Pokles pracovní motivace, jenž může vyústit až v syndrom vyhoření, postihuje zaměstnance většinou mezi 40 a 50 lety, tedy v době, kdy jejich pracovní schopnosti i výkonnost vrcholí. Ve zvýšené míře postihuje navíc osoby kvalifikované, někdy i zaměstnance zastávající důležitá, výrazně exponovaná místa. Článek se zabývá hlavními příčinami na straně organizace i zaměstnance vedoucími k syndromu vyhoření, i tím, jak tomuto nebezpečí ze strany zaměstnavatele předejít.
Nechtějí-li organizace o své důležité, kvalifikované a často i vedoucí zaměstnance v důsledku jejich vyhoření přijít či nechtějí-li ztratit jejich výkonnost, měly by se snažit tomuto riziku bránit. Předpokladem je porozumět nastupujícím projevům vyhoření, jeho příčinám i způsobům, jak mu čelit.
Projevy vyhoření
K vyhoření zpravidla nedochází naráz – předcházejí mu dlouhodobější příznaky. Pokud si je uvědomíme včas, lze mu i snáze předejít.
K hlavním projevům narůstajícího vyhoření patří dlouhodobý pocit napětí či nervozity, pokles schopnosti soustředění, zvýšená či trvalá únava a vyčerpanost, zvýšený sklon k podrážděnosti či neustálý spěch zaměstnance, provázený pocitem, že mu na nic nezbývá dostatek času. Postupně se k nim pak řadí i ztráta zájmu o svou práci jako takovou: práce se zaměstnanci jeví stále více jako ubíjející, nudná a neinspirativní, a postupem času se na ni dokonce může stát i alergickým. Důsledkem těchto projevů bývá pokles výkonnosti, tedy nutnost vynakládat na stejné množství práce více času a energie, ale i neschopnost přerušit práci, odjet na dovolenou nebo několik dnů relaxovat.
Neméně vážné projevy vyhoření mohou provázet i osobní život zaměstnance a jeho zdravotní stav. Patří k nim například bolesti hlavy, zvýšený slon k úzkostnosti a depresi, ale i fyzické příznaky v podobě častějšího sklonu k nachlazení, žaludečním nevolnostem, oslabení imunitního systému, ztrátě chuti k jídlu apod. Projevem může být i sklon k nejrůznějším závislostem, například ke konzumaci kávy, cukru, jídla, alkoholu, případně drog, rozšiřování stereotypních denních či týdenních rituálů, nedostatek pohybu či cvičení, nepravidelné stravování, například konzumování jídel u počítače, u televize, po cestě, v autě apod. K ještě vážnějším může patřit nespavost a nedostatek spánku, tj. dlouhodobější sklon spát méně než sedm hodin denně.
O hrozícím syndromu vyhoření nemusí pochopitelně svědčit všechny uvedené symptomy. Jeho příznakem však je, vyskytne-li se jich větší počet pohromadě.
Příkladem je zkušenost člověka, který po 13 letech ve funkci country managera pobočky mezinárodní farmaceutické společnosti začal svou práci tak nenávidět, že ji byl nucen přes dobré pracovní podmínky prakticky okamžitě opustit. Podle své vlastní výpovědi se stal alergický na své spolupracovníky a marketing firemních produktů, který byl hlavní náplní jeho činnosti, se mu stal doslova odporný. Jakákoli zmínka o firemní administrativě v něm vyvolávala pocit nevolnosti. Svou situaci nakonec vyřešil tím, že si našel koníčka, blízkého své původní profesi, a to včelařství, a vytvořil rodinnou firmu na výrobu a prodej včelích produktů.
Příčiny vyhoření
Okolnosti vedoucí k vyhoření souvisejí jak s povahou práce, způsobem jejího řízení či vztahy na pracovišti, tak s určitými osobními vlastnostmi a zvyklostmi zaměstnance. Vyhoření tak většinou má, vyjádřeno jinak, s