Evropská unie a zdravotní pojištění - zvláštní případy výdělečné činnosti

Z pohledu této nadnárodní právní úpravy (platné od 1. května 2010) je důležité, zda náš občan pracuje:

• ve státech Evropské unie, případně v Norsku, na Islandu, v Lichtenštejnsku nebo ve Švýcarsku (postupuje se podle výše uvedených Nařízení),
• v ostatních (tzv. třetích) zemích.

Zajištění volného pohybu

Článek 26 „Lisabonské smlouvy“ definuje vnitřní trh EU jako oblast bez vnitřních hranic, ve které je zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu. Současně mají občané členských států právo pracovat kdekoli v rámci Společenství. S právem na svobodný pohyb osob bezprostředně souvisejí i nároky na sociální dávky, kdy smyslem Nařízení je zajistit, aby migrující osoba, pracující ve více zemích, nepřišla o své nároky z důvodu jiného občanství, bydliště nebo s ohledem na skutečnost, že v žádné ze zemí, ve kterých byla výdělečně činná, nesplnila potřebnou dobu pojištění, stanovenou předpisy příslušné země.

Jak postupovat

Pokud má český občan v úmyslu vycestovat za účelem získání zaměstnání do některého ze států, ve kterých se postupuje podle Nařízení, je českým pojištěncem do okamžiku, kdy práci v členské zemi získá. V případě potřeby může do doby získání zaměstnání čerpat zdravotní péči v této zemi na základě Evropského průkazu zdravotního pojištění (European Health Insurance Card – EHIC) vystaveného českou zdravotní pojišťovnou.

Jakmile začne český pojištěnec vykonávat v jiném státě výdělečnou činnost, tedy zaměstnání nebo samostatnou výdělečnou činnost, podléhá právním předpisům (všem systémům sociálního zabezpečení) příslušného státu. Stává se pojištěncem státu, ve kterém pracuje a je mu vystaven místní doklad o nároku na zdravotní péči. V této souvislosti pak přestává být českým pojištěncem a ztrácí nárok na zdravotní péči (hrazené služby) z titulu EHIC vystaveného českou zdravotní pojišťovnou. Zahájení výkonu výdělečné činnosti v příslušném státě je český občan povinen oznámit v zákonné osmidenní lhůtě své dosavadní české zdravotní pojišťovně a současně vrací vystavený EHIC. Pokud je tedy českému občanovi jednoznačně známo, od kterého data začne vykonávat výdělečnou činnost v zemi s působností „evropských“ Nařízení, odhlásí se k příslušnému datu z českého systému veřejného zdravotního pojištění.

Po ukončení výdělečné činnosti v tomto státě oznamuje český občan své české zdravotní pojišťovně, že již opět podléhá českým právním předpisům, platným v oblasti zdravotního pojištění. Uvedené podmínky tedy platí nejen pro výkon zaměstnání, ale i pro situaci, kdy český občan začne v některé ze zemí podléhajících režimu koordinace vykonávat samostatnou výdělečnou činnost.

Aplikace právních předpisů jednoho státu

Prostřednictvím tohoto zásadního principu je určována příslušnost k právním předpisům v oblasti sociálního zabezpečení. Při praktické aplikaci příslušných ustanovení Nařízení nemůže dojít k situaci, že by byla osoba pojištěna ve více zemích nebo naopak v žádné z nich.

Z hlediska určení příslušnosti platí, že osoba podléhá právním předpisům státu, ve kterém jako zaměstnaná nebo samostatně výdělečně činná vykonává svoji výdělečnou činnost, bez ohledu na místo (stát) bydliště. Z tohoto pravidla však existují výjimky, kdy se například jedná o vyslané pracovníky, státní úředníky nebo výkon činnosti ve dvou nebo více členských státech. Některé z těchto specifických situací si v dalším textu blíže rozebereme.

Výdělečná činnost ve více zemích

Za výdělečnou činnost se považuje ta činnost, která je za zaměstnání nebo samostatnou výdělečnou činnost považována předpisy o sociálním zabezpečení státu pojištění. V případě výkonu výdělečné činnosti ve dvou nebo více členských státech se na osobu vztahují právní předpisy státu bydliště za předpokladu, že vykonává v tomto státě podstatnou část své činnosti. Podmínka podstatné části činnosti se tak považuje za splněnou tehdy, jedná-li se alespoň o 25 % z hlediska:

• pracovní doby nebo mzdy zaměstnance,
• obratu, pracovní doby, množství poskytovaných služeb a příjmu u OSVČ,

přičemž je brán v úvahu i očekávaný vývoj v příštích 12 měsících.

Příslušnost k pojištění je na žádost osoby určena pověřenou institucí státu bydliště, kdy v České republice je touto institucí Česká správa sociálního zabezpečení.

Pokud OSVČ vyvíjí svoji činnost ve dvou státech a ani v jednom z nich nebydlí, je v tomto případě určující centrum činnosti. Při souběhu zaměstnání se samostatnou výdělečnou činností podléhá osoba předpisům státu, ve kterém vykonává zaměstnání. V případě výkonu činnosti ve dvou státech pro zaměstnavatele třetího státu je z hlediska pojištění příslušný stát bydliště.

Přeshraniční pracovníci – pendleři

V rámci neustále se prohlubující a rozšiřující ekonomické spolupráce mezi jednotlivými zeměmi EU se rovněž zvyšuje počet přeshraničních pracovníků, tzv. pendlerů. Českým přeshraničním pracovníkem rozumíme zaměstnance nebo OSVČ, pracujícího na území ČR a bydlícího na území jiného členského státu EU (zpravidla sousedního), který se nejméně jednou týdně vrací do svého bydliště. Česká republika je za této situace státem jeho pojištění.

S účinností od 1. 5. 2010 platí, že nárok na poskytnutí plné zdravotní péče (hrazených služeb) ve státě bydliště i ve státě pojištění mají jak tito přeshraniční pracovníci, tak jejich nezaopatření rodinní příslušníci (mimo států uvedených jako výjimka v příloze III. Nařízení č. 883/2004 – pro Českou republiku však tato výjimka neplatí).

Vyslaní pracovníci z České republiky

Na základě členství České republiky v Evropské unii můžeme z hlediska praktické aplikace institutu vyslání uplatňovat dvě varianty, a to buď vyslání pracovníka z ČR, nebo do ČR, kdy se soustředím na analýzu situace z pohledu občana České republiky, vyslaného na území druhého státu EU.

Mezi základní principy stanovené Nařízeními například patří, že osoba podléhá právním předpisům:

• sociálního zabezpečení pouze jednoho státu,
• toho členského státu, na jehož území vykonává výdělečnou činnost.

Z těchto základních principů však existují výjimky, mezi kterými registrujeme kupříkladu právě vyslané pracovníky, neboť institut vyslání pracovníka do jiného členského státu za účelem výkonu práce je běžnou (a poměrně často využívanou) formou, umožňující zaměstnancům i OSVČ nadále zůstat v systému sociálního zabezpečení vysílajícího státu. Podle článku 12 Nařízení č. 883/2004 činí doba vyslání maximálně 24 měsíců.

Pro účely Nařízení č. 883/2004 se za osobu vyslanou z České republiky považuje zaměstnanec, který

• zůstává v zaměstnaneckém vztahu u původní mateřské organizace;
• dočasně vykonává pro svého českého zaměstnavatele práci v jiném státě s působností Nařízení. Zaměstnavatel práci vyslaného zaměstnance řídí a taktéž zaměstnance odměňuje;
• je vyslán na dobu nepřevyšující 24 měsíců;
• nebyl vyslán za tím účelem, aby nahradil jinou osobu, která dovršila dobu svého vyslání.

Po dobu vyslání je pojistné za zaměstnance odváděno v České republice. Za vyslání v duchu výše uvedeného se nepovažuje případ, kdy zaměstnanec čerpá u svého zaměstnavatele v České republice pracovní volno bez náhrady mzdy (neplacené volno) a ve druhém státě pracuje v pracovněprávním vztahu, uzavřeném s jiným zaměstnavatelem.

Osobou vyslanou může být dle tohoto nařízení i osoba samostatně výdělečně činná, která dočasně vykonává samostatnou výdělečnou činnost na území jiného členského státu, přičemž musí být splněny tyto podmínky:

• OSVČ vykonává samostatnou výdělečnou činnost v České republice, kde nadále udržuje prostředky pro výkon samostatné výdělečné činnosti,
• OSVČ vykonává přechodně činnost v jiném členském státě po dobu maximálně 24 měsíců.

V souvislosti s naplněním institutu vyslání je tedy zapotřebí si uvědomit, že pracovník vyslaný z České republiky nadále zůstává příslušen (účasten) v českém systému nejen zdravotního pojištění, ale i ostatních systémů sociálního zabezpečení.

Kontroly v zemích EU

Za účelem ochrany svého pracovního trhu provádějí příslušné orgány kontroly osob, vykonávajících práci na jejich území, kdy vyžadují doložení příslušnosti k právním předpisům jiného státu. Skutečnost, že pro pracovníka jsou příslušné právní předpisy sociálního zabezpečení státu, ze kterého byl vyslán (v našem případě tedy České republiky), se v případě potřeby prokazuje například originálem formuláře A1, který výrazně usnadňuje volný pohyb osob. Tento formulář vystavují orgány správy sociálního zabezpečení.

Nezaopatření rodinní příslušníci

Je-li občan ČR pojištěn z titulu výkonu výdělečné činnosti v některé z výše uvedených zemí (tedy mimo tzv. třetí země), jsou systémem země, ve které živitel pracuje, kryti i jeho nezaopatření rodinní příslušníci. Nezaopatřenost se posuzuje podle právních předpisů státu bydliště, v ČR tedy konkrétně podle zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů. Za nezaopatřeného rodinného příslušníka je považována například manželka, která nemá v ČR vlastní příjem z výdělečné činnosti, případně nepobírá určité dávky (například v nezaměstnanosti nebo důchod), a je tudíž odkázána na výdělečnou činnost svého manžela – živitele. Dále je za nezaopatřeného rodinného příslušníka považováno dítě, které vykonává povinnou školní docházku, nebo se soustavně připravuje na výkon budoucího povolání, nebo se nemůže soustavně připravovat na budoucí povolání nebo vykonávat výdělečnou činnost z důvodů nemoci nebo úrazu, nebo je z důvodů dlouhodobého nepříznivého zdravotního stavu neschopno výdělečné činnosti, nebo je po skončení povinné školní docházky do věku 18 let vedeno v evidenci uchazečů o zaměstnání na Úřadu práce bez nároku na podporu v nezaměstnanosti nebo podporu při rekvalifikaci. Za nezaopatřené dítě nelze považovat dítě, které je poživatelem invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně. Dítě lze registrovat jako cizího pojištěnce pouze za předpokladu, že rodič nebo jiná osoba pečující o dítě je považována za nezaopatřenou. Za nezaopatřeného rodinného příslušníka je v České republice považován i registrovaný partner. Na základě výkonu výdělečné činnosti v uvedených státech podléhají jak živitel, tak jeho nezaopatření rodinní příslušníci všem systémům sociálního zabezpečení příslušného státu. To znamená, že si nemohou vybrat, ve které zemi a případně ve kterých systémech (zdravotního, nemocenského, důchodového a jiného pojištění) chtějí být pojištěni.

Státy mimo působnost koordinačních pravidel EU

Při výkonu výdělečné činnosti ve státech, na které se nevztahuje účinnost výše uvedených Nařízení (tzv. třetí země), může náš občan postupovat například tím způsobem, že se odhlásí z českého systému veřejného zdravotního pojištění z titulu dlouhodobého pobytu v zahraničí, kdy jednou ze základních podmínek pro uplatnění tohoto postupu je skutečnost, že se musí jednat o nepřetržitý pobyt delší šesti měsíců. Alternativně lze takovou situaci vyřešit i placením pojistného jako osoba bez zdanitelných příjmů, tedy se zachováním účasti v českém systému veřejného zdravotního pojištění.

Dokladování rozhodných skutečností

Ve všech výše uvedených situacích platí, že po návratu musí pojištěnec průkazně dokladovat zdravotní pojišťovně dobu výkonu výdělečné činnosti nebo zdravotního pojištění v cizině tak, aby po něm nemohlo být jeho českou zdravotní pojišťovnou požadováno doplacení pojistného za období pojištěním řádně nepokryté.