši pětinásobku průměrného výdělku.
Zákoník práce hovoří v ustanovení § 67 odst. 1 o tom, že dochází-li k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v § 52 písm. a) až c) nebo dohodou z týchž důvodů, přísluší zaměstnanci při skončení pracovního poměru s ohledem na délku jeho trvání odstupné ve výši nejméně jedno- až trojnásobku průměrného výdělku. Protože se připouští odstupné i ve vyšším počtu násobků průměrného výdělku, nezahrnuje se celková zúčtovaná částka odstupného do vyměřovacího základu zaměstnance.
Zaměstnavatel rozvázal se zaměstnancem pracovní poměr dohodou a poskytnul mu odstupné ve výši dvanáctinásobku průměrného výdělku podle § 52 písm. d) zákoníku práce.
Ani v tomto případě se nebude odstupné zahrnovat do vyměřovacího základu zaměstnance, neboť bylo zúčtováno na základě podmínek uvedených v § 67 odst. 2 zákoníku práce.
Poznámka: Kdyby však bylo zaměstnanci v souvislosti se skončením pracovního poměru poskytnuto plnění jako „odstupné“ podle § 52 písmeno e) zákoníku práce, nejednalo by se o odstupné, na které vznikl nárok podle zákoníku práce, a proto by se zahrnulo do vyměřovacího základu zaměstnance pro odvod pojistného.
Vyměřovací základ
I v reakci na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Ads 90/2013 – 50 ze dne 26. 3. 2014 byla k datu 1. 1. 2015 přijata legislativní úprava, podle které se dle § 3 odst. 2 písm. b) zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, nezahrnuje do vyměřovacího základu zaměstnance odstupné a další odstupné, odchodné a odbytné, na která vznikl nárok podle zvláštních právních předpisů, a odměna při skončení funkčního období, na kterou vznikl nárok podle zvláštních právních předpisů.
Splatnost odstupného
Splatnost odstupného je upravena v § 67 odst. 4 zákoníku práce. Odstupné je zaměstnavatel povinen zaměstnanci vyplatit po skončení pracovního poměru v nejbližším výplatním termínu určeném u zaměstnavatele pro výplatu mzdy nebo platu, pokud se písemně nedohodne se zaměstnancem na výplatě odstupného v den skončení pracovního poměru nebo na pozdějším termínu výplaty. Pro účely odstupného se průměrným výdělkem rozumí průměrný měsíční výdělek.
Varianty přípustné právní úpravou
Odstupné zaměstnavatel zpravidla vyplácí po skončení pracovního poměru v nejbližším výplatním termínu. Tato základní zásada znamená, že povinnost vyplatit odstupné v tomto termínu se týká celé výše nároku, který zaměstnanci jako odstupné náleží. Ustanovení § 67 odst. 4 zákoníku práce však umožňuje, aby se zaměstnavatel se zaměstnancem dohodl na výplatě odstupného jiným způsobem, tedy v den skončení pracovního poměru, anebo v podstatě na jakémkoliv pozdějším termínu výplaty. Není proto vyloučeno, aby byla se zaměstnancem sjednána dohoda o tom, že odstupné mu bude vyplaceno v jakémkoli dohodnutém pozdějším termínu anebo že mu bude vypláceno postupně v jednotlivých termínech, které budou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem písemně dohodnuty. Zákoník práce tím, že připouští možnost odchylného ujednání o termínu výplaty odstupného, de facto nevylučuje i jakoukoliv dohodu účastníků pracovního poměru o jeho postupném vyplácení po částech. Jinak také řečeno, pokud se smluvní strany dohodnou jinak a nedojde k porušení navazujících postupů, které by znamenaly výhody či nevýhody pro některou ze smluvních stran, pak se lze takto dohodnout.
Jestliže zaměstnanci vznikl nárok na odstupné podle některého z důvodů upravených v § 67 zákoníku práce, jedná se stále o odstupné, a způsob výplaty této částky na právním charakteru odstupného nic nemění. Jedná se proto o zákonné odstupné i tehdy, je-li sjednán pozdější termín jeho splatnosti, anebo je-li dohodnuta výplata odstupného po částech. To znamená, že výplata odstupného vždy v každém jednotlivém termínu jeho výplaty podléhá odvodu zálohy na daň z příjmů. Odstupné, na které vznikl nárok podle § 67 zákoníku práce, byť je vypláceno po částech a v pozdějším termínu, se nezahrnuje do vyměřovacího základu pro odvod pojistného na zdravotní (a sociální) pojištění. Podstatnou okolností pro vyloučení takového odstupného z vyměřovacího základu pro pojistné na zdravotní a sociální pojištění není termín výplaty nebo způsob jeho výplaty, ale charakter tohoto plnění. Do vyměřovacího základu se však nezahrnuje pouze to odstupné, na které vznikl nárok na základě § 67 zákoníku práce.
Odstupné nad rámec daný zákonem
Odstupné, na které vznikl nárok podle § 52 písm. a) – d) zákoníku práce, je odstupným nárokovým, nepodléhajícím odvodům pojistného na zdravotní a sociální pojištění. Není přitom rozhodující, zda se jedná pouze o minimální nárokové odstupné nebo o odstupné zvýšené na základě vnitřního předpisu, kolektivní smlouvy nebo dohodou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem.
Od 1. 1. 2015 se tak stanoví, že od placení pojistného na obě pojištění se osvobozují jen ta plnění, poskytovaná z důvodu skončení zaměstnání, na která je nárok podle zvláštních právních předpisů. Tímto zvláštním předpisem je u odstupného zákoník práce.
Jinak u konkurenční doložky
Odlišně se ve zdravotním pojištění posuzuje například plnění z titulu konkurenční doložky. Toto plnění má povahu příjmu zúčtovaného zaměstnavatelem zaměstnanci po skončení zaměstnání podle § 3 odst. 3 zákona č. 592/1992 Sb., proto se pojistné na zdravotní pojištění odvádí. Osoba však již není zaměstnancem, a proto si musí sama řešit své pojištění u zdravotní pojišťovny, jak je dále uvedeno.
Pojištěnec si musí řešit pojistný vztah
Protože odstupné vyplácené po částech po skončení zaměstnání nezakládá povinnost placení pojistného, neřeší svým charakterem ani pojistný vztah dotyčné osoby po skončení zaměstnání. Z tohoto důvodu platí, že pokud je zaměstnání ukončeno například k datu 31. 12. 2019, musí být pojištěnec od ledna 2020 evidován u zdravotní pojišťovny alespoň po část tohoto kalendářního měsíce, jakož i měsíců následujících, v některé (tedy alespoň jedné) z těchto tří kategorií:
- zaměstnanec v zaměstnání s příjmy ze závislé činnosti, které zakládají účast na zdravotním pojištění (což je vždy například zaměstnání na základě pracovní smlouvy), nebo
- osoba samostatně výdělečně činná anebo
- osoba, za kterou platí pojistné stát,
přičemž postačí registrace v některé z těchto skupin osob třeba jen po část daného měsíce nebo dokonce postačí i jen jeden den evidence v tomto měsíci.
Není-li využita některá z výše uvedených možností, stává se pojištěnec na celý příslušný kalendářní měsíc osobou bez zdanitelných příjmů. S účinností od 1. 7. 2002 se z hlediska zdravotního pojištění za osobu bez zdanitelných příjmů považuje takový pojištěnec s trvalým pobytem na území České republiky, který nemá v rámci celého kalendářního měsíce příjmy ze zaměstnání nebo ze samostatné výdělečné činnosti nebo není za něj plátcem pojistného stát. Jinak řečeno, pokud je pojištěnec v průběhu kalendářního měsíce alespoň jeden den registrován u zdravotní pojišťovny buď jako zaměstnanec, nebo jako osoba samostatně výdělečně činná, nebo je zařazen v některé ze skupin osob, za které platí pojistné stát, není (resp. nemůže být) v tomto měsíci osobou bez zdanitelných příjmů. Měsíční platba pojistného osoby bez zdanitelných příjmů činí v roce 2020 částku 1 971 Kč.
Alternativně přichází v úvahu i vynětí z českého systému veřejného zdravotního pojištění, kdy nejčastějšími možnostmi jsou:
- výkon výdělečné činnosti ve státech Evropské unie, popřípadě v Norsku, na Islandu, v Lichtenštejnsku, ve Švýcarsku nebo ve Velké Británii a v Severním Irsku ve smyslu koordinačních nařízení EU (883/2004 a 987/2009),
- dlouhodobý pobyt v zahraničí.
Osoba, která je vyňata ze zdravotního pojištění v ČR, je současně povinna odevzdat před odjezdem průkaz zdravotní pojišťovny. Za osobu dlouhodobě pobývající v cizině nikdo pojistné v ČR neplatí, současně však tato osoba nemá po uvedenou dobu nárok na poskytnutí hrazených služeb českým systémem veřejného zdravotního pojištění. Po návratu z ciziny se pojištěnec znovu přihlásí u své zdravotní pojišťovny a současně jí předkládá doklad o zdravotním pojištění v cizině a jeho délce. Aby nemohlo být po této osobě požadováno zpětné placení pojistného v ČR, musí být přesvědčivě prokázána doba pojištění v zahraničí, případně období výkonu výdělečné činnosti podle koordinačních pravidel Evropské unie.