Změny výše některých cestovních náhrad v roce 2018

První byla publikována vyhláška Ministerstva financí ze dne 23. listopadu 2017 č. 401/2017 Sb., o stanovení výše základních sazeb zahraničního stravného pro rok 2018 (dále jen „vyhláška č. 401/2017 Sb.“), druhá pak vyhláška Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 15. prosince č. 463/2017 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad, (dále jen „vyhláška č. 463/2017 Sb.“).

Zahraniční stravné

Sazby zahraničního stravného

Vyhláška č. 401/2017 Sb. obsahuje základní sazby zahraničního stravného pro 175 států, resp. pro 221 států včetně ostrovních států. Sazby jsou stanoveny v měnových jednotkách těch měn, které jsou zákonným platidlem v daném státě nebo které jsou v tom kterém státě volně směnitelné na místní měnu. Oproti výši základních sazeb platných v roce 2017 (obsažených ve vyhlášce č. 366/2016 Sb.) se změnila výše sazby u 8 států. Změna byla provedena v souladu se zmocněním obsaženým v § 189 odst. 4 zákoníku práce na základě návrhu Ministerstva zahraničních věcí vypracovaného podle tzv. cenové dokumentace, tj. podle údajů zastupitelských úřadů o cenách jídel a nealkoholických nápojů ve veřejných stravovacích zařízeních střední kvalitativní třídy a z důvodu pro Evropana bezpečného stravování v zařízeních první (nejvyšší) kvalitativní třídy v rozvojových zemích Asie, Afriky a Latinské Ameriky.

Tyto údaje se porovnají se statistickými údaji mezinárodních institucí, konkrétně se používá index zpracovaný Komisí pro mezinárodní veřejnou službu, kterou založilo Valné shromáždění OSN jako nezávislou expertní organizaci. Index porovnává srovnatelné životní náklady úředníka ve 178 státech se srovnatelnými životními náklady úředníka v sídle OSN (New York=100). Hodnota životních nákladů v jednotlivých státech je ovlivněna i vývojem kurzů stanovených měn, tj. euro, americký dolar, britská libra a švýcarský frank.

Většina změn, které byly promítnuty do výše základní sazby zahraničního stravného, nebude mít pro zaměstnance a zaměstnavatele výrazný dopad, protože se do příslušných států nekonají časté zahraniční pracovní nebo služební cesty. Jde o Austrálii a Oceánii a příslušné ostrovní státy, pro které byla zvýšena základní sazba zahraničního stravného z 50 USD na 55 USD, stejně jako pro Nový Zéland, dále o Bahamy, kde došlo ke zvýšení z 50 USD na 55 USD, Bolívii, kde je zvýšení ze 45 USD na 50 USD, Koreu, kde je zvýšení ze 45 EUR na 50 EUR, Maroko, kde je zvýšení z 35 EUR na 40 EUR. Poměrně větší dopad pro zaměstnance a zaměstnavatele může mít zvýšení základní sazby zahraničního stravného pro Velkou Británii ze 40 GBP na 45 GBP. Nejvyšší dopad pak lze z hlediska nákladů na zahraniční pracovní nebo služební cesty očekávat při těchto cestách do Belgie, kde došlo k navýšení ze 45 EUR na 50 EUR.

Výše zahraničního stravného

Pro zaměstnance zaměstnavatele uvedeného v § 109 odst. 3 zákoníku práce (jsou to zaměstnavatelé v tomto ustanovení taxativně stanovení, kteří poskytují svým zaměstnancům plat, nikoliv mzdu, protože v zásadě hospodaří zcela nebo převážně s veřejnými prostředky) jsou základní sazby zahraničního stravného závazné. Výše zahraničního stravného se podle § 179 odst. 1 zákoníku práce určuje z této stanovené sazby. Pouze vedoucím organizačních složek státu (s výjimkou ministrů a některých dalších představitelů státní moci, pro které náležitosti spojené s výkonem funkce stanoví jiný zákon) a jejich zástupcům a statutárním orgánům a jejich zástupcům je možné podle § 179 odst. 2 zákoníku práce určit zahraniční stravné až do výše přesahující o 15 % základní sazbu zahraničního stravného stanovenou ve vyhlášce Ministerstva financí. U těchto zaměstnanců lze totiž z důvodu reprezentace státu předpokládat stravování na vyšší cenové úrovni, než ze které se vychází při stanovení výše základní sazby zahraničního stravného (viz výše).

Ostatní zaměstnavatelé v zásadě rovněž při stanovení zahraničního stravného vycházejí ze stanovené základní sazby zahraničního stravného a bez dopadů do daní a zákonného pojistného lze u nich využít i výše uvedenou možnost zvýšení zahraničního stravného pro statutární orgány a jejich zástupce, avšak podle § 170 odst. 2 zákoníku práce mohou sjednat nebo určit před vysláním zaměstnance na zahraniční pracovní cestu základní sazbu zahraničního stravného i v nižší částce. Takto určená základní sazba zahraničního stravného musí činit v celých měnových jednotkách nejméně 75 % a u členů posádek plavidel vnitrostátní plavby nejméně 50 % základní sazby zahraničního stravného stanoveného ve vyhlášce Ministerstva financí. Důvod k takovému postupu je předpoklad, že se zaměstnanec nebo skupina zaměstnanců nebude stravovat ve veřejných stravovacích zařízeních střední kvalitativní třídy.

Pro všechny zaměstnavatele je pak stanoven společný postup pro určení zahraničního stravného z té základní sazby zahraničního stravného, která je stanovena (sjednána nebo určena) pro stát, ve kterém v kalendářním dni zaměstnanec stráví nejvíce času. Pokud by se stalo, že by na minutu stejně dlouhý časový úsek z kalendářního dne strávil zaměstnanec ve dvou nebo více státech, pro které je stanovena rozdílná výše základní sazby zahraničního stravného, pak by zaměstnavatel ve smyslu základní zásady stanovené v § 1a odst. 1 písm. a) zákoníku práce (zvláštní zákonná ochrana postavení zaměstnance) použil pro stanovení výše zahraničního stravného na tento kalendářní den tu sazbu, která je pro zaměstnance nejvýhodnější. Jiný postup, tedy například výpočet pomocí aritmetického nebo váženého průměru, není v zákoníku práce stanoven, proto tak zaměstnavatel ani s poukázáním na péči řádného hospodáře nemůže postupovat.

Výše zahraničního stravného určená ze základní sazby zahraničního stravného stanovené ve vyhlášce Ministerstva financí nebo sjednané nebo určené zaměstnavatelem způsobem stanoveným v § 170 odst. 2 větě první zákoníku práce přísluší zaměstnanci pouze v případě, že doba strávená zaměstnancem mimo území České republiky trvá v kalendářním dni déle než 18 hodin. Při této době se předpokládá, že zaměstnanec bude v zahraničí konzumovat všechna tři hlavní jídla, která mají charakter snídaně, oběda nebo večeře. Jestliže zaměstnanec stráví mimo území České republiky méně času, vychází se z předpokladu konzumace nižšího počtu hlavních jídel. Způsob stanovení výše zahraničního stravného tomuto předpokladu odpovídá.

Jestliže tedy v kalendářním dni zaměstnanec stráví v zahraničí déle než 12 hodin, nejdéle však 18 hodin, předpokládá se, že bude konzumovat dvě hlavní jídla a přísluší mu proto zahraniční stravné ve výši dvou třetin příslušné základní sazby zahraničního stravného. Zahraniční stravné ve výši jedné třetiny této sazby mu náleží za předpokladu konzumace jednoho hlavního jídla, tedy stráví-li zaměstnanec mimo území České republiky 12 hodin a méně, avšak alespoň jednu hodinu. Pokud zaměstnanci vznikne za cestu na území České republiky právo na stravné podle § 163 zákoníku práce (které rovněž kompenzuje zvýšené výdaje na stravování, tedy na konzumaci hlavního jídla), přísluší mu zahraniční stravné ve výši jedné třetiny příslušné základní sazby zahraničního stravného až v případě, že strávil mimo území České republiky více než 5 hodin.

Trvá-li doba strávená mimo území České republiky kratší dobu než jednu hodinu, zahraniční stravné zaměstnanci nepřísluší, avšak tato doba se přičítá k době strávené na území České republiky a může mít vliv na výši stravného poskytovaného podle § 163 zákoníku práce. Stejně tak se připočítá k této době doba strávená v zahraničí, za kterou nebylo poskytnuto zahraniční stravné (zaměstnanec, kterému v kalendářním dni vzniklo právo na stravné podle § 163 zákoníku práce, nestrávil v zahraničí více než pět hodin). Doby strávené v zahraničí, které trvají 1 hodinu a déle při více než jedné zahraniční cestě v jednom kalendářním dni, se pro účely stanovení výše zahraničního stravného sčítají.

Krácení zahraničního stravného

Jak bylo výše uvedeno, stanoví se výše zahraničního stravného v kalendářním dni podle doby strávené mimo území České republiky na základě předpokladu počtu konzumovaných hlavních jídel. Proto byl stanoven i způsob krácení této výše v závislosti na skutečnosti, zda a kolik hlavních jídel bylo zaměstnanci při zahraniční pracovní cestě poskytnuto naturálně, tedy způsobem, na který finančně nepřispíval (nevynakládal finanční částku určenou právě na stravování). Pro zaměstnavatele uvedené v § 109 odst. 3 zákoníku práce je krácení zahraničního stravného stanovené v § 179 odst. 3 zákoníku práce závazné, pro ostatní zaměstnavatele je stejný způsob stanoven v § 170 odst. 5 zákoníku práce jako maximální, pokud by však zaměstnavatel krátil o nižší částku, podléhal by tento rozdíl zdanění i odvodům na zákonné pojistné.

Jestliže by tedy z hlediska délky pobytu mimo území České republiky příslušelo zaměstnanci zahraniční stravné ve výši 1/3 základní sazby zahraničního stravného, protože se předpokládá konzumace jednoho hlavního jídla v zahraničí, a toto jídlo je mu poskytnuto bezplatně, čímž byl účel poskytování zahraničního stravného téměř naplněn, přísluší mu pouze snížené zahraniční stravné, a to o hodnotu 70 % zahraničního stravného, na které by mu jinak vznikl nárok. Pokud by ve stejném případě byla zaměstnanci bezplatně poskytnuta dvě hlavní jídla, zahraniční stravné by mu podle § 179 odst. 4 zákoníku práce nepříslušelo. Stejný princip se uplatní i v případě, že by z hlediska délky pobytu mimo území České republiky příslušelo zaměstnanci zahraniční stravné ve výši 2/3 základní sazby zahraničního stravného, protože se předpokládá konzumace dvou hlavních jídel v zahraničí, a tato jídla jsou mu poskytnuta bezplatně, čímž byl účel poskytování zahraničního stravného téměř naplněn. Zaměstnanci pak přísluší pouze snížené zahraniční stravné, a to o hodnotu 70 % zahraničního stravného, na které by mu jinak vznikl nárok, resp. snížené o 35 % zahraničního stravného, na které by mu jinak vznikl nárok, za každé bezplatně poskytnuté jídlo. Pokud by ve stejném případě byla zaměstnanci bezplatně poskytnuta 3 hlavní jídla, zahraniční stravné by mu již nepříslušelo.

A konečně se stejný princip uplatní i v případě, že by z hlediska délky pobytu mimo území České republiky příslušelo zaměstnanci zahraniční stravné ve výši (celé) základní sazby zahraničního stravného, protože se předpokládá konzumace všech tří hlavních jídel v zahraničí, a tato jídla jsou mu poskytnuta bezplatně, čímž byl účel poskytování zahraničního stravného téměř naplněn. Zaměstnanci přísluší pouze snížené zahraniční stravné, a to o hodnotu 75 % zahraničního stravného, na které by mu jinak vznikl nárok, resp. snížené o 25 % zahraničního stravného, na které by mu jinak vznikl nárok, za každé bezplatně poskytnuté jídlo. Tato částka musí být zaměstnanci poskytnuta vždy, neboť hlavní jídla jsou pouze tři (snídaně, oběd a večeře) a větší než předpokládaný počet hlavních jídel proto poskytnout nelze.

Kapesné

Výše základní sazby zahraničního stravného má zprostředkovaný vliv i na další druh cestovní náhrady, a to na kapesné, které je upraveno jako fakultativní plnění v § 180 zákoníku práce. Za stanovených podmínek jej mohou poskytovat zaměstnavatelé uvedení v § 109 odst. 3 zákoníku práce a bez důsledků v oblasti daní a zákonného pojistného i ostatní zaměstnavatelé. Kapesné nemá stejný účel jako zahraniční stravné, není určeno ke kompenzaci zvýšených nákladů spojených se stravováním v zahraničí, nicméně je třeba jej rovněž diferencovat v závislosti na rozdílné výši životních nákladů v tom kterém státě a současně i z hlediska délky doby strávené mimo území České republiky. Jeho maximální výše proto činí 40 % zahraničního stravného poskytnutého zaměstnanci podle § 170 odst. 3 a § 179 odst. 1 a 2 zákoníku práce.

Z tohoto ustanovení je tedy naprosto zřejmé, že případné krácení zahraničního stravného z důvodu poskytnutí bezplatného jídla podle § 170 odst. 5 a § 179 odst. 3 a 4 zákoníku práce nemá na výši kapesného žádný vliv. Není k tomu žádný důvod, protože kapesné má umožnit zaměstnanci realizovat blíže nespecifikované a neprokazované výdaje např. v oblasti kulturního a sportovního vyžití, nebo nákup drobných dárků, jejichž výši nemůže poskytnutí bezplatného jídla nijak ovlivnit.

Náhrada za používání silničních motorových vozidel

Vyhláška č. 463/2017 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad, tak jako každý rok mění v § 1 výši základní sazby za používání motorových vozidel takto:

Sazba základní náhrady za 1 km jízdy podle § 157 odst. 4 zákoníku práce činí nejméně u

• jednostopých vozidel a tříkolek 1,10 Kč,
• osobních silničních motorových vozidel 4,00 Kč.

K tomu je třeba zdůraznit, že pro zaměstnavatele, kteří jsou uvedeni v § 109 odst. 3 zákoníku práce, je podle § 175 zákoníku práce tato výše sazby závazná. Závazné jsou i další sazby základní náhrady, které jsou od těchto sazeb odvozené. Jde o sazbu základní náhrady za 1 km jízdy při použití přívěsu k silničnímu motorovému vozidlu, kterou výše uvedený zaměstnavatel u jednostopého vozidla poskytne podle § 157 odst. 4 ve spojení s § 175 zákoníku práce ve výši sazby základní náhrady stanovené v § 1 písm. a) vyhlášky č. 463/2017 Sb., tj. 1,10 Kč zvýšené o 15 %, tedy ve výši 1,26 Kč a u osobních motorových vozidel ve výši sazby základní náhrady stanovené v § 1 písm. b) vyhlášky č. 463/2017 Sb., tj. 4,00 Kč zvýšené o 15 %, tedy ve výši 4,60 Kč.

Zaměstnavatelé, kteří nejsou uvedeni v § 109 odst. 3 zákoníku práce, sice mohou určit nebo sjednat takto stanovené sazby ve vyšší částce, avšak částku takového zvýšení bude muset přičíst k základu pro daň z příjmu zaměstnance a odvést z ní pojistné na zdravotní a sociální pojištění. Obdobně je tomu i u základní náhrady za použití nákladního automobilu, autobusu nebo traktoru, kdy podle § 157 odst. 5 ve spojení s § 175 zákoníku práce přísluší zaměstnanci zaměstnavatele uvedeného v § 109 odst. 3 zákoníku práce základní náhrada ve výši dvojnásobku sazby základní náhrady stanovené v § 1 písm. b) vyhlášky č. 463/2017 Sb., tj. ve výši 2 x 4,00 Kč = 8,00 Kč.

Pro poskytnutí náhrady za spotřebovanou pohonnou hmotu při použití silničního motorového vozidla na žádost zaměstnavatele podle § 157 odst. 3 zákoníku práce stanovuje vyhláška č. 463/2017 Sb. v § 4 tyto průměrné ceny pohonných hmot:

Výše průměrné ceny za 1 litr pohonné hmoty podle § 158 odst. 3 věty třetí zákoníku práce činí

1. 30,50 Kč u benzinu automobilového 95 oktanů,
2. 32,80 Kč u benzinu automobilového 98 oktanů,
3. 29,80 Kč u motorové nafty.

Při stanovení sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel, stravného a průměrné ceny pohonných hmot používá v souladu se zákonným zmocněním v § 189 odst. 1 zákoníku práce Ministerstvo práce a sociálních věcí údaje Českého statistického úřadu (konkrétně údaje uvedené ve statistické informaci Ceny - Indexy spotřebitelských cen - Základní členění). Průměrné ceny pohonných hmot odpovídají statisticky zjištěným hodnotám a zákonem stanovenému způsobu jejich zaokrouhlování. Ve srovnání s průměrnými cenami stanovenými na rok 2017 se jedná o mírný nárůst.

Vyúčtování náhrad za používání silničních motorových vozidel

Vzhledem k možnému pohybu cen ropných produktů s cílem minimalizovat rozdíly mezi cenami pohonných hmot stanovenými vyhláškou a jejich skutečnou úrovní na trhu používá Ministerstvo práce a sociálních věcí, stejně jako v předchozích letech, nejaktuálnější dostupné údaje Českého statistického úřadu o vývoji spotřebitelských cen zveřejněné za měsíc listopad. Tento přístup přispívá k vyšší praktické využitelnosti ustanovení § 158 odst. 3 zákoníku práce při vyúčtování cestovních náhrad v těch případech, kdy zaměstnanec hodnověrným způsobem neprokáže cenu spotřebované pohonné hmoty. Je však třeba připomenout, že jde o náhradní způsob při určování výše náhrady za spotřebovanou pohonnou hmotu, a proto má vždy v prvé řadě zaměstnanec cenu pohonné hmoty prokázat dokladem osvědčujícím skutečnou cenu, za kterou pohonnou hmotu v souvislosti s pracovní cestou nakoupil.

Při ztrátě dokladu se nepostupuje podle § 185 zákoníku práce, ale automaticky se použije při pracovních cestách na území České republiky cena příslušné pohonné hmoty stanovená ve vyhlášce č. 463/2017 Sb. Z tohoto pravidla jsou však výjimky v případě, že zaměstnanec použije silniční motorové vozidlo, které má v technickém průkazu doporučenou pohonnou hmotu, jejíž cenu vyhláška č. 463/2017 Sb. neobsahuje. Jde-li o benzin automobilový 91 oktanů, pak je několik možností. Buď zaměstnanec prokáže cenu této pohonné hmoty, kterou nakoupil v souvislosti s pracovní cestou, nebo prokáže cenu dokladem, který má souvislost s pracovní cestou, o nákupu benzinu automobilového 95 oktanů a konečně hodnověrným způsobem neprokáže nákup pohonné hmoty a potom zaměstnavatel použije při vyúčtování jízdních výdajů průměrnou cenu stanovenou v § 4 písm. a) vyhlášky č. 463/2017 Sb., tedy benzinu automobilového 95 oktanů.

V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že obdobný postup nelze volit u záměny benzinu automobilového 95 oktanů za benzín automobilový 98 oktanů, je-li benzin automobilový 95 oktanů doporučenou pohonnou hmotou v technickém průkazu použitého silničního motorového vozidla. I v případě, že zaměstnanec předloží doklad, který má souvislost s pracovní cestou, o nákupu benzinu automobilového 98 oktanů, použije při vyúčtování náhrady jízdních výdajů zaměstnavatel průměrnou cenu benzinu automobilového 95 oktanů, neboť zaměstnanec neprokázal cenu pohonné hmoty doporučenou v technickém průkazu silničního motorového vozidla.

Jak bylo výše uvedeno, používá Ministerstvo práce a sociálních věcí při stanovení průměrné ceny pohonných hmot údaje Českého statistického úřadu, jde tedy o průměrné ceny zjištěné na území České republiky. Proto nelze stanovenou výši průměrné ceny pohonných hmot obsažené ve vyhlášce č. 463/2017 Sb. použít v případě, že zaměstnanec z vážných důvodů nepředloží doklad o nákupu pohonné hmoty mimo území České republiky. V § 167 zákoníku práce je pro tento případ stanoven postup, podle kterého zaměstnavatel může (tedy nemusí) poskytnout zaměstnanci náhradu za spotřebovanou pohonnou hmotu v cizí měně na základě jeho prohlášení o skutečně vynaložené ceně pohonné hmoty a důvodech jejího nedoložení.

Z povahy věci nelze postupovat podle vyhlášky č. 463/2017 Sb. v případě nedoložení ceny pohonné hmoty, kterou tato vyhláška neobsahuje. Jde o silniční motorová vozidla, jejichž pohon zajišťuje pouze LPG nebo CNG. (Nejde tedy pouze o doplňkovou pohonnou hmotu, kdy se zaměstnanci uhrazuje cena základní pohonné hmoty doporučené v technickém průkazu vozidla, který současně obsahuje i údaje o její spotřebě. V tomto případě se postupuje při vyúčtování ceny za spotřebovanou pohonnou hmotu podle obecného postupu stanoveného v § 158 odst. 3 zákoníku práce a k využití možnosti použití doplňkové pohonné hmoty, tedy LPG nebo CNG se nepřihlíží.) Jestliže je LPG nebo CNG jedinou pohonnou hmotou pro provoz vozidla, pak tento údaj obsahuje technický průkaz, stejně jako údaj o spotřebě. Při nepředložení dokladu o nákupu uvedené pohonné hmoty tedy nelze postupovat podle § 158 odst. 3 zákoníku práce a postupuje se proto podle § 185 zákoníku práce. Obdobně se postupuje i u silničních motorových vozidel s pohonem na elektřinu, ať již se jedná o doplňkovou pohonnou, nebo jedinou pohonnou hmotu tohoto vozidla.

Stravné při pracovní cestě

V souladu se zmocněním obsaženým v § 189 odst. 1 písm. b) zákoníku práce byla v § 2 vyhlášky č. 463/2017 Sb. změněna výše stravného stanovená v § 163 odst. 1 zákoníku práce a v § 3 této vyhlášky výše stravného stanovená v § 176 odst. 1 zákoníku práce takto:

„Stravné

§ 2

Za každý kalendářní den pracovní cesty přísluší zaměstnanci stravné podle § 163 odst. 1 zákoníku práce nejméně ve výši

a) 78 Kč, trvá-li pracovní cesta 5 až 12 hodin,

b) 119 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 12 hodin, nejdéle však 18 hodin,

c) 186 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 18 hodin.

§ 3

Za každý kalendářní den pracovní cesty přísluší zaměstnanci stravné podle § 176 odst. 1 zákoníku práce ve výši

a) 78 Kč až 93 Kč, trvá-li pracovní cesta 5 až 12 hodin,

b) 119 Kč až 143 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 12 hodin, nejdéle však 18 hodin,

c) 186 Kč až 223 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 18 hodin.“

Při stanovení stravného používá Ministerstvo práce a sociálních věcí, v souladu se zákonným zmocněním, údaje Českého statistického úřadu uvedené ve statistické informaci Ceny - Indexy spotřebitelských cen - Základní členění. Pro změnu stravného jsou určující výchozí hodnoty stanovené zákoníkem práce a vývoj indexů cen jídel a nealkoholických nápojů ve veřejném stravování ve srovnání se statistickými údaji za měsíc listopad roku 2005, které byly vzaty jako základ pro zákonem stanovené hodnoty. Vývoj cen jídel a nealkoholických nápojů ve veřejném stravování proti předchozímu roku zaznamenal nárůst, proto dochází ke zvýšení sazeb stravného v jednotlivých časových pásmech o 6 až 15 Kč oproti výši stanovené vyhláškou pro rok 2017.

Přestože je právní úprava stravného rozlišena podle toho, zda jde o zaměstnance zaměstnavatelů, kteří nejsou (§ 2) nebo jsou (§ 3) uvedeni v § 109 odst. 3 zákoníku práce, je § 3 vyhlášky č. 463/2017 Sb., resp. horní hranice rozpětí stanovená v tomto ustanovení současně určující i z hlediska důsledků plnění pro zaměstnance zaměstnavatelů, kteří v § 109 odst. 3 zákoníku práce uvedeni nejsou. Tato maximální výše stravného pro zaměstnance zaměstnavatelů, kteří jsou uvedeni v § 109 odst. 3 zákoníku práce, totiž současně určuje, zda je stravné poskytované podle § 163 zákoníku práce, resp. § 2 vyhlášky č. 463/2017 Sb. standardním plněním, které plní účel stravného, nebo nadstandardním, které jako takové podléhá zdanění a odvodům na zákonné pojištění.

Způsob krácení stravného a jeho důvody jsou naprosto shodné jako u krácení zahraničního stravného, proto se odkazuje na výše uvedený výklad ke krácení zahraničního stravného. Na rozdíl od zahraniční pracovní cesty, kdy se doba strávená v zahraničí vždy posuzuje pro tyto účely v každém kalendářním dni samostatně, je v § 163 odst. 4 zákoníku práce zaměstnavateli uloženo, aby ustoupil od odděleného počítání času v jednotlivých kalendářních dnech při pracovní cestě, která spadá do dvou kalendářních dnů, je-li to pro zaměstnance výhodnější. Znamená to tedy, že zaměstnavatel musí porovnat oba způsoby počítání času, s přihlédnutím a bez přihlédnutí k půlnoci, a použije ten způsob, při kterém má zaměstnanec právo na vyšší plnění. Pro zaměstnance zaměstnavatele, který je uveden v § 109 odst. 3 zákoníku práce, není v hlavě III části sedmé zákoníku práce stanovena od tohoto ustanovení žádná odchylka, proto se tento zvláštní postup při určení výše stravného použije i u těchto zaměstnanců.

Právní předpisy citované v článku

(předpisy jsou vždy citovány ve znění pozdějších předpisů, pokud není výslovně uvedeno jinak)

• vyhláška č. 401/2017 Sb., o stanovení výše základních sazeb zahraničního stravného pro rok 2018
• vyhláška č. 463/2017 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad
• zákon č. 262/2006, zákoník práce