Možnost podání žaloby proti lékařskému posudku

Problematika lékařských posudků, které jsou vydávány při poskytování pracovnělékařských služeb podle zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSZS“), je stále živá. Jde o problematiku, která je na pomezí medicíny a práva, takže se při aplikaci těchto právních předpisů potkávají právníci a lékaři. Někdy to vypadá na vzájemné neporozumění „MUDrů a JUDrů“ – my právníci požadujeme po lékařích, aby vydávali pro potřeby aplikace práva formálně a věcně bezvadné, tedy přesvědčivé, přezkoumatelné lékařské posudky, lékaři nám právníkům zase replikují, že jádrem jejich činnosti je léčebně-preventivní péče a ne „papírování“, spočívající ve vydávání lékařských posudků. Jak se jednou příhodně vyjádřil vysoce moudrý člověk, herec Jozef Króner, pravda je někde uprostřed.

Lékařské posudky vydávané při poskytování pracovnělékařských služeb a jejich používání v pracovněprávních vztazích vyvolává celou řadu otázek, na které nedává praxe vždy jen jednoznačné odpovědi, mění se zákony, mění se, bohužel nebo bohudík, i judikatura soudů, včetně Nejvyššího soudu. Výsledkem je právní nejistota, jak to vlastně má být – a to je nedobře pro všechny zúčastněné. Tento příspěvek nemá ambici pojednat o všech těchto aplikačních otaznících, kterým se podrobně věnuje odborná literatura, jeho předmětem je zamyšlení se nad jednou dílčí, byť velmi zásadní právní otázkou, a to zda může zaměstnanec nebo zaměstnavatel podat samostatnou žalobu ke správnímu soudu nebo k civilnímu soudu proti rozhodnutí správního orgánu, který přezkoumal lékařský posudek, vydaný v oboru pracovnělékařských služeb. Proč si kladu tuto otázku? V souvislosti se změněným zněním ustanovení § 47 odst. 4 ZSZS (viz dále) je kladena otázka, zda při přezkoumávání lékařského posudku, resp. přesněji při přezkoumávání lékařského posudku rozhodnutím správního orgánu nebude postup vůči rozhodnutím správních orgánů (krajských úřadů) vydaným po 1. listopadu 2017 jiný, resp. „… lze předpokládat, že i postup soudů nebude totožný jako v minulosti…“¹⁾ Autora tohoto článku taktéž znejistěl určitý náznak možné změny v soudním přezkumu lékařských posudků, obsažený v tak renomovaném odborném zdroji a od tak významného autora, jakým je člen pracovněprávního senátu Nejvyššího soudu²⁾: „Vzhledem k tomu, že po 1. 1. 2017 (autor: správně zřejmě po 1. 11. 2017 – korektuře to uteklo) lékařské posudky, vydané poskytovatelem pracovnělékařských služeb, a rozhodnutí příslušného správního orgánu, které lékařský posudek přezkoumává, již pro zaměstnance a zaměstnavatele nejsou jen nezávaznými doporučeními (‚dobrozdáními‘), nebude moci být zřejmě zdravotní stav zaměstnance z hlediska jeho schopnosti dále konat dosavadní práci pro pracovní úraz, pro nemoc z povolání nebo pro ohrožení nemocí z povolání posouzen lékařem i jinak než prostřednictvím formálně vydávaných lékařských posudků a s ohledem na § 135 odst. 2 OSŘ bude vyloučeno i to, že bude zjišťován (zejména prostřednictvím znaleckých posudků) teprve v řízení o neplatnost výpovědi podané podle § 52 písm. d) nebo e) zákoníku práce.“

Návrat do minulosti je klíčem k přítomnosti

Vraťme se do minulosti, kdy v trojúhelníku nejvyšších soudních instancí v našem státě, byť u každé z jiného právního zorného úhlu pohledu (Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud, Ústavní soud), byla rozhodována otázka právní povahy lékařského posudku a jeho možného přezkumu soudy. Pro praxi se prosadil přístup, ve stručnosti, že lékařský posudek má povahu odborného dobrozdání, sám o sobě nemá přímé právní účinky v tom smyslu, že by zakládal, měnil, rušil nebo závazně deklaroval práva nebo povinnosti účastníků pracovněprávního vztahu (zaměstnavatele nebo zaměstnance), protože je „toliko“ podkladem pro právní úkony (dnes právní jednání) účastníků pracovněprávního vztahu. Právní dobrodiní soudního přezkumu formální bezvadnosti i věcné správnosti lékařského posudku, které mu musí být zajištěno z ústavně-právních důvodů, může a musí zajišťovat civilní a nikoliv správní větev soudní soustavy. Precizní právní argumentace v odborném sporu Nejvyšší soud versus Nejvyšší správní soud je obsažena v rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2007 č. j. 4 Ads 81/2005, potvrzeném nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 11/08. Zvídavější čtenář se s těmito rozhodnutími, zejména z hlediska přesvědčivosti jejich právní argumentace, může seznámit na webových stránkách obou soudů.

Od zákona o péči o zdraví lidu k zákonu o specifických zdravotních službách

Zákon o specifických zdravotních službách je v účinnosti od 1. dubna 2012, jeho novela, provedená zákonem č. 202/2017 Sb., od 1. listopadu 2017. K původnímu znění tohoto zákona ve věci, ve které šlo o výpověď z důvodu podle § 52 písm. e) zákoníku práce, se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. ledna 2016 sp. zn. 21 Cdo 1804/2015. S ohledem na zásadní význam tohoto rozsudku a také s ohledem na to, že závěry tohoto „judikátu Nejvyššího soudu“ jsou významným ideovým podkladem pro odpověď na otázku, která je položena v úvodu tohoto článku, ocitujeme doslova právní větu tohoto rozhodnutí:

„Ode dne 1. 4. 2012, kdy nabyl účinnosti zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, lékařský posudek vydaný poskytovatelem pracovnělékařských služeb a rozhodnutí příslušného správního orgánu , který lékařský posudek přezkoumává, nestanoví (a neprokazují) autoritativně (závazným a zásadně konečným způsobem), že by posuzovaný zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost, neboť poskytují zaměstnanci, zaměstnavateli i soudům (správním úřadům a jiným orgánům) pouze nezávazné ‚dobrozdání‘ o zdravotním stavu zaměstnance z hlediska jeho zdravotní způsobilosti k práci, z něhož soud při svém rozhodování nemůže vycházet ve smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř. Při zkoumání, zda byl naplněn výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. e) zák. práce, může soud v řízení o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí vycházet (jen) z lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb (z rozhodnutí příslušného správního orgánu, které lékařský posudek přezkoumává) pouze tehdy, má-li všechny stanovené náležitosti a jestliže za řízení nevznikly žádné pochybnosti o jejich správnosti v případě, že lékařský posudek (rozhodnutí příslušného orgánu, který lékařský posudek přezkoumává) nebude obsahovat všechny náležitosti nebo bude neurčitý či nesrozumitelný anebo že z postojů zaměstnance nebo zaměstnavatele nebo z jiných důvodů se objeví potřeba (znovu a náležitě) objasnit zaměstnancův zdravotní stav a příčiny jeho poškození, je třeba v příslušném soudním řízení otázku, zda zaměstnanec pozbyl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě zdravotní způsobilost, vyřešit (postavit najisto) dokazováním, provedeným zejména prostřednictvím znaleckých posudků. Výpověď zaměstnavatele z pracovního poměru daná zaměstnanci podle ustanovení § 52 písm. e) zák. práce není neplatným pracovněprávním úkonem jen proto, že zaměstnavatel přistoupil k výpovědi pro dlouhodobou zdravotní nezpůsobilost zaměstnance, aniž by měl rozvázání pracovního poměru podložené (řádným a účinným) lékařským posudkem, popřípadě rozhodnutím správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, uplatní-li zaměstnanec žalobou u soudu neplatnost takového rozvázání pracovního poměru (§ 72 zák. práce), soud může shledat výpověď neplatnou, jen jestliže zaměstnavatel dokazováním (zejména znaleckými posudky) neprokáže, že zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost.“

Tento judikát Nejvyššího soudu byl přijat částečně pozitivně, částečně negativně. Pozitivně v tom směru, že připustil přezkoumávání formální, ale především věcné správnosti lékařských posudků v rámci soudního řízení např. o neplatnost výpovědi z pracovního poměru jiným odborným podkladem – znaleckým posudkem, negativně náznakem o právní nezávaznosti lékařských posudků a rozhodnutí správních orgánů o jejich přezkumu pro právní úkony (pro právní jednání) zejména zaměstnavatelů, jakož i dalším, dílčím závěrem, že zaměstnavatel koneckonců nemusí mít pro výpověď z pracovního poměru ze zdravotního důvodu lékařský posudek, případně přezkumné rozhodnutí správního orgánu. Podle mých zkušeností si praxe vzala z tohoto judikátu především jeho pozitivní procesní aspekt věci, že civilní soud není vázán správním přezkumným rozhodnutím, ale může a musí konat vlastní dokazování o naplnění zdravotního výpovědního důvodu. Jinými slovy řečeno – lékařský posudek a přezkumné rozhodnutí správního orgánu nepředstavují „procesní konečnou“ o posouzené otázce zdravotní způsobilosti, zdravotní nezpůsobilosti, dlouhodobém pozbytí zdravotní způsobilosti či o zdravotním stavu zaměstnance při posuzování pracovněprávního sporu např. o neplatnost převedení na jinou práci, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, o odstupné podle § 67 odst. 2 zákoníku práce, o odškodnění pracovního úrazu nebo nemoci z povolání. Vyjmenoval jsem nejfrekventovanější druhy pracovních sporů, v jejichž základu právního posouzení je odborná otázka zdravotní způsobilosti či zdravotního stavu zaměstnance.

Přezkum lékařských posudků před správním orgánem v období původního nenovelizovaného znění zákona o specifických zdravotních službách se odehrával podle tohoto znění § 47 odst. 4 ZSZS: „Pro přezkoumání lékařského posudku příslušným správním orgánem se použije, pokud tento zákon nestanoví jinak, část čtvrtá správního řádu obdobně“, jako autor dodávám tj. ustanovení § 154 až § 158 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Tato část správního řádu řeší vydávání vyjádření, osvědčení a sdělení.

Současné platné a účinné znění ustanovení § 47 odst. 4 ZSZS je toto:

„(4) Proti rozhodnutí správního orgánu vydanému podle odstavce 2 se nelze odvolat. Pokud tento zákon nestanoví jinak, vztahují se na postupy podle odstavce 2 ustanovení správního řádu.“

Prvotním klíčem k uchopení smyslu a účelu novelizovaného znění každého zákona je důvodová zpráva k navrhované změně zákona od toho orgánu, který zákonodárci novelu navrhuje, tedy v tomto konkrétním případě vláda. Co tedy obsahuje důvodová zpráva k tomuto ustanovení? Ocitujme ji doslova.

K novelizačnímu bodu 94 a 95 (§ 47 odst. 4 a 5)

„V zájmu zajištění jednotného postupu praxe se upřesňuje forma, která se použije v případě postupu příslušného správního orgánu podle ustanovení § 47 odst. 2. S ohledem na charakter výstupu podle uvedeného ustanovení byla jako nevhodnější zvolena forma rozhodnutí.

Dosavadní právní úprava odkazující na využití části čtvrté vedla k nejednotnému postupu praxe a nejasnostem, jak přistoupit k formě ‚výstupu‘ správního orgánu podle § 47 odst. 2. Proto v zájmu zajištění jednotné aplikace se upřesňuje, že v případě přezkoumání lékařského posudku správním orgánem se vydává rozhodnutí, přičemž se použije správní řád, pokud zákon o specifických zdravotních službách nestanoví jinak. Proti rozhodnutí správního orgánu podle § 47 odst. 2 zákona se nebude možné odvolat. Vyloučením možnosti odvolání se nezakládá nový stav, neboť podle § 47 odst. 5 byla vyloučena možnost podat další návrh na přezkoumání lékařského posudku potvrzeného nebo zrušeného správním orgánem podle § 47 odst. 2. K tomu se upřesňuje, že samotné vydání lékařského posudku poskytovatelem zdravotních služeb je třeba považovat za úkon prvoinstančního charakteru, který je v případě podání žádosti o přezkoumání posudku možný za určitých podmínek v autoremeduře modifikovat. Pokud poskytovatel návrhu na přezkoumání lékařského posudku, který vydal, nevyhoví, návrh postupuje příslušnému správnímu orgánu. Ten pak bude podle nové právní úpravy postupovat v rámci správního řízení.

Vzhledem k výše uvedenému lze konstatovat, že oprávněné osoby nebudou kráceny na právech, přestože vlastní rozhodnutí je konečné, protože zásada dvouinstančnosti plynoucí ze správního řádu je zachována.

Vyloučením možnosti podat odvolání proti rozhodnutí správního orgánu je rovněž respektována skutečnost, že zdravotní způsobilost nebo zdravotní stav u posuzované osoby nelze posuzovat, resp. o nich rozhodovat s velkým časovým odstupem, a to zejména s ohledem na rychlou dynamiku vývoje zdravotního stavu. Zároveň musí být rovněž zajištěna ochrana zdraví, a to nejenom posuzované osoby, ale i dalších osob, které by mohla s ohledem na svůj zdravotní stav tato osoba ohrozit.

V návaznosti na výše uvedené byla provedena legislativně technická úprava odstavce 5.“

Takže – změnilo se něco od 1. listopadu 2017 při přezkoumávání lékařských posudků soudy? Nezměnilo, dává nám odpověď aktuální judikatura Nejvyššího správního soudu, se kterou autor tohoto příspěvku souhlasí. Jaké otázky jsou nejčastějším důvodem podnětu k přezkumu lékařského posudku, resp. přezkumného správního rozhodnutí před správními soudy? Nejvíce posouzení, zda příčinou dlouhodobého pozbytí zdravotní způsobilosti k dosavadní práci je pracovní úraz (nebo nemoc z povolání), anebo tzv. obecné onemocnění (sporné případy prvního druhu), anebo zda zaměstnanec (zaměstnankyně) trpí či netrpí nemocí z povolání (ohrožením nemocí z povolání) – sporné případy druhého druhu.

Pozbytí zdravotní způsobilosti k dosavadní práci v judikatuře

Spor s předmětem prvního druhu řešil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. října 2018 č. j. 9 As 339/2018 – 34, přičemž jak lékařský posudek, tak i rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje byly vydány po 1. listopadu 2017. Ve věci vydal poskytovatel pracovnělékařských služeb lékařský posudek s posudkovým závěrem, že zaměstnanec pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost k dosavadní práci z důvodu pracovního úrazu. Z podnětu návrhu na přezkoumání lékařského posudku, který podal postižený zaměstnanec, Krajský úřad Ústeckého kraje napadený lékařský posudek zrušil. Proti tomuto rozhodnutí podal zaměstnavatel postiženého zaměstnance správní žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem. Tento soud žalobu odmítl s argumentem, že toto rozhodnutí není možné napadnout správní žalobu z důvodu výluky z přezkumu podle soudního řádu správního. Nejvyšší správní soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1804/2015 a sp. zn. 21 Cdo 2398/2015. Podle odůvodnění posledně uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu „… lékařský posudek vydaný poskytovatelem pracovnělékařských služeb nepředstavuje takové posouzení zdravotní způsobilosti zaměstnance k práci, které by bylo závazné pro zaměstnance, a není směrodatné ani pro zaměstnavatele; povinnost uložená zaměstnavateli v ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákona o specifických zdravotních službách se neuplatní, nebude-li zaměstnanec souhlasit se závěry lékařského posudku (rozhodnutí příslušného správního orgánu) o jeho zdravotní způsobilosti. Lékařský posudek není rozhodnutím nebo jiným správním aktem, jenž by byl závazný pro smluvní stranu základních pracovněprávních vztahů, vůči které byl učiněn pracovněprávní úkon, a tedy ani pro soud (správní úřad nebo jiný orgán), který by v řízení posuzoval takovou pracovněprávní skutečnost, a rozhodnutí příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, nemá povahu správního rozhodnutí a při jeho vydání se – jak vyplývá z ustanovení § 47 odst. 4 zákona o specifických zdravotních službách – postupuje (obdobně) tak, jako kdyby šlo o ‚vyjádření, osvědčení, ověření nebo sdělení‘ správního orgánu. U lékařského posudku tedy – jak se výslovně (a výstižně) uvádí v důvodové zprávě k vládnímu návrhu zákona č. 373/2011 Sb. – jde o ‚dobrozdání o zdravotním stavu posuzované osoby vydané poskytovatelem zdravotních služeb‘ a ‚nejde o úkon, kterým by se přímo zakládala práva a povinnosti posuzované osoby‘.“ Nejvyšší správní soud k odkazům na rozhodnutí Nejvyššího soudu doplnil svoje právní hodnocení věci z pohledu jím aplikovaného soudního řádu správního akcentem, že správní orgán nepřezkoumává správnost medicínských či biofyzikálních zjištění posuzujícího lékaře, ale právě formální správnost lékařského posudku, jeho úplnost a přesvědčivost, jakož i dodržení procesních postupů při poskytování posudkové péče. Bylo proto oprávněné, že krajský soud žalobu podle § 70 písm. a) SŘS ve spojení s § 46 odst. 1 písm. d) SŘS odmítl, neboť úkon žalovaného (krajského úřadu), kterým byl přezkoumán posudek poskytovatele pracovnělékařských služeb o zdravotní způsobilosti zaměstnance žalobce k práci, není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 SŘS, a je vyloučen ze soudního přezkumu.

Skutkově jiný případ je, když zaměstnanec chce zůstat pracovat u zaměstnavatele, konkrétně šlo o zaměstnance kolínské automobilky TPCA Czech, s. r. o. Ten brojil proti lékařskému posudku a na něj navazujícímu rozhodnutí správního orgánu, podle nichž se stal dlouhodobě zdravotně nezpůsobilým k dosavadní práci, byť z tzv. obecných zdravotních příčin. Zaměstnanec trpěl onemocněním horních končetin (syndrom karpálního tunelu a tzv. tenisový loket), měl dvě pracovní zařazení podle pracovní smlouvy – operátor ve svařovně – výrobě a operátor ve svařovně – logistika, byl shledán zdravotně nezpůsobilým k práci operátora na svařovně, ve výrobě, v logistice. V rámci řízení před Krajským úřadem Středočeského kraje bylo podáno odborné stanovisko soudního znalce Doc. MUDr. Jiřího Chaloupky, CSc. V této věci Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne 17. dubna 2014 č. j. 4 Ads 121/2013 – 31 zamítl kasační stížnost proti usnesení Krajského soudu v Praze, kterým tento soud odmítl žalobu proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje, kterým byl návrh zaměstnance na přezkoumání lékařského posudku zamítnut, když napadený lékařský posudek byl rozhodnutím Krajského úřadu Středočeského kraje potvrzen v plném rozsahu.

Spory o uznání nemoci z povolání

Velmi často napadají zaměstnanci soudními žalobami rozhodnutí krajských úřadů, kterými byl potvrzen lékařský posudek oprávněného poskytovatele pracovnělékařských služeb o tom, že zaměstnanec – zaměstnankyně netrpí nemocí z povolání. Lze podat žalobu proti rozhodnutí o (ne)uznání nemoci z povolání – ohrožení nemocí z povolání ke správnímu soudu?

Ve věci řešené rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 17. dubna 2014 č. j. 2 As 225/2016 – 36 zaměstnanec usiloval o uznání středně těžkého syndromu karpálních tunelů za nemoc z povolání. Tu mu Oddělení pracovního a preventivního lékařství Fakultní nemocnice Ostrava lékařským posudkem ze dne 7. října 2015 neuznalo, rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 14. 4. 2016 tento lékařský posudek potvrdilo jako věcně správný na základě stanoviska Krajské hygienické stanice Moravskoslezského kraje. Ta zkoumání hygienických podmínek na pracovišti tzv. odbyla tím, že pracovní stroje zaměstnavatel odvezl, a proto nelze provést potřebné měření zátěže. Na případu bylo zajímavé, že se zaměstnanec i zaměstnavatel shodli na tom, že zaměstnanec je ke svojí dosavadní práci zdravotně nezpůsobilý, požadovali však po správních soudech, aby se věcně zabývaly příčinou této zdravotní nezpůsobilosti, tedy zda jde o zdravotní nezpůsobilost pro tzv. obecné onemocnění, nebo o nezpůsobilost zapříčiněnou nemocí z povolání. V pozadí tohoto sporu bylo odstupné podle § 67 odst. 2 zákoníku práce (tzv. 12 platů). Nejvyšší správní soud řešil právní otázku, zda po přijetí zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů, jsou i nadále platné a použitelné závěry dřívější judikatury k právní povaze lékařských posudků, vydávaných podle zákona č. 20/1996 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů.

Nejvyšší správní soud dovodil, že „… Porovnáním § 46 odst. 1 a 5 zákona o specifických zdravotních službách s dikcí § 77 a § 77a zákona o péči o zdraví lidu je zřejmé, že nová právní úprava nedoznala oproti předchozí takových změn, které by odůvodňovaly změnu náhledu na přezkum lékařských posudků a přezkumných rozhodnutí (shodně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2016, č. j. 8 As 151/2015 – 33). Nadále je proto zcela zákonné hodnocení, že lékařský posudek, jenž obsahuje závěr o nezpůsobilosti zaměstnance k práci, nekonstituuje tomuto zaměstnanci ani jeho zaměstnavateli žádná práva ani povinnosti, neboť ke změnám v pracovním poměru nedochází samotným vydáním tohoto posudku, ale až následnými úkony zaměstnavatele, případně zaměstnance, které jsou soudně přezkoumatelné před civilními soudy. Lékařský posudek ani jeho následný přezkum podle § 47 zákona o specifických zdravotních službách totiž nepředstavuje rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., a není proto přezkoumatelný ve správním soudnictví (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2014, č. j. 4 Ads 121/2013 – 31).“ Na námitku žalujícího zaměstnance, že nemá právní obranu proti nesprávnému posouzení jeho zdravotního stavu nebo proti nesprávnosti stanoviska KHS, Nejvyšší správní soud vysvětlil, že takovou právní ochranu mu poskytnou civilní soudy v rámci sporného řízení o určitý pracovněprávní nárok. Tento případ vznikl ještě v době platnosti původního znění § 47 odst. 4 ZSZS.

Na otázku, zda právní závěr, vyplývající z posledně rozebíraného rozsudku Nejvyššího správního soudu, platí i pro aplikaci novelizovaného znění § 47 odst. 4 ZSZS od 1. listopadu 2017, odpovídá rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. března 2019 č. j. 5 As 142/2018 – 48, vztahující se rovněž k neuznání nemoci z povolání, a to tak, že na „nepřezkumu“ lékařských posudků správními soudy se ani od 1. listopadu 2017 nic nemění. Posledně odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu je velmi pečlivě a přesvědčivě vyargumentovaný především vysvětlením, která správní rozhodnutí, byť mající procesní formu rozhodnutí, nejsou rozhodnutím o subjektivním veřejném právu, protože „… k samostatnému přezkoumání odborných lékařských otázek bez bezprostředního zásahu do veřejných subjektivních práv však není správní soud povolán.“ Pikantní na tomto případu bylo, že medicínská kritéria pro možnost uznat u zaměstnankyně nemoc z povolání „syndrom karpálního tunelu“ podle položky 10 v kapitole II seznamu nemocí z povolání byla splněna, tzv. hygienická podmínka podle závazného stanoviska příslušné KHS, přezkoumaného Ministerstvem zdravotnictví, ovšem nikoliv. A zaměstnankyně namítala, že měření zátěže jejích horních končetin při práci neproběhlo objektivně. Zaměstnankyni ovšem procesně „přitížilo“, že měření lokální svalové zátěže byla po celou dobu přítomna, s průběhem a podmínkami měření souhlasila a protokol KHS z účasti na měření podepsala bez připomínek.

K obdobným závěrům jako v posledně rozebíraném rozsudku Nejvyššího správního soudu dospěl Nejvyšší správní soud již dříve v rozsudku ze dne 26. ledna 2016 č.j. 8 As 151/2015 – 33 ve věci uznání nemoci z povolání zaměstnankyni. Tato věc byla posuzována v „opačném zájmovém gardu“, když zaměstnavatel brojil proti uznání nemoci z povolání syndrom karpálního tunelu u jeho zaměstnankyně. Zaměstnavatel oponoval stanovisku Krajské hygienické stanice Zlínského kraje, potvrzenému přezkumným závazným stanoviskem Ministerstva zdravotnictví, které se opíralo o měření Zdravotního ústavu v Ostravě. Oponentně argumentoval protokolem o autorizovaném měření, zpracovaným společností PREVENTADO Medical, s. r. o. Nejvyšší správní soud odkázal zaměstnavatele na možnost věcně se zabývat otázkou, zda postižená zaměstnankyně skutečně u něj pracovala za podmínek, za nichž může vzniknout nemoc z povolání, kterou trpí, na kompetenci a pravomoci civilních soudů.

Závěr

Podle mého názoru se na principu soudního „nepřezkumu“ lékařských posudků, vydávaných v oblasti poskytování pracovnělékařských služeb a rozhodnutí správních orgánů o jejich přezkoumání ve větvi soudů správního soudnictví nic nezměnilo ani od 1. listopadu 2017. Problematika zdravotní způsobilosti a zdravotního stavu zaměstnanců by měla být i nadále zkoumána jako předběžná odborná otázka pro právní posouzení různých pracovněprávních nároků zaměstnanců i nadále dostupnými důkazními prostředky civilního sporného řízení, zejména znaleckými posudky z odvětví zdravotnictví, v kompetenci a pravomoci civilních soudů. Kdo by měl být tím znalcem z oboru zdravotnictví? Na tuto otázku odpovídá, podle mého názoru poněkud sporně, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2019 sp. zn. 21 Cdo 670/2019.

Rýsuje se nám opět ideový střet Nejvyššího správního soudu (již opakovaně „odjudikováno“) s Nejvyšším soudem, jak by se dalo s jistým rozechvěním a nervozitou, zasahující právní jistotu dotčených stran, dovodit z náznaků v posledním Beckovském Velkém komentáři k zákoníku práce? Snad ne. Právních nejistot bylo a je v této citlivé oblasti už tak dost.