Rozvržení týdenní pracovní doby pedagogických pracovníků jako jednu z nejobtížnějších oblastí praktické personalistiky ve školách a školských zařízeních ovlivňuje jednak obecná právní úprava provedená zákoníkem práce (§ 81 a násl.), a dále zvláštní úprava obsažená v ustanovení § 22a zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících (dále jen ZPP).
Obecně k pracovní době pedagogických pracovníků
Tradičně byly souvislosti pracovní doby všech zaměstnanců ve školství podřízeny obecné právní úpravě soustředěné především v zákoníku práce a popř. v prováděcích předpisech vydaných na základě zmocnění v zákoníku práce. Tzv. technická novela současného zákoníku práce (zákon č. 362/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce) však s účinností od 1. ledna 2008 přinesla do této tradiční kodifikace pracovního práva významnou změnu, která předznamenala rozšíření věcné působnosti zákona o pedagogických pracovnících právě i na úpravu pracovní doby pedagogických pracovníků.
Konkrétně ustanovení § 5 odst. 5 ZP tehdy stanovilo profesní skupiny zaměstnanců, u kterých se pracovněprávní vztahy řídí zákoníkem práce, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak (tzv. subsidiární, neboli podpůrná působnost zákoníku práce). A právě tzv. technickou novelou zákoníku práce byli mezi ty profesní skupiny zaměstnanců, u kterých sám zákoník práce připouštěl zvláštní právní úpravu pracovněprávních vztahů, zařazeni nově i pedagogičtí pracovníci. Tedy od 1. ledna 2008 zákoník práce předvídal a připouštěl, že mj. i u pedagogických pracovníků může některé pracovněprávní vztahy upravit jiný (zvláštní) zákon, kterým je v tomto případě právě zákon o pedagogických pracovnících. V současné době sice již zákoník práce neprovádí výčet profesních skupin, u nichž je speciální právní úprava přípustná, z teorie práva však vyplývá obecné zmocnění zákonodárce provést speciální úpravu právních vztahů, přestože existuje právní úprava obecná.
I nadále však platí, že ty pracovněprávní vztahy, které neupravuje zákon o pedagogických pracovnících (a je jich stále převažující většina), se řídí zákoníkem práce. Jak ukážeme v dalším výkladu (konkrétně k ustanovení § 22a ZPP), jde skutečně o úpravu vybočující z obecných ustanovení zákoníku práce poměrně výrazně.
Protože zvláštní právní úprava vyplývající ze ZPP má před obecnou právní úpravou provedenou zákoníkem práce (dále jen ZP) přednost, budeme se věnovat právě a jen této zvláštní úpravě obsažené v ustanoveních § 22a (ale také § 23) ZPP.
Dvě části pracovní doby pedagogického pracovníka
Podle ustanovení § 22a odst. 1 ZPP vykonávají pedagogičtí pracovníci v pracovní době jednak přímou pedagogickou činnost, a jednak práce související s přímou pedagogickou činností. Než přistoupíme k výkladu rozvržení pracovní doby pedagogického pracovníka, jeví se jako užitečné stručně definovat obě části této pracovní doby, tedy vymezit pojmy přímá pedagogická činnost a práce související s přímou pedagogickou činností.
Přímou pedagogickou činností je podle ustanovení § 2 odst. 1 ZPP takové přímé působení na vzdělávaného, kterým pedagogický pracovník uskutečňuje výchovu a vzdělávání na základě zvláštního právního předpisu. To znamená, že přímou pedagogickou činností je vždy takové přímé působení na vzdělávané, kterým je realizován školní vzdělávací program.
Pracemi souvisejícími s přímou pedagogickou činností pak jsou všechny ostatní práce, které nelze podřadit pod pojem přímá pedagogická činnost, které však stále vyplývají ze sjednaného druhu práce v pracovní smlouvě. Demonstrativní výčet těch činností, jež zejména tvoří práce související s přímou pedagogickou činností, obsahuje ustanovení vyhlášky č. 263/2007 Sb., kterým se stanoví pracovní řád zaměstnanců škol a školských zařízení. Důležitým předpokladem náležitého rozvržení celkové týdenní pracovní doby je stanovení týdenního rozsahu přímé pedagogické činnosti každému pedagogickému pracovníkovi. Podle ustanovení § 23 odst. 1 ZPP má tuto pravomoc výlučně ředitel školy a školského zařízení. Avšak u škol, jejichž zřizovatelem jsou obec, svazek obcí, kraj nebo MŠMT, může toto určení týdenního počtu hodin přímé pedagogické činnosti provést ředitel školy jen podle prováděcího předpisu (nařízení vlády č. 75/2005 Sb.). Ředitel školy zřízené územním samosprávným celkem nebo MŠMT tak může při stanovení týdenního rozsahu přímé pedagogické činnosti jednotlivému pedagogickému pracovníkovi uplatnit vlastní představu v závislosti na potřebách školy jen v těch případech, kdy je ve výše uvedeném vládním nařízení stanoven rozsah přímé pedagogické činnosti v rozpětí (např. u vychovatelů, asistentů pedagoga, učitelů odborného výcviku). V ostatních případech (typicky u učitelů mateřských, základních a středních škol) určuje nařízení vlády č. 75/2005 Sb. týdenní rozsah přímé pedagogické činnosti pevně, tedy určitým počtem hodin týdně.
Zákon výslovně stanoví, že v případech, kdy je v souladu s ustanovením zákoníku práce sjednána kratší než stanovená týdenní pracovní doba, sníží se rozsah přímé pedagogické činnosti uvedený ve vládním nařízení úměrně tomuto zkrácení týdenní pracovní doby. To znamená, že např. učiteli základní školy se sjednanou kratší týdenní pracovní dobou v poměru 0,5 k zákonem stanovené týdenní pracovní době (tedy pracujícího na tzv. poloviční pracovní úvazek) stanoví ředitel školy rozsah přímé pedagogické činnosti v počtu 11 hodin týdně, tedy právě polovinu z 22 hodin týdně, které stanoví nařízení vlády při plném pracovním úvazku. Stanovení týdenního rozsahu přímé pedagogické činnosti se provádí buď na období školního vyučování (tedy souhrnně na měsíce září až červen), nebo na jednotlivá pololetí školního vyučování.
Z toho plyne, že pokud např. vychovatelce školní družiny stanoví ředitel školy na začátku školního roku rozsah přímé pedagogické činnosti na spodní hranici rozpětí (v tomto případě 28 hodin týdně), může toto své rozhodnutí změnit až pro druhé pololetí. V žádném případě tedy nelze „volně operovat“ uvnitř rozpětí podle aktuální potřeby v průběhu školního roku (např. jako způsob řešení momentální nepřítomnosti jiné vychovatelky).
V případě školského zařízení s celoročním provozem (např. dětský domov) a zařízení sociálních služeb se stanoví týdenní rozsah hodin přímé pedagogické činnosti na období kalendářního roku. Výše uvedený příklad změny rozsahu přímé pedagogické činnosti vychovatelky v rámci rozpětí pro jednotlivá pololetí tedy u zařízení sociálních služeb a u školského zařízení s celoročním provozem není možný.
Pro školy soukromé a církevní výše uvedené nařízení vlády č. 75/2005 Sb. neplatí. Proto ředitelé těchto škol mohou realizovat pravomoc danou ustanovením § 23 odst. 1 ZPP v jakékoliv výši (tedy i odchylně od počtu hodin přímé pedagogické činnosti uplatňované ve veřejných školách a školských zařízeních).
Výše uvedené náležitosti stanovení týdenního rozsahu přímé pedagogické činnosti jednotlivým pedagogickým pracovníkům mají význam nejen k rozvržení celkové týdenní pracovní doby, ale mj. i na posouzení nároku na odměňování přímé pedagogické činnosti vykonané nad stanovený rozsah (tzv. nadúvazkových hodin). Toto je však téma pro samostatný článek a jistě jej na stránkách tohoto časopisu také důkladně probereme.
Ze zákonem uloženého členění pracovní doby pedagogického pracovníka na dvě různé činnosti vyplývá celá řada souvislostí:
- Od výkonu přímé pedagogické činnosti nelze oddělit výkon prací souvisejících. To je důležité zejména v případech, kdy je s pedagogickým pracovníkem sjednána kratší týdenní pracovní doba nebo když pedagogický pracovník vykonává práce na základě např. dohody o pracovní činnosti podle § 76 zákoníku práce. Často ředitelé škol podléhají iluzi, že v těchto případech stačí sjednat a rozvrhnout pouze pracovní dobu odpovídající přímé pedagogické činnosti v požadovaném rozsahu. Tedy např. dohoda o provedení práce uzavřená s učitelem základní školy zní pouze na požadovaných např. 11 vyučovacích hodin týdně. Jenže v tomto případě je nutné zahrnout do celkové týdenní pracovní doby i práce související s přímou pedagogickou činností, takže celkový rozsah týdenní pracovní doby není 11, ale 20 pracovních hodin týdně. Je zřejmé, že ředitel školy a školského zařízení vychází z potřeby určitého počtu hodin přímé pedagogické činnosti, kterým řeší neobsazený kratší pracovní úvazek. Pak je ale ve vztahu k výše uvedenému správný jedině takový postup, kdy vzájemný poměr požadovaného (nižšího) počtu hodin přímé pedagogické činnosti a celkového týdenního rozsahu přímé pedagogické činnosti dané právním předpisem pro konkrétní pedagogickou profesi promítne stejným způsobem i do odpovídajícího počtu hodin prací souvisejících s přímou pedagogickou činností a tím i do celkové sjednané týdenní pracovní doby. Uveďme příklad: jestliže potřebuje ředitel základní školy obsadit úvazek právě 5 vyučovacích hodin, je vzájemný poměr 5/22 vyjádřen číslem 0,23. Pak je celková sjednaná týdenní pracovní doba vyjádřena poměrem: 0,23 x 40 = 9 hodin (a nikoli pouze 5).
- Výše uvedené neoddělitelné spojení dvou částí pracovní doby pedagogického pracovníka je důležitým argumentem pro řešení souvislostí s rozvržením pracovní doby, kdy je nade vší pochybnost, že pracovní doba pedagogického pracovníka není tvořena pouze výkonem přímé pedagogické činnosti, ale tvoří ji ze značné části i práce další. Uvnitř pedagogické obce jistě není třeba zdůrazňovat, že právě tato okolnost je zásadním argumentem proti neoprávněným kritikám, že pedagogičtí pracovníci mají kratší pracovní dobu než ostatní zaměstnanci...
- Vzájemný těsný vztah těchto dvou částí pracovní doby má mj. vliv i na řešení situací, kdy v souladu s ustanovením § 23 odst. 3 zákona č. 563/2004 Sb. ředitel školy pedagogickému pracovníkovi nařídí nebo s ním dohodne další hodiny přímé pedagogické činnosti nad jemu stanovený rozsah. Protože vzájemný poměr přímé pedagogické činnosti a prací souvisejících není dán pevně, znamená vždy zvýšení počtu hodin přímé pedagogické činnosti změnu tohoto vzájemného poměru tak, aby celková stanovená týdenní pracovní doba zůstala stejná. Jestliže tedy např. ředitel základní školy nařídí v určitém týdnu učiteli 3 hodiny nad jemu stanovený rozsah, změní se vzájemný poměr obou částí pracovní doby z 22: 18 na poměr 25: 15. Zmenší se tak prostor pro výkon prací souvisejících s přímou pedagogickou činností. Tuto skutečnost musí mít ředitel školy na paměti – při větším počtu „nadúvazkových“ hodin je nutné vytvořit organizační podmínky pro tyto hodiny navíc, protože se snižuje prostor pro výkon prací souvisejících (např. úpravou rozvrhu dohledů nad žáky, péče o kabinety apod.).
Základní souvislosti rozvržení pracovní doby
Rozvrhování pracovní doby patří do výlučné pravomoci zaměstnavatele, tj. školy (školského zařízení) a jejího ředitele. Nepatří tedy v žádném případě do kompetencí např. zřizovatele školy, školské rady apod. Rozvrh pracovní doby tvoří základ pro určení dalších institutů, jako jsou překážky v práci, počet dní dovolené, rozsah práce přesčas, odpočinky mezi směnami a v týdnu apod.
Připomeňme, že pro rozvržení pracovní doby zaměstnance platí:
- provádí jej zaměstnavatel včetně určení začátku a konce směn;
- rozvržení pracovní doby je týdenní, tedy provádí se na jednotlivé týdny; zákon předpokládá pravidlo, že toto rozvržení je provedeno obvykle v pěti pracovních dnech týdne.
Tato ustálená pravidla mají zřetelnou souvislost např. se stanovením rozsahu přímé pedagogické činnosti pedagogických pracovníků, které je rovněž postaveno na týdenních intervalech. Připomeňme ustanovení § 84 ZP, podle kterého musí být zaměstnanci v pracovním poměru rozvržena pracovní doba s určitým předstihem, tedy ještě před zahájením práce. V této souvislosti je namístě zdůraznit, že je tedy nepřípustné provádět úpravy v rozvržení pracovní doby se zpětnou platností, tj. až po uplynutí příslušného pracovního týdne. Tuto chybu dělá ředitel školy vždy, když např. na konci měsíce provádí vzájemný „zápočet“ odučených a neodučených hodin v uplynulém období a podle tohoto vzájemného započítání teprve rozhodne o vzniku nároku na příplatek za přímou pedagogickou činnost nad stanovený rozsah (tzv. nadúvazkové hodiny). Tento postup je ovšem v příkrém rozporu s výše uvedenou zásadou, vyplývající z ustanovení § 84 ZP. Pokud neprovede ředitel školy přesun hodin přímé pedagogické činnosti před zahájením pracovního týdne (například ví-li předem, že v následujícím týdnu odpadnou plánované hodiny přímé pedagogické činnosti z důvodu nepřítomnosti třídy ve škole), platí, že každá hodina přímé pedagogické činnosti, kterou vykoná pedagogický pracovník nad jemu stanovený a předem rozvržený rozsah, je nadúvazkovou hodinou a jako taková musí být zaplacena příplatkem bez ohledu na to, zda odpadly jiné hodiny v rámci základního pedagogického úvazku učitele z důvodu zákonem uznaných překážek v práci.
V případě rozvržení týdenní pracovní doby (a to jak rovnoměrného, tak i nerovnoměrného) je zaměstnavatel povinen vypracovat písemný rozvrh týdenní pracovní doby a seznámit s ním nebo s jeho změnou zaměstnance nejpozději 2 týdny před začátkem období, na něž je pracovní doba rozvržena, pokud se nedohodne se zaměstnancem na jiné době seznámení (§ 84 ZP). Forma posledně uvedené dohody o jiné (kratší) době seznámení není stanovena, může proto být např. i jen konkludentní (tj. vyjádřená úkonem zaměstnance, tedy akceptováním určeného nebo změněného rozvržení a jeho realizací).
Nerovnoměrné rozvržení přímé pedagogické činnosti
Rovnoměrným rozvržením pracovní doby nyní zákon rozumí rozvržení, při kterém zaměstnavatel rozvrhuje na jednotlivé týdny stanovenou týdenní pracovní dobu, popřípadě kratší pracovní dobu. To znamená, že v jednotlivých týdnech je týdenní pracovní doba zaměstnance (ať již zákonem stanovená, nebo sjednaná kratší) rozvržena vždy ve stejném počtu odpovídajícímu stanovenému nebo sjednanému rozsahu.
Nerovnoměrným rozvržením pracovní doby rozumí zákon tradičně rozvržení, při kterém zaměstnavatel nerozvrhuje rovnoměrně na jednotlivé týdny stanovenou týdenní pracovní dobu, popřípadě kratší pracovní dobu, s tím, že průměrná týdenní pracovní doba nesmí přesáhnout stanovenou týdenní pracovní dobu, popřípadě kratší pracovní dobu, za období nejvýše 26 týdnů po sobě jdoucích. Jen kolektivní smlouva může toto období vymezit nejvýše na 52 týdnů po sobě jdoucích.
Na tomto místě je na místě zdůraznit, že pojem nerovnoměrné rozvržení pracovní doby [§ 78 odst. 1, písm. m) ZP] bezprostředně nesouvisí s nerovnoměrným rozvržením přímé pedagogické činnosti podle ustanovení § 2 odst. 3 nařízení vlády č. 75/2005 Sb., kterým se stanoví přímá pedagogická činnost pedagogických pracovníků. Toto nerovnoměrné rozvržení přímé pedagogické činnosti může ředitel školy a školského zařízení provést i v rámci rovnoměrného rozvržení jeho celkové týdenní pracovní doby. Fakticky dává toto ustanovení kompetenci řediteli školy v jednotlivých týdnech měnit vzájemný poměr dvou částí pracovní doby pedagoga: přímé pedagogické činnosti a prací souvisejících.
Jestliže tedy např. vyžaduje organizace středního odborného učiliště dvoutýdenní režim výuky (kvůli praxi žáků) a ředitel školy stanoví v jednom týdnu rozsah přímé pedagogické činnosti učiteli 17 a v dalším týdnu 25 hodin (průměr zůstává 21), určuje tak zároveň, že v prvním týdnu je zbývající část pracovní doby tvořená 23, ale ve druhém týdnu jen 15 hodinami prací souvisejících. Nerovnoměrné rozvržení přímé pedagogické činnosti je pochopitelně možné použít v jakémkoliv druhu školy nebo školského zařízení. Ustanovení § 2 odst. 3 nařízení vlády č. 75/2005 Sb. vztahující se k období nejdéle 5 po sobě následujících měsíců neznamená, že by snad bylo možné využít této možnosti jen po tuto dobu. Je možné využít toto ustanovení po celý školní rok, ale délka období, za něž musí průměrný týdenní počet hodin přímé pedagogické činnosti odpovídat stanovenému rozsahu, nesmí být delší než právě pět měsíců. Jde tedy o délku vyrovnávacího období, nikoliv o období, po něž je ustanovení využíváno.
V případě využití tohoto ustanovení je velmi potřebné stanovit nerovnoměrné rozvržení přímé pedagogické činnosti důsledně a jednoznačně na jednotlivé týdny. Není např. možné počítat skutečně odučené hodiny za jednotlivé týdny a tím stanovovat jejich průměrný týdenní počet. To je důležité zejména s ohledem na stanovení nároku na proplácení příplatků za přímou pedagogickou činnost vykonanou nad stanovený rozsah (nadúvazkové hodiny). V uvedeném příkladě je vždy nadúvazkovou hodinou v prvním týdnu 18. a ve druhém týdnu 26. hodina, a to bez ohledu na to, jak se v daném cyklu (během vyrovnávacího období) v jednotlivých týdnech odvíjel celkový skutečný počet odučených hodin.
Rozvržení týdenní pracovní doby pedagoga v obou jejích částech
Znovu připomeňme skutečnost vyplývající z ustanovení § 22a odst. 1 ZPP, že pracovní doba pedagogického pracovníka se skládá ze dvou částí – z výkonu přímé pedagogické činnosti a z výkonu prací souvisejících s touto přímou pedagogickou činností. Proto rozvržení týdenní pracovní doby pedagogického pracovníka musí obsahovat rozvržení obou částí jeho týdenní pracovní doby. Z toho plyne, že rozvržení přímé pedagogické činnosti pedagogického pracovníka (tedy jeho rozvrh hodin) má povahu nejen pedagogického dokumentu, ale mj. také právě pracovněprávního jednání, kterým zaměstnavatel naplňuje svoji povinnost rozvrhnout zaměstnanci jeho pracovní dobu (resp. její část). To má svoji důležitost zejména ve vztahu k řešení nároků zaměstnance spojených s výkonem přímé pedagogické činnosti nad stanovený rozsah (tzv. nadúvazkové hodiny).
Připomeňme ale znovu, že nedílnou součástí rozvrhu pracovní doby pedagoga do směn musí být vedle rozvrhu přímé pedagogické činnosti také rozvržení prací souvisejících s touto přímou pedagogickou činností. Jak jsme již poukázali, obě části pracovní doby jsou od sebe neoddělitelné a tvoří její součást. Proto právo zaměstnance, vyplývající z ustanovení § 84 zákoníku práce (jde o právo na rozvržení pracovní doby před zahájením páce), musí být realizováno i vůči této druhé části jeho pracovní doby. Je zřejmé, že v případě pracovní doby rovnoměrně rozvržené do 5 pracovních směn trvajících vždy po osmi hodinách celkem není třeba provádět nějaké speciální rozvržení doby pro výkon prací souvisejících. Prostě jen doplňují každou pracovní směnu do požadovaných osmi hodin.
Úplně jiná je ale situace jednak u nerovnoměrného rozvržení pracovní doby (např. u pedagogů pracujících v takových školských zařízeních, jako jsou domovy mládeže, dětské domovy apod.), a dále v situacích, kdy je se zaměstnancem sjednána kratší týdenní pracovní doba. Zejména v tomto druhém případě přece vůbec není zřejmé, jaký rozvrh souvisejících prací vyplývá ze samotného rozvrhu přímé pedagogické činnosti. Na dále uvedených příkladech lze snadno dovodit, že pokud by ředitel školy a školského zařízení zůstal jen u rozvrhu přímé pedagogické činnosti, zůstane pedagogický pracovník v nejistotě a hlavně nebude naplněno jeho právo vyplývající z ustanovení § 84 zákoníku práce.
S učitelem základní školy je sjednána kratší týdenní pracovní doba, a to právě na 1/2 stanovené týdenní pracovní doby. Povinností ředitele školy tedy je rozvrhnout mu takto sjednanou týdenní pracovní dobu v rámci pracovního týdne. Ředitel školy pochopitelně začne rozvrhem jeho přímé pedagogické činnosti. Protože byla sjednána poloviční týdenní pracovní doba, je třeba rozvrhnout celkem 11 hodin přímé pedagogické činnosti. Dejme tomu, že bylo nutné (vzhledem k organizaci školy) soustředit těchto 11 hodin do 2 pracovních dnů. Pak bude jeho rozvrh hodin vypadat takto:
| Pondělí | 6 |
| Úterý | 5 |
| Středa | 0 |
| Čtvrtek | 0 |
| Pátek | 0 |
Jenže tím rozvržení pracovní doby skončit nemůže. Není zřejmé, ve kterých dnech a v jakém rozsahu je po učiteli požadován výkon prací souvisejících s přímou pedagogickou činností. Zde se pochopitelně nabízí celá řada variant (mj. s ohledem na rozvrh dohledů nad žáky, potřebu konzultací, porad atd.). Pro ilustraci uveďme dvě, do jisté míry krajní varianty řešení:
| PPČ | PS | Celkem | PPČ | PS | Celkem | ||
|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Pondělí | 6 | 6 | 12 | Pondělí | 6 | 0 | 6 |
| Úterý | 5 | 3 | 8 | Úterý | 5 | 0 | 5 |
| Středa | 0 | 0 | 0 | Středa | 0 | 3 | 3 |
| Čtvrtek | 0 | 0 | 0 | Čtvrtek | 0 | 3 | 3 |
| Pátek | 0 | 0 | 0 | Pátek | 0 | 3 | 3 |
| Celkem | 11 | 9 | 20 | Celkem | 11 | 9 | 20 |
V prvním případě tedy rozvržením obou částí přímé pedagogické činnosti došlo k tomu, že pedagogický pracovník má pracovat pro svého zaměstnavatele jen 2 pracovní dny v týdnu a v ostatní dny nemá žádnou pracovní povinnost, což se pochopitelně promítá do některých dalších pracovněprávních nároků – např. tyto dny nelze považovat za odpracované z hlediska nároku na dovolenou (§ 212 a násl. ZP), podobně je tomu i s nárokem na úhradu nákladů na závodní stravování v tyto dny (§ 3 odst. 4 vyhlášky č. 84/2005 Sb., o nákladech na závodní stravování a jejich úhradě v příspěvkových organizacích zřízených územními samosprávnými celky, ve znění pozdějších předpisů) a konečně za tyto dny nevzniká nárok na náhradu platu v době prvních 14 dnů pracovní neschopnosti (§ 192 ZP).
Ve druhém případě naopak zaměstnavatel rozhodl, že pro něj zaměstnanec pracuje všech 5 pracovních dnů, z čehož lze mj. dovodit některé jeho pracovněprávní nároky (např. právě nárok na úhradu nákladů na závodní stravování ve všech 5 dnech, a to opět podle § 3 odst. 4 vyhlášky č. 84/2005 Sb.) – samozřejmě pouze v případě, že v tyto dny bude zaměstnanec skutečně pracovat podle uvedeného rozvržení pracovní doby. Jiná situace by nastala např. při překážkách v práci na straně zaměstnance v tyto dny apod.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že rozvržení obou částí týdenní pracovní doby pedagoga může mít mnoho variant a nejméně v případech sjednané kratší týdenní pracovní doby (ale také v případě nerovnoměrného rozvržení týdenní pracovní doby) je nutno toto rozvržení provést důsledně v obou částech pracovní doby.
„Rozvržení“ pracovní doby pedagogickým pracovníkem
Za samostatný rozbor stojí jistě ještě jeden aspekt v rámci ustanovení § 22a odst. 3 ZPP. Podle tohoto ustanovení vykonává pedagogický pracovník část prací souvisejících s přímou pedagogickou činností v pracovní době, kterou si sám rozvrhuje (pokud ovšem ředitel školy v souladu s ustanovením § 22a odst. 2 ZPP neurčil jinak). Zde je třeba podotknout, že zákonodárce nezvolil příliš šťastnou formulaci, neboť pojem rozvržení pracovní doby obsahuje nejméně dva samostatné úkony: jednak rozvržení pracovních směn v rámci týdne a rozvržení počtu hodin v jednotlivých pracovních směnách, jak jsme blíže komentovali v rámci výkladu ustanovení § 22a odst. 1 zákona, a jednak určení časového harmonogramu rozvržené pracovní doby, tedy ve kterých denních hodinách konkrétně má být pracovní doba realizována. Otázka zní, zda zákonodárce zamýšlel svěřit do kompetence pedagogického pracovníka obě tyto dimenze rozvržení pracovní doby. Protože samotné ustanovení § 22a odst. 3 zákona v této věci nepodává žádné bližší vysvětlení, je třeba bezpodmínečně dovodit úmysl zákonodárce interpretací takto formulovaného ustanovení. Tato nutnost pochopitelně vyplývá z potřeby právní jistoty v pracovněprávních vztazích, která je v zájmu obou smluvních stran těchto vztahů, tj. zaměstnance i zaměstnavatele.
Vzhledem k nedostatku jazykové formulace tohoto ustanovení je třeba vyjít v rámci teleologické metody interpretace z „ratio legis“, tedy z účelu a smyslu příslušné právní normy. V daném případě je zřejmé, že zákonodárce zamýšlel svěřit pedagogickému pracovníkovi kompetenci disponovat časovým rozvrhem příslušné části své pracovní doby. Tedy doslova „odkdy dokdy“ bude vykonávat tu část prací souvisejících s přímou pedagogickou činností, jejíž výkon nenařídil zaměstnavatel na pracovišti a v jím určené době. Lze se domnívat, že účelem této zvláštní právní úpravy tedy nebylo dát samotnému zaměstnanci pravomoc rozhodovat o tom, ve kterých dnech pracovního týdne budou konkrétně rozvrženy jednotlivé pracovní směny a jak dlouho bude pracovní směna v jejich rámci trvat. Tuto pravomoc musí mít i nadále sám zaměstnavatel, a to z důvodu již výše zmíněné právní jistoty obou smluvních stran pracovněprávních vztahů. Jak vyplývá z výkladu ustanovení § 22a odst. 1 ZPP (viz výše), zejména v případě sjednané kratší týdenní pracovní doby je takové rozvržení jednotlivých pracovních směn v rámci týdne zcela nezbytné a ponechání této kompetence samotnému zaměstnanci by znamenalo nevyhnutelně kolizi s řadou jiných právních norem (mj. připomeňme např. nezbytnost rozvržení jednotlivých směn v týdnu z důvodu posouzení vzniku nároku na náhradu mzdy nebo platu v době prvních 14 dnů dočasné pracovní neschopnosti podle ustanovení § 192 ZP).
Uzavřeme tedy tento rozbor konstatováním, že zmocnění pedagogického pracovníka rozvrhnout si samostatně příslušnou část své pracovní doby je třeba vykládat restriktivně, tj. úzce jen ve vazbě na časový rozvrh příslušné části pracovní směny, jejíž rozsah (co do počtu hodin pracovní směny) je dán předchozím rozvržením týdenní pracovní doby provedeným zaměstnavatelem.
Použitý způsob řešení v rámci rozvržení pracovní doby pedagogického pracovníka vyvolává ještě další výkladové problémy: jak postupovat v případě, kdy si v souladu s ustanovením § 22a odst. 3 ZPP pedagogický pracovník rozvrhne zbývající část pracovní doby tak, že ji bude vykonávat v noci? Vznikne mu tak nárok na příplatek za noční práci ve smyslu ustanovení § 125 ZP, popř. mzda za noční práci podle ustanovení § 116 ZP (v případě soukromé nebo církevní školy)? A dále: vznikne mu tak nárok na příplatek za rozdělenou směnu ve smyslu ustanovení § 130 ZP? A co práce přesčas? Nedůsledná právní úprava zde evidentně vyvolává řadu vážných otázek, proto nezbývá než se s nimi vypořádat výkladem.
K němu opět použijeme významné interpretační pravidlo vycházející ze smyslu (účelu) právní úpravy (tzv. teleologická metoda). Z celého kontextu přijaté právní úpravy lze dovodit, že hlavním a zřejmě i jediným účelem této regulace bylo řešit rozvržení příslušné části týdenní pracovní doby pedagogického pracovníka. Jistě tedy nebylo účelem rozšířit např. platové a mzdové nároky těchto zaměstnanců. Proto se i v tomto případě přikloníme k restriktivnímu výkladu uvedených ustanovení a zmíněné domnělé nároky zaměstnance odmítneme. Kromě zjevného rozporu takového nároku s účelem této právní úpravy použijeme k argumentaci dalšího interpretačního pravidla, a sice metody per analogiam. Ustanovení § 78 odst. 1, písm. i) ZP definuje práci přesčas jako práci konanou zaměstnancem na příkaz zaměstnavatele nebo s jeho souhlasem. Z této definice mj. zjevně vyplývá, že si zaměstnanec sám nemůže určit, že bude pracovat přesčas, a tím uplatňovat příslušný nárok na plat a příplatek za práci přesčas podle ustanovení § 127 ZP. Lze tedy oprávněně tvrdit, že i v tomto případě vznik nároku na příplatek, popř. mzdu za noční práci a také příplatek za rozdělenou směnu bude náležet jen tehdy, jestliže takové rozvržení pracovní doby, které povede k uvedeným platovým a mzdovým nárokům, nařídí zaměstnavatel nebo je bude zaměstnanec vykonávat se souhlasem zaměstnavatele.
Právní předpisy citované v článku
(předpisy jsou vždy citovány ve znění pozdějších předpisů, pokud není výslovně uvedeno jinak)
- ZPP – zákon č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících
- ZP – zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce
- vyhláška č. 263/2007 Sb., pracovní řád pro zaměstnance škol a školských zařízení
- nařízení vlády č. 75/2005 Sb., stanovení rozsahu přímých činností pedagogických pracovníků
- vyhláška č. 84/2005 Sb., o nákladech na závodní stravování a jejich úhradě v příspěvkových organizacích zřízených územními samosprávnými celky, ve znění pozdějších předpisů