Postavení těhotné zaměstnankyně v pracovněprávních vztazích je ošetřeno z mnoha hledisek. Praxe neustále žádá ucelený výklad právní úpravy ochrany žen v těhotenství a zaměstnankyň a zaměstnanců po dobu péče o dítě v útlém věku, do 3 nebo 4 let. Setkáváme se často s dotazy, jestli ženy - zaměstnankyně mají nějakou zvýšenou ochranu v pracovním právu s ohledem na jejich mateřské poslání a na jejich fyziologické zvláštnosti obecně. Vzhledem k tomu, že odpověď na otázky tohoto typu se bezprostředně týká zásady rovného zacházení v pracovněprávních vztazích a zákazu diskriminace a bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, pokusíme se v několika poznámkách je okomentovat. Hlavní pozornost však budeme věnovat vlastnímu vzniku a skončení pracovního poměru těhotné zaměstnankyně.
Ochrana těhotných zaměstnankyň obecně
Základním mezinárodněprávním dokumentem přijatým k ochraně rovnosti žen a mužů je Úmluva OSN o odstranění všech forem diskriminace žen, která byla sjednána zástupci členských států Organizace spojených národů dne 18. 12. 1979. Pro Československou socialistickou republiku vstoupila Úmluva v platnost 18. 3. 1982, ve Sbírce zákonů byla vyhlášena pod číslem 62/1987 Sb. Je součástí právního řádu České republiky na základě článku 10 Ústavy, z kterého vyplývá, že stanoví-li Úmluva něco jiného než zákon, použije se Úmluva.
Z Úmluv Mezinárodní organizace práce je třeba připomenout Úmluvu MOP č. 100 o rovnosti v odměňování mužů a žen za stejnou práci a Úmluvu MOP č. 111 o zákazu diskriminace v zaměstnání a povolání. Také ony mají přednost před zákonem.
Evropské právo se zabývá otázkou rovného postavení mužů a žen v pracovněprávních vztazích velice podrobně. Zásada rovnosti vychází přímo ze Smlouvy o Evropském hospodářském společenství a představuje jedno ze základních práv práva zemí ES a je klíčovým principem v právu Evropského společenství. Na ni navazuje několik směrnic týkajících se zejména otázky realizace zásady rovného zacházení s muži a ženami, pokud jde o přístup k zaměstnání, odbornou přípravu a služební povýšení a pracovní podmínky.
Zásada rovného zacházení neboli zásada rovných příležitostí představuje v pracovním právu především stejné zacházení s muži a ženami a znamená zákaz diskriminace z důvodu pohlaví. Zákoník práce upravuje tuto zásadu šířeji, neboť výslovně stanoví „zaměstnavatelé jsou povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci“, i když v praxi se realizace této zásady projevuje zejména ve vztazích k ženám.
Rovné zacházení
Zásada rovného zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jd