Strategie podniku v oblasti lidských zdrojů je jednou z dílčích podnikových strategií, jejímž cílem je podpořit celkovou či základní strategii podniku. Ta pochopitelně může být v různých podnicích i dalších organizacích odlišná. Důvodem jsou nejen odlišné trhy, na kterých firmy působí, ale i různé konkurenční výhody, o které se jejich strategie opírá, a různé cíle, které si kladou. Článek se zabývá tvorbou personální strategie podniku jako nástrojem podpory podnikové strategie.
Podniková strategie je zpravidla střednědobou podnikatelskou představou, na které firma zakládá či chce do budoucna založit svou konkurenční výhodu, a tím i finanční úspěšnost a prosperitu. Jejím základním cílem je nacházet a vytvářet pro firmu nové příležitosti a dávat jí vodítko pro provádění dlouhodobějších rozhodnutí, především těch, které je třeba činit s určitým předstihem nebo jejichž dopad se projeví až po určité době.
Obsah a význam podnikové strategie
Obsahem podnikové strategie jsou dlouhodobější podnikové cíle, které buď potvrzují, nebo naopak mění jeho dosavadní výrobní, produktové, tržní či zákaznické zaměření, a představy či způsoby, jak těchto cílů dosáhnout. Předpokládá-li podniková strategie, že se zaměření firmy v budoucnu změní, zahrnuje zpravidla i inovace, které by měla v budoucnu provést, nové produkty, které by měla uvést na trh, nové výrobní metody, které chce využít, nové trhy či zákazníky, jež hodlá získat, apod.
Příkladem podnikové strategie může být rozhodnutí o prostorové (teritoriální) či dokonce mezinárodní expanzi firmy, o produktové diverzifikaci její nabídky, o akvizici některého z jejích konkurentů, o spolupráci s jinými podniky (například v podobě joint-venture), o rozvoji nových užitných vlastností firemních produktů, o zaměření se na nové zákazníky, zvýšení podílu firmy na trhu, ale i stažení se z určitého trhu, omezení investic, prodeji určité, již nepříliš výdělečné části firmy či dokonce rozhodnutí o likvidaci firmy, tj. rozprodeji jejích součástí či aktiv.
Chápeme-li strategii v užším slova smyslu, lze o ní hovořit i v případě nepodnikatelských, například veřejných organizací, a to především tehdy, mají-li své cíle, resp. funkce jasně stanoveny „zvenku“, například zákonem. Jako jejich strategii lze pak chápat (různý) způsob či postup, kterými své stanovené funkce vykonávají.
Strategie veřejné organizace se tak může zaměřit například na to, jak dosáhnout svého cíle – či naplnit svou funkci – s co nejnižšími náklady. Cestou k tomu může být změna způsobu řízení dané organizace zvyšující odpovědnost vedoucích za dosažení konkrétně stanovených výsledků.
Nemá-li firma správnou a jasnou představu, čeho a jak chce na trhu dosáhnout, nepomůže jí k dlouhodobější úspěšnosti ani to, že je jinak dobře řízená. Nezachrání ji dokonce ani to, dokáže-li úspěšně vyvíjet nové výrobky a technologie nebo dlouhodobě udržovat vysokou kvalitu své výroby. I kvalitní a technicky vyspělé výrobky či služby, o které na trhu není nebo v budoucnu nebude zájem, například proto, že firma podcenila měnící se trendy zákaznických potřeb či zanedbala význam nových forem marketingu, jí totiž k úspěchu nijak nepomohou. Spoléhat nemůže ani na to, že v jejím čele stojí charismatičtí manažeři, schopní přesvědčivě vést a motivovat své spolupracovníky.