Schopnost rozpoznat, komu věřit, a komu ne, patří k nejdůležitějším sociálním schopnostem. Je důležitá v práci, podnikání i osobním životě. Patří však i ke schopnostem, jejichž rozvoji nebývá, přes jejich význam i složitost, věnována příliš velká pozornost. Článek se věnuje hlavním projevům, pomocí nichž lze rozpoznat (ne)důvěryhodnost protistrany. Pozornost věnuje i osobním znakům, na jejichž základě lze rozpoznat odborníky a odlišit je od těch, kteří se za ně jen vydávají, i nejčastějším signálům, umožňujícím rozpoznat, zda druhá osoba v rozhovoru lže.
G. B. Shawovi je připisován výrok, že inteligentní lidé věří jen polovině toho, co slyší. Nebyl by to však Shaw, kdyby nedodal, že jen skutečně velmi inteligentní lidé vědí, o kterou polovinu se jedná.
Ve prospěch Shawova výroku svědčí fakt, že velká část lidí věří téměř všemu, co slyší, ale i skutečnost, že značná a možná rostoucí část lidí nevěří nikomu. V obou případech jde o výraz bezradnosti: sklon věřit všem či nevěřit nikomu svědčí o tom, že jsme na snahu zjistit, komu či čemu věřit, prakticky rezignovali.
Schopnost rozpoznat, komu věřit, si přitom lidé doslova a do písmene vytvářejí od narození. Jedním z prvních životních zjištění totiž bývá, že věřit nelze všem. Dalším a trochu složitějším ponaučením pak většinou je, že důvěra je některými lidmi používána jako nástroj, jak dosáhnout svých cílů, zpravidla na úkor druhých.
Jak však jednoduše a bez opakovaných špatných zkušeností poznat, komu věřit? Tedy jak rozpoznat, kdo dodrží slovo, zachová se, jak slíbil, říká, co si myslí nebo má, především v odborných věcech, skutečně pravdu? Existují signály, o které se lze při tom opřít?
Jak rozpoznat osoby nedůvěryhodné
Jednoznačná pravidla či znaky, jak poznat osoby nedůvěryhodné, neexistují, určité projevy nedůvěryhodnosti však většinou rozpoznat lze. Předpokladem je dívat se správným směrem. Ty hlavní spadají do šesti skupin.
Přesvědčení o vlastní neomylnosti
Častým projevem osob, kterým není příliš radno věřit, především pokud jde o jejich „odborné“ názory, bývá jejich přesvědčení o vlastní nemylnosti. Týká se to především těch, které jsou o tom, že rozumí téměř všemu, i silně vnitřně přesvědčeny.
Lidé, kteří věří, že znají téměř vše, toho totiž většinou vědí nejméně. Jedním z důvodů je, že věří jen sobě samým. Poznatkům či názorům druhých se bez ohledu na jejich pravdivost brání, ať již proto, že je jim líto, že s nimi nepřišli sami, nebo prostě proto, že druhým „z principu“ nevěří.
Sklon nevěřit druhým může vycházet i z představy, že ostatní jsou stejně nedůvěryhodní jako oni sami. I tento sklon je tak sám o sobě důležitým signálem, že dané osobě bychom příliš věřit neměli.
Sklon obelhávat sebe sama
Jedním z nejvýraznějších způsobů chování nedůvěryhodných lidí je to, že způsob, kterým o sobě mluví či kterým sebe sama vidí, neodpovídá skutečnosti. Nechápou tak zpravidla ani skutečné dopady svých činů.
Důvodem bývá, že se své chování snaží vnímat či interpretovat tak, aby bylo v souladu s jejich přáními či představami o sobě samých. Často i proto, že podléhají narcismu, a své jednání vidí jen ze své perspektivy. Na výtku v tomto směru reagují pak velmi citlivě.
Příkladem je člověk popisující sebe samého jako tichého, vyhledávajícího klid a harmonii, jehož skutečné jednání je rušivé, arogantní a konfrontační. Je nasnadě