Poskytování závodního stravování ze strany zaměstnavatelů zaměstnancům se stalo běžnou součástí jejich pracovních podmínek. Cenově zvýhodněné závodní stravování poskytuje značná část zaměstnavatelů, a to buď odběrem jídel ve vlastním zařízení (provozované buď zaměstnavatelem samým nebo smluvním dodavatelem formou služby), nebo prostřednictvím stravenek, jimiž zaměstnanci hradí jídlo a nápoje v restauračních zařízeních. Pracovněprávní úpravu obsahuje ustanovení § 236 zákoníku práce (ZP).
Zákoník práce ukládá zaměstnavatelům povinnost umožnit zaměstnancům ve všech směnách stravování. Tuto povinnost ale nemají vůči zaměstnancům vyslaným na pracovní cestu. Pro tento účel musíme pracovní cestu chápat nejen ve smyslu ustanovení § 42 ZP, ale též při cestě mimo pravidelné pracoviště podle ustanovení § 152 písm. b) ZP. Jde o případy, kdy vlastně zaměstnavatel nemá možnost zaměstnanci cokoliv umožnit. Ve smyslu uvedeného tedy zaměstnavatel není povinen stravování (závodní) zaměstnancům poskytnout. Umožněním stravování je i to, že si zaměstnanec může v době přestávky v práci na jídlo a oddech (§ 88 ZP) obstarat jídlo a pití nebo zkonzumovat to, co si přinesl s sebou.
Jak již bylo řečeno, běžným zaměstnaneckým benefitem se ale stalo poskytování cenově zvýhodněného závodního stravování. Pro tento účel ustanovení § 236 odst. 2 ZP podmiňuje takovou službu tím, že je to dohodnuto v kolektivní smlouvě nebo stanoveno ve vnitřním předpisu (jím se rozumí vnitřní předpis vydaný podle ustanovení § 305 ZP, kterým zaměstnavatel stanovil práva zaměstnanců, z nichž jsou tito oprávněni, tj. nároky zaměstnanců výhodněji, než je stanoví zákon). Zároveň mohou být dohodnuty nebo stanoveny další podmínky pro vznik práva na toto stravování a výše finančního příspěvku zaměstnavatele či bližší vymezení okruhu zaměstnanců, kterým se stravování poskytuje, jeho organizace, způsob jeho provádění a financování zaměstnavatelem (pokud nejsou tyto záležitosti upraveny pro určitý okruh zaměstnanců zvláštním právním předpisem - viz k tomu výklad dále v tomto článku). Uvedené ustanovení ZP také výslovně uvádí, že tím nejsou dotčeny daňové předpisy, což se zásadně týká daňové uznatelnosti příspěvku zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 24 odst. 2 písm. j) bod 4 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (viz k tomu výklad v navazujícím článku na str. 20).
Z uvedeného vyplývá, že chce-li zaměstnavatel zaměstnancům poskytovat závodní stravování - ať již cenově zvýhodněné či nikoliv - musí podrobnosti upravit buď kolektivní smlouvou, nebo vnitřním předpisem. Zde neplatí pravidlo, že vnitřní předpis lze použít jen tehdy, pokud u zaměstnavatele nepůsobí odborová organizace, jak je tomu v některých jiných případech (viz např. § 86 odst. 1 ZP o kontu pracovní doby). V praxi je poskytování závodního stravování obvyklým ujednáním v kolektivních smlouvách. Zaměstnavatel tedy nemůže poskytovat závodní stravování jen na základě určité zvyklosti či zavedené praxe, ale musí podmínky upravit v některém z uvedených dokumentů. Důvodem je, aby práva zaměstnanců byla zřejmá a pevně daná (avšak při porušení tohoto pravidla žádná sankce nehrozí). Jestliže u zaměstnavatele působí odborová organizace a podmínky závodního stravování nebudou upraveny kolektivní smlouvou, ale vnitřním předpisem, musí zaměstnavatel tento vnitřní předpis a jeho eventuální změny projednat s odborovou organizací (odborovými organizacemi) ve smyslu ustanovení § 287 odst. 2 písm. f) a g) ZP (opatření k vytváření podmínek pro zaměstnávání fyzických osob a organizování sociálních potřeb zaměstnanců, jakož i další opatření týkající se většího počtu zaměstnanců). Jestliže u zaměstnavatele odborové organizace nepůsobí, musí zaměstnavatel zaměstnance informovat o podmínkách závodního stravování jako o základních otázkách pracovních podmínek a jejich změnách podle ustanovení § 279 odst. 1 písm. d) ZP.
Pokud jde o výklad obsahu dílčích pravidel, která zmiňuje ustanovení § 236 odst. 2 ZP, je třeba je chápat následovně: Dalšími podmínkami pro vznik nároku zaměstnance je například stanovení minimální doby výkonu práce ve směně (zmíněný zákon o daních z příjmů pro zahrnování do nákladů stanoví podmínku přítomnosti v práci během směny alespoň 3 hodiny, nicméně zaměstnavatel může tuto podmínku sjednat či stanovit odlišně a může rovněž stanovit právo zaměstnance i v rámci práce přesčas). V praxi se zaměstnavatelé obvykle řídí daňovým předpisem tak, aby příspěvek byl daňově uznatelný, což však z pracovněprávního hlediska není relevantní - zaměstnavatel může poskytovat příspěvek, i když jej nebude moci zahrnout do nákladů, ale bude jej financovat z rozdělení zisku nebo na vrub budoucího zisku.
Pokud jde o bližší vymezení okruhu zaměstnanců, je ovšem třeba respektovat princip rovnosti zaměstnanců v pracovních podmínkách ve smyslu základní zásady pracovněprávních vztahů, uvedené v ustanovení § 1a odst. 1 písm. e) a § 16 odst. 1 ZP. Častou chybou některých zaměstnavatelů například je, že z tohoto práva vylučují zaměstnance pracující na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, tedy dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti. Jestliže zaměstnavatel přiznává takové právo zaměstnanci například při účasti ve směně v délce alespoň 3 hodiny, tak stejné právo by měl mít zaměstnanec pracující na dohodu (práce těchto zaměstnanců ale často bývá jen po kratší dobu).
Z hlediska rovnosti dochází v praxi také často k poškozování agenturních zaměstnanců. Podle ustanovení § 309 odst. 5 ZP jsou agentura práce a uživatel povinni zabezpečit, aby pracovní a mzdové podmínky dočasně přiděleného zaměstnance agentury práce nebyly horší, než jsou nebo by byly podmínky srovnatelného zaměstnance uživatele. Pod pojmem pracovní podmínky je zde třeba rozumět takové, které stanoví zákoník práce, nebo jsou na jeho základě stanoveny, tedy i na základě ustanovení § 236 ZP. Jinou věcí ale je výše finančního příspěvku zaměstnavatele. Agentura práce je jiným subjektem než uživatel a jeho finanční možnosti mohou být odlišné. Dočasně přidělený zaměstnanec je zaměstnancem agentury práce, která mu poskytuje mzdu či plat a další finanční náhrady, takže zaměstnanec musí mít právo na závodní stravování za stejných podmínek jako srovnatelný zaměstnanec uživatele, avšak výše cenového zvýhodnění může být odlišná.
Pokud zákoník práce uvádí, že kolektivní smlouva či vnitřní předpis mohou obsahovat též organizaci stravování, způsob jeho provádění a financování zaměstnavatelem, je tím třeba rozumět zejména to, v jaké době je strava poskytována, zda jde o odběr jídel a nápojů, nebo o poskytnutí poukázek (stravenek), jak zaměstnanec hradí svou část ceny jídel a nápojů a jak je použit při provozu vlastního stravovacího zařízení sociální či obdobný fond k příspěvku na hodnotu potravin, respektive jakým způsobem probíhá úhrada mezi poskytovatelem služby a zaměstnavatelem.
Závodní stravování a stravné
Častou chybou některých zaměstnavatelů je, že při vyslání zaměstnance na pracovní cestu (§ 256 odst. 2 ZP) neposkytují zaměstnancům stravné s poukazem na to, že mají právo na cenově zvýhodněné závodní stravování. Jde o hrubou chybu, neboť cestovní náhrady, včetně stravného, jsou ze zákona nárokové (§ 163 a § 176 ZP), kdežto cenově zvýhodněné závodní stravování není nárokové ze zákona, ale jen za podmínek daných kolektivní smlouvou nebo vnitřním předpisem. Souběh obou nároků je možný, ale daňová uznatelnost cenově zvýhodněného závodního stravování v den, kdy je zaměstnanec vyslán na pracovní cestu, řeší zákon o daních z příjmů a je předmětem výkladu v následujícím článku.
Poskytování závodního stravování u některých zaměstnavatelů
Pro organizační složky státu a jeho příspěvkové organizace platí zvláštní právní předpis o nákladech na závodní stravování a jejich úhradě - vyhláška č. 430/2001 Sb., ve znění vyhlášek č. 99/2006 Sb., č. 354/2007 Sb. a č. 335/2013 Sb. Pro poskytnutí příspěvku zaměstnanci se vyžaduje výkon práce v jednom kalendářním dni alespoň po dobu 3 hodin, příspěvek je umožněn i při práci přesčas, neboť práce není požadována ve směně. Možnosti cenově zvýhodněného závodního stravování se podle této vyhlášky jinak řídí obdobnými pravidly, jaká platí pro daňovou uznatelnost (zahrnutí do nákladů) v tzv. podnikatelské sféře. Nelze však poskytovat příspěvek zaměstnanci, který nekoná práci v daném kalendářním dni. Příspěvek na další hlavní jídlo je možný v případě, že výkon práce v kalendářním dni přesahuje 11 hodin v úhrnu s přestávkou v práci (což platí pro daňovou uznatelnost i podle zákona o daních z příjmů).
Také tyto organizace mohou poskytovat další příspěvek nad rámec svého rozpočtu či nákladů, v zásadě na hodnotu potravin, a to z FKSP, který povinně vytvářejí (podle vyhlášky č. 114/2002 Sb., o fondu kulturních a sociálních potřeb - naposledy ve znění vyhlášky č. 353/2015 Sb. Tvorba fondu do roku 2010 činila 2 % platových nákladů, poté byla od roku 2011 omezena na 1 %, od roku 2016 byla zvýšena na 1,5 % a od roku 2017 opět činí 2 %).
Pro financování závodního stravování příspěvkovými organizacemi krajů a obcí platí vyhláška č. 84/2005 Sb., o nákladech na závodní stravování a jejich úhradě v příspěvkových organizacích zřízených územními samosprávnými celky, ve znění vyhlášek č. 94/2006 Sb. a č. 17/2008 Sb. Ta řeší podmínky a výši příspěvku na závodní stravování obdobně, jak je tomu podle vyhlášky č. 430/2001 Sb.
Na územní samosprávné celky - obce a kraje - jako takové se žádný zvláštní právní předpis nevztahuje a mohou při financování závodního stravování postupovat podle svého rozhodnutí v rámci rozpočtu. Ani pro školské právnické osoby, které mohou vznikat podle školského zákona (č. 561/2004 Sb.), tento zákon neřeší financování závodního stravování z nákladů. Protože však tyto organizace vytvářejí FKSP a vztahuje se na ně zmíněná vyhláška č. 114/2002 Sb., mohou na závodní stravování přispívat z tohoto fondu. Naopak pro veřejné vysoké školy a veřejné výzkumné instituce je - pokud jde o financování - závazný postup podle zákona o daních z příjmů. Mohou tak svým zaměstnancům přispívat z nákladů za stejných podmínek jako podnikatelé. Tyto subjekty zřizují rovněž sociální fond, takže mohou přispívat i na hodnotu potravin (veřejné vysoké školy podle vlastního vnitřního předpisu).
Na všechny tyto uvedené subjekty dopadá ustanovení § 236 ZP o potřebě bližší úpravy v kolektivní smlouvě nebo vnitřním předpisu při respektování odlišností vyplývajících z uvedených zvláštních právních přepisů (vyhlášek č. 430/2001 Sb. a č. 84/2005 Sb. v platném znění).
Poskytování závodního stravování bývalým zaměstnancům a zaměstnancům v některých případech
Ustanovení § 236 odst. 3 ZP stanoví možnost dohodnout v kolektivní smlouvě nebo určit ve vnitřním předpisu poskytování cenově zvýhodněného stravování bývalým zaměstnancům - důchodcům (poživatelům starobního důchodu nebo invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně) a zaměstnancům po dobu čerpání dovolené a po dobu dočasné pracovní neschopnosti. Zaměstnavatelé v režimu zákona o daních z příjmů ovšem nemají možnost takový výdaj hradit z nákladů, pokud stravování neposkytují ve vlastním zařízení (a to eventuálně i prostřednictvím dodavatele formou služby). Mají-li vlastní zařízení, mohou se od zákona i odchýlit, pokud jde o okruh osob, jimž se stravování poskytuje.
Obě výše uvedené vyhlášky č. 430/2001 Sb. a č. 84/2005 Sb. pro tzv. rozpočtovou sféru tuto možnost (bez ohledu na znění zákoníku práce) uznávají jen ve vztahu k důchodcům.
Právní předpisy citované v článku (předpisy jsou vždy citovány ve znění pozdějších předpisů, pokud není výslovně uvedeno jinak)
- zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce
- zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů
- zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon)
- vyhláška č. 430/2001 Sb., o nákladech na závodní stravování a jejich úhradě v organizačních složkách státu a státních příspěvkových organizacích
- vyhláška č. 114/2002 Sb., o fondu kulturních a sociálních potřeb
- vyhláška č. 84/2005 Sb., o nákladech na závodní stravování a jejich úhradě v příspěvkových organizacích zřízených územními samosprávnými celky