Jsou lidé, se kterými si rozumíme téměř na prvý pohled, i ti, se kterými si příliš nerozumíme ani po čase. Například proto, že se nám zdají příliš pomalí nebo naopak zbrklí, nerozhodní, příliš emocionální, přespříliš opatrní, nebo zbytečně impulzívní. Jedním z psychologických nástrojů, které nám mohou pomoci zvýšit schopnost vycházet s druhými, jsou typologie pracovníků. Článek se zabývá hlavními povahovými typologiemi ve vztahu k práci, umožňujícími lepší pochopení povahy osob včetně jejich silných i slabších stránek.
O rozdělení osob do skupin s obdobným jednáním či příbuznými povahovými rysy se filosofové, lékaři a psychologové pokoušeli od nepaměti. Jejich cílem bylo pochopit, čím se povaha jednotlivých osob liší, jak lépe předvídat způsob, kterým se různé osoby v určitých situacích zachovají, a jednání s různými osobami tak usnadnit.
Co tvoří „osobnost“
S použitím současné psychologické terminologie jde o otázku, jaké poměrně stálé vlastnosti, charakteristiky či rysy nás činí jedinečnými a odlišují od ostatních. Jde o vlastnosti a rysy, které předurčují, jak v určitých situacích jednáme nebo reagujeme, jak uvažujeme či jak určité dění kolem nás prožíváme a pociťujeme. Tyto vlastnosti bývají souhrnně označovány jako osobnost, a rozhodují většinou i o řadě dalších důležitých okolností, například o tom, kdy se cítíme šťastni, čeho se nám podaří v životě dosáhnout, jak příjemně se ostatním s námi pracuje a žije.
Problém s lidskou osobností je v její proměnlivosti. Setkáme-li se totiž s tisíci či dokonce desetitisíci lidmi, jen těžko mezi nimi najdeme dva, kteří by byli psychicky vzato zcela stejní. Jak však popsat a zatřídit něco, co dokáže být natolik proměnlivé?
Není proto divu, že filozofové a psychologové se od nepaměti snažili redukovat osobnost na několik málo základních povahových rysů či typů. Tedy vysvětlit ji na základě omezeného počtu relativně stálých vlastností nebo pomocí jejich vzájemných, relativně ustálených kombinací.
Oba přístupy k výzkumu lidské osobnosti – jak přístup soustřeďující se na základní lidské vlastnosti, tak i přístup snažící se odlišit hlavní lidské typy, mají své výhody a nevýhody. Jejich závěry se však od sebe většinou příliš neliší. Víme-li totiž, jakými vlastnostmi se lidé liší, jsme schopni konstruovat i jejich hlavní kombinace, tedy osobnostní typy.
Pro přehlednost je však vhodné oba přístupy oddělit. Všimněme si proto nejprve hlavních osobnostních vlastností a poté hlavních osobních typologií, tedy nejčastějších kombinací těchto vlastností, se kterými se lze v praxi setkat.
Osobnostní vlastnosti: velká pětka
Po staletích úvah i experimentů došli psychologové k tzv. velké pětce hlavních, vrozených osobnostních rysů. Jde o rysy chápané vesměs tak, že každý z nich má dva výrazně odlišné protipóly.
Na otázku „Kdo jste“ lze tak dnes s rozumnou mírou přesnosti odpovědět na základě míry, se kterou se u nás, či kohokoli jiného, tyto základní povahové rysy vyskytují. Vyjádřeno jinak, každý z nás se z hlediska těchto bipolárních rysů může nacházet blíže jednomu, nebo naopak druhému z nich, případně se mezi nimi pohybovat někde uprostřed.
Praktický význam „velké pětky“ osobních rysů spočívá v tom, že jejich odlišná úroveň (a vzájemné kombinace) dokáží vysvětlit velkou část povahových odlišností, se kterými se u konkrétních osob setkáváme. Navíc jde o vlastnosti, které se s narůstajícími léty života většinou příliš výrazně nemění.
Seznámení s „velkou pětkou“ osobních rysů tak pom