Období nemoci mnohdy významně komplikuje situaci jak u zaměstnavatelů a zaměstnanců, tak i u osob samostatně výdělečně činných. V následujícím textu se zaměříme na specifické případy nemoci a jejich dopadu do placení pojistného na zdravotní pojištění jak zaměstnavatelem, tak osobou samostatně výdělečně činnou.
Nemoc zaměstnance v kontextu dalších příjmů
V době nemoci (přesněji – v době čerpání pracovního volna pro důležité osobní překážky v práci na straně zaměstnance podle § 191 zákoníku práce) kratší než celý kalendářní měsíc se minimální vyměřovací základ snižuje na poměrnou část odpovídající počtu kalendářních dnů. To znamená, že pojistné musí být odvedeno za ty kalendářní dny, ve kterých nemoc netrvala. Snížení minimálního vyměřovacího základu platí po celou dobu nemoci, a to bez ohledu na to, zda zaměstnanec má nárok na náhradu mzdy nebo na nemocenské z nemocenského pojištění.
Pokud by zaměstnavatel poskytnul zaměstnanci v případě nemoci nadstandardně náhradu mzdy nad rámec stanovený zákonem, podléhá tento příjem zdanění, a tedy i povinnosti placení pojistného na zdravotní pojištění.
Nemoc zaměstnance po celý kalendářní měsíc
Pokud zaměstnanec nepracuje z důvodu nemoci celý kalendářní měsíc, platí v této souvislosti pro zaměstnavatele u pracovní smlouvy ve zdravotním pojištění následující:
- vyměřovacím základem pro placení pojistného je v tomto měsíci 0 Kč, pojistné se tedy neodvádí (pokud například není do tohoto měsíce zúčtována odměna),
- takového zaměstnance zaměstnavatel vykazuje v Přehledu měsíčně předkládaném zdravotní pojišťovně jako zaměstnanou osobu s nulovým vyměřovacím základem (nemocná osoba se v příslušném kalendářním měsíci započítává do celkového počtu zaměstnanců),
- nemoc zaměstnavatel zdravotní pojišťovně neoznamuje, pro účely kontroly však musí být období nemoci prokazatelně doloženo,
- bez ohledu na nemoc má pojištěnec u pracovní smlouvy řešen pojistný vztah pro