Každý zaměstnavatel, který sjedná se zaměstnancem pracovní poměr na dobu určitou, ví, nebo aspoň tuší, že případný výkon práce zaměstnancem po uplynutí sjednané doby může za určitých okolností vést ke změně tohoto pracovního poměru na dobu neurčitou.
Konkrétně toto pravidlo obsahuje ustanovení § 65 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů:
„Pokračuje-li zaměstnanec po uplynutí sjednané doby (§ 48 odst. 2) s vědomím zaměstnavatele dále v konání prací, platí, že se jedná o pracovní poměr na dobu neurčitou.“
Co už soudní judikatura vyřešila dávno, je vyložení pojmu „s vědomím zaměstnavatele“. Co má naopak větší rozmanitost, je otázka, u jakých prací a za jakých podmínek vlastně způsobuje jejich konání výše uvedenou změnu doby trvání pracovního poměru. Nedávno se k této otázce opět vyjádřil Nejvyšší soud, a to ve svém rozsudku ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2866/2018. Celý příběh se odehrál na akademické půdě vysoké školy, mám ale za to, že závěry vyplývající z tohoto soudního rozhodnutí jsou pou