Judikatura NSS v oblasti poskytování příspěvku na OZP

Rozsudek sp. zn. 7 Ads 285/2017, ze dne 31. 5. 2017

Relevantní ustanovení

Dle ust. § 78a odst. 3 zákona o zaměstnanosti: "(...) Zaměstnavatel může v žádosti o poskytnutí příspěvku uplatnit nárok na zvýšení příspěvku na další náklady vynaložené zaměstnavatelem na zaměstnávání osob se zdravotním postižením v kalendářním čtvrtletí, za které o poskytnutí příspěvku žádá, nejvýše však o částku představující rozdíl mezi částkou 12 000 Kč a příspěvkem poskytnutým podle odstavce 2 měsíčně na jednoho zaměstnance, který je osobou se zdravotním postižením podle § 67 odst. 2 písm. a) nebo b). (...)"

Dle ust. § 78a odst. 8 písm. e) zákona o zaměstnanosti: "Krajská pobočka úřadu práce rozhodne o neposkytnutí zvýšení příspěvku podle odstavce 3 nebo jeho části v případě, že další náklady nebudou prokazatelně souviset se zaměstnáváním osob se zdravotním postižením."

Dle ust. § 78a odst. 12 písm. b) zákona o zaměstnanosti: "Za další náklady, o které lze zvýšit příspěvek podle odstavce 3, se považují náklady provozních zaměstnanců a pracovních asistentů, kterými jsou:

1. mzdové náklady provozních zaměstnanců a pracovních asistentů v základním pracovněprávním vztahu k zaměstnavateli, a to v rozsahu odpovídajícím počtu hodin odpracovaných provozními zaměstnanci nebo pracovními asistenty při pomoci zaměstnancům, kteří jsou osobami se zdravotním postižením, nebo
2. náklady na zajištění pracovních asistentů v případě, že se nejedná o zaměstnance téhož zaměstnavatele."

Skutkový stav

V období 1. až 4. čtvrtletí roku 2013 a 1. až 4. čtvrtletí roku 2014 požadoval účastník řízení vedle standardního příspěvku i zvýšený příspěvek, který však nebyl poskytnut v požadované výši, když konkrétně nebyl poskytnut zvýšený příspěvek na provozní zaměstnance a pracovní asistenty při pomoci zaměstnancům, kteří jsou osobami se zdravotním postižením, a to v případě, kdy tito zaměstnanci se zdravotním postižením po celý kalendářní měsíc práci nevykonávali (obvykle z důvodu dočasné pracovní neschopnosti), a proto jim ani žádná pomoc být poskytována nemohla.

Krajský soud v Brně následně rozsudkem sp. zn. 36 Ad 30/2014-73, ze dne 16. 9. 2016, žaloby proti zamítavým rozhodnutím o odvolání ve spojeném řízení zamítl, jelikož rovněž dospěl k závěru, že splnění všech podmínek pro přiznání zvýšení příspěvku je nutno vztahovat ke každému konkrétnímu zaměstnanci, za něhož zvýšení příspěvku náleží. Je-li tedy podle citovaného zákona zvýšení příspěvku (stejně jako příspěvek sám) přiznáváno na konkrétního zaměstnance se zdravotním postižením, nemůže být ve vztahu k němu splněna podmínka plynoucí z ust. § 14a odst. 1 písm. b) bodu 1 vyhlášky č. 518/2004 Sb., kterou se provádí zákon o zaměstnanosti, ve znění tehdy účinném (dále jen "prováděcí vyhláška"), o odpracování hodin při pomoci tomuto zaměstnanci, pokud tento byl po celý měsíc v pracovní neschopnosti a nebylo mu tedy jak pomáhat. Jako nedostatečné bylo označeno tvrzení účastníka řízení, že postačí, pokud tito provozní zaměstnanci či pracovní asistenti pomáhali jakýmkoli jiným zaměstnancům se zdravotním postižením, když je směrodatné, aby se tato jejich pomoc vztahovala ke konkrétnímu přítomnému zaměstnanci se zdravotním postižením.

Námitky obsažené v kasační stížnosti lze shrnout tak, že účastník řízení požadoval poskytnutí příspěvku zvýšeného o náklady na provozní zaměstnance a pracovní asistenty v rozsahu, v jakém tito zaměstnanci skutečně poskytovali zaměstnancům se zdravotním postižením pomoc, když nebyl požadován příspěvek převyšující stanovený zákonný limit 2 000 Kč měsíčně na jednoho jeho zaměstnance, který je osobou se zdravotním postižením. Dle názoru účastníka řízení správní orgány a krajský soud přidaly k relevantní právní úpravě další omezení, které není obsahem právních předpisů, a to, že nárok na zvýšení příspěvku je nutno vztahovat ke konkrétnímu zaměstnanci, tedy nelze jej uplatnit na zaměstnance, kteří byli po celý kalendářní měsíc např. v pracovní neschopnosti. Dále účastník řízení namítal, že správní orgány činí rozdíl v tom, o jaký zvýšený příspěvek se jedná, když v případě příspěvku na provozní zaměstnance a pracovní asistenty považují za rozhodné, zda zaměstnanec se zdravotním postižením v kalendářním měsíci práci vykonával, kdežto např. u zvýšených správních nákladů tuto skutečnost nezohledňují a zvýšené správní náklady poskytují i na nepřítomné zaměstnance.

Posouzení Nejvyšším správním soudem

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl a k jednotlivým kasačním námitkám uvedl následující skutečnosti.

"[27] Je nesporné, že v případě stanovení výše příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením je třeba vycházet ze skutečně vynaložených prostředků na mzdy nebo platy zaměstnanců se zdravotním postižením v daném období (srov. § 78 odst. 2 zákona o zaměstnanosti). Zaměstnavateli proto může být příspěvek poskytnut pouze na ty zaměstnance se zdravotním postižením, kteří v příslušném kalendářním měsíci byli přítomni v práci, a vznikl jim tak nárok na mzdu či plat. Jinak řečeno, zaměstnavateli nelze poskytnout příspěvek na toho konkrétního zaměstnance se zdravotním postižením, který byl celý měsíc v pracovní neschopnosti. Pokud jde o nárok na zvýšení tohoto příspěvku o částku odpovídající prokázaným dalším nákladům vynaloženým zaměstnavatelem na zaměstnávání osob se zdravotním postižením, zde je situace obdobná. Je třeba vycházet z toho, že nejde o samostatný nárok, ale pouze o zvýšení již poskytnutého příspěvku, přičemž tento příspěvek je bezpochyby vázán ke konkrétnímu zaměstnanci se zdravotním postižením.

[28] Pro stanovení rozsahu mzdových nákladů provozních zaměstnanců a pracovních asistentů je určující počet hodin, které tito odpracovali při pomoci zaměstnancům se zdravotním postižením. S ohledem na celkový počet zaměstnanců se zdravotním postižením u stěžovatelky (v rozhodných obdobích 41 až 52) lze předpokládat, že každý jednotlivý provozní zaměstnanec a pracovní asistent mohl pomáhat více zdravotně postiženým osobám. Je tak zřejmé, že i když bylo několik zaměstnanců se zdravotním postižením v pracovní neschopnosti po dobu delší než jeden měsíc, provozní zaměstnanci a pracovní asistenti byli přítomni na pracovišti a mohli poskytovat pomoc ostatním zaměstnancům se zdravotním postižením. (...) Z logiky věci je pak zřejmé, že dlouhodobá nepřítomnost zaměstnanců se zdravotním postižením na pracovišti se musela projevit snížením počtu odpracovaných hodin provozních zaměstnanců a pracovních asistentů při pomoci těmto zdravotně postiženým osobám. Správní orgány proto nepochybily, když tuto skutečnost zohlednily a přiměřeně snížily stěžovatelkou uplatněný nárok na zvýšení příspěvku.

[29] Pokud jde o stanovení rozhodné doby pro posouzení nároku na zvýšení příspěvku v délce jednoho měsíce nepřítomnosti zaměstnance se zdravotním postižením na pracovišti, lze souhlasit se stěžovatelkou v tom, že z citovaných právních předpisů tato přímo nevyplývá. (...) Je však zřejmé, že doba jednoho měsíce byla správními orgány zvolena jednak z praktických důvodů, ale zejména s ohledem na akcesorickou povahu nároku na zvýšení příspěvku. Jestliže příspěvkem jsou nahrazovány skutečně vynaložené prostředky na mzdy nebo platy zaměstnanců se zdravotním postižením za určitý kalendářní měsíc, pak je nutno stejné období zohlednit i u nároku na zvýšení příspěvku na mzdové náklady provozních zaměstnanců a pracovních asistentů.

[30] Skutečnost, že v případě nároku na zvýšení příspěvku o částku odpovídající zvýšeným správním nákladům (...) úřad práce poskytl stěžovatelce zvýšený příspěvek v celé uplatněné výši bez ohledu na dlouhodobou nepřítomnost některých zaměstnanců se zdravotním postižením, je pak pro posuzovanou věc nepodstatná. (...) Taxativní výčet zvýšených správních nákladů, o které lze zvýšit příspěvek podle § 78 odst. 3 zákona o zaměstnanosti, je uveden v § 14a odst. 1 písm. a) prováděcí vyhlášky (od 1. 1. 2018 v ust. § 78 odst. 12 zákona o zaměstnanosti). Z povahy těchto nákladů je zřejmé, že tyto zaměstnavateli vznikají bez ohledu na to, kolik zaměstnanců se zdravotním postižením je přítomno na pracovišti. U mzdových nákladů provozních zaměstnanců a pracovních asistentů je naopak počet přítomných zaměstnanců se zdravotním postižením určující. Proto správní orgány postupovaly u obou uplatněných druhů dalších nákladů odlišně."

Zveřejněná právní věta

Je v souladu s ust. § 78 odst. 3 a odst. 8 písm. e) zákona o zaměstnanosti, pokud úřad práce poměrně krátí výši příspěvku na náklady provozních zaměstnanců a pracovních asistentů při pomoci zaměstnancům se zdravotním postižením z důvodu dlouhodobé pracovní neschopnosti některých zaměstnanců se zdravotním postižením v rozhodném období.

Rozsudek sp. zn. 6 Ads 115/2016, ze dne 28. 6. 2017

Relevantní ustanovení

Dle ust. § 78a odst. 1 zákona o zaměstnanosti: "Zaměstnavateli, se kterým Úřad práce uzavřel dohodu o uznání zaměstnavatele, se poskytuje příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením formou částečné úhrady vynaložených prostředků na mzdy nebo platy a dalších nákladů. Pro poskytování příspěvku je příslušná krajská pobočka Úřadu práce, v jejímž obvodu má sídlo zaměstnavatel, který je právnickou osobou, nebo v jejímž obvodu má bydliště zaměstnavatel, který je fyzickou osobou."

Skutkový stav

K předmětnému rozsudku je třeba uvést, že právní úprava účinná do 31. 12. 2017 umožňovala poskytovat příspěvek pouze zaměstnavatelům zaměstnávajícím na chráněných pracovních místech více než 50 % osob se zdravotním postižením z celkového počtu svých zaměstnanců. O zřízení nebo vymezení chráněného pracovního místa byla mezi zaměstnavatelem a úřadem práce uzavírána dohoda, která byla tedy jednou z podmínek pro získání nároku na příspěvek. Od 1. 1. 2018 není podmínkou uzavřená dohoda o vymezení nebo zřízení chráněného pracovního místa, ale uzavřená dohoda o uznání zaměstnavatele za zaměstnavatele na chráněném trhu práce. Zůstalo tedy zachováno, že nárok na příspěvek má pouze zaměstnavatel, který s úřadem práce uzavřel potřebnou dohodu, tedy závěr Nejvyššího správního soudu lze vztáhnout i na úpravu podmínek pro přiznání příspěvku účinnou po 1. 1. 2018.

Podstata sporu pak spočívala v tom, že ačkoli účastník řízení podal žádost o vymezení chráněných pracovních míst již dne 22. 6. 2012, samotná dohoda o jejich vymezení byla uzavřena až dne 27. 9. 2012. Tímto bylo způsobeno, že na základě žádosti o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 3. čtvrtletí roku 2012 byl tento příspěvek poskytnut pouze ve výši 18 069 Kč, tj. částečně (jen za dobu od uzavření dohody o vymezení chráněných pracovních míst dne 27. 9. 2012), a zbylá část požadovaného příspěvku v celkové výši 254 201 Kč poskytnuta nebyla.

Městský soud v Praze následně rozsudkem sp. zn. 3 Ad 6/2014, ze dne 11. 3. 2016, zamítl žalobu proti zamítavému rozhodnutí o odvolání. Odůvodnění lze shrnout tak, že žádost o vymezení chráněného pracovního místa podal účastník řízení v červnu 2012 a dohoda byla uzavřena 27. 9. 2012, přičemž nestanovila retroaktivní účinky, tedy nebyla dána platnost dohody od podání žádosti. Z toho důvodu městský soud konstatoval, že mu nepřísluší posuzovat, zda dohoda měla být uzavřena s retroaktivními účinky, neboť nemůže předjímat, jestli ze strany správních orgánů nějakým způsobem došlo k prodlení, nečinnosti nebo průtahům, přičemž případná otázka nesprávného úředního postupu není a nemůže být předmětem soudního přezkumu v dané věci.

Námitku žalobce, že mu měl být přiznán příspěvek za celé 3. čtvrtletí 2012, nikoli až ode dne 27. 9. 2012, neboť pro posouzení výše příspěvku není rozhodný den uzavření dohody o vymezení chráněných pracovních míst (27. 9. 2012), ale podání žádosti o vymezení chráněných pracovních míst (22. 6. 2012), tak neshledal důvodnou. Dospěl tedy k závěru, že rozhodnou skutečností pro poskytnutí příspěvku za třetí kalendářní čtvrtletí roku 2012 byl okamžik uzavření dohody o vymezení chráněného pracovního místa a nelze zpětně rozebírat, zda dohoda, kterou uzavřely obě strany, měla mít jiné znění nebo zda měla mít znění s retroaktivními účinky.

Kasační námitky souhrnně napadají postup úřadu práce při posuzování žádosti o uzavření dohody o vymezení chráněných pracovních míst s tím, že není možné, aby nečinnost či nesprávný úřední postup úřadu práce měl za následek nemožnost účastníka řízení podat žádost o příspěvek, které by mohlo být vyhověno. Tento názor pak je obsáhle odůvodněn, přičemž v dané věci s ohledem na její meritum není třeba podrobnějšího popisu.

Posouzení Nejvyšším správním soudem

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl a uvedl zejména následující skutečnosti.

"[30] Z uvedeného srovnání právní úpravy vyplývá nesporně, že s účinností od 1. 1. 2012 se změnila povaha příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením dle § 78 zákona o zaměstnanosti a podmínky pro jeho přiznání. Před tímto datem nebyl tento příspěvek poskytován na základě dohody s úřadem práce, ale jeho rozhodnutím. Vydání rozhodnutí nebylo podmíněno žádnou dohodou s úřadem práce, ale při splnění zákonných podmínek vznikl zaměstnavateli na poskytnutí tohoto příspěvku nárok (...).

[31] Od 1. 1. 2012 (účinnosti novely provedené zákonem č. 367/2011 Sb.) jsou příspěvky poskytovány zásadně na chráněná pracovní místa zřízená nebo vymezená v písemné dohodě mezi zaměstnavatelem a úřadem práce. Uzavření písemné dohody o vymezení chráněných pracovních míst s úřadem práce (§ 75) je podmínkou pro poskytnutí příspěvku dle § 78 zákona o zaměstnanosti. Nelze tak plně přisvědčit obecnému tvrzení stěžovatele, že mu byl stejný druh příspěvku poskytován již podle dosavadní úpravy (či dokonce, že měl uzavřenu de facto dohodu ústní), neboť pro další poskytování tohoto příspěvku byla stanovena nová podmínka.

[35] Předmětem sporu je otázka, zda stěžovateli měl být přiznán příspěvek na zaměstnávání osob se zdravotním postižením podle § 78 zákona o zaměstnanosti za celé 3. čtvrtletí roku 2012, přestože k vymezení chráněných pracovních míst u něj došlo dohodou až 27. 9. 2012. Dovolává se přitom skutečnosti, že žádost o vymezení chráněných pracovních míst podal dne 22. 6. 2012 (kdy úřad práce zapříčinil, že ji nepodal dříve) a úřad práce byl nečinný, jestliže o žádosti rozhodl více než tři měsíce po jejím podání. Svůj výklad opírá o údajný smysl zákona, jak jej vymezil v kasační stížnosti, a domnívá se, že rozhodným okamžikem pro přiznání příspěvku musí být den podání žádosti o vymezení chráněných pracovních míst, neboť jinak by doba a výše čerpání příspěvku závisela na libovůli správního orgánu.

[36] Jak výslovně vyplývá z citovaného přechodného ustanovení čl. II bod 11, pro vznik a výši nároku na příspěvek za 3. čtvrtletí roku 2012 je rozhodné uzavření dohod o vymezení chráněných pracovních míst v průběhu 1. a 2. kalendářního čtvrtletí téhož roku. Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje s žalovaným i městským soudem, že znění zákona je jednoznačné a neumožňuje více možných výkladů. Stěžovatel se proto domáhá výkladu, který by byl contra verba legis, pokud tvrdí, [že] mu měl být příspěvek přiznán již ode dne podání žádosti o vymezení chráněných pracovních míst, ačkoliv zákon výslovně spojuje vznik nároku na příspěvek až s existencí chráněných pracovních míst. Pracovní místo obsazené osobou se zdravotním postižením se však chráněným pracovním místem stává až vymezením v písemné dohodě mezi zaměstnavatelem a Úřadem práce (§ 75 odst. 1 zákona o zaměstnanosti).

[40] Na základě popsaných okolností a cílů přijetí nové právní úpravy Nejvyšší správní soud nemůže zcela souhlasit se stěžovatelem, že smyslem novely bylo plynulé pokračování v poskytování příspěvku i v období po účinnosti novely. Systém poskytování podpory zaměstnavatelů osob se zdravotním postižením měl být zjevně určitým způsobem omezen, neboť právě příspěvek dle § 78 zákona o zaměstnanosti ve znění účinném před novelou, který stěžovatel dříve čerpal, měl být nově poskytován za přísnějších podmínek, a ne automaticky všem zaměstnavatelům, kteří zaměstnávají více než 50 % osob se zdravotním postižením, nýbrž jen těm, u kterých bude na základě prověření podmínek úřadem práce zřízeno či vymezeno chráněné pracovní místo dohodou."

Zveřejněná právní věta

III. Tvrzený nesprávný úřední postup před uzavřením dohody o vymezení chráněných pracovních míst nemůže být předmětem soudního řízení o přezkoumání rozhodnutí o poskytnutí příspěvku dle § 78 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, neboť tento zákon s účinností od 1. 1. 2012 samostatně vymezil postup a pravidla pro uzavírání dohod o vymezení chráněného pracovního místa mezi zaměstnavatelem a úřadem práce (§ 75 citovaného zákona), a jednak samostatně pravidla pro správní řízení a rozhodnutí o poskytnutí či neposkytnutí příspěvku dle § 78 téhož zákona. Pro rozhodnutí o poskytnutí příspěvku je podstatné splnění zákonné podmínky uzavření samotné dohody o vymezení chráněných pracovních míst.

Rozsudek NSS 9 Ads 119/2017, ze dne 25. 1. 2018

Poslední z prezentovaných rozsudků se týká spíše procesní stránky věci, nikoli některého z ustanovení zákona o zaměstnanosti, když je rozhodováno o nepovolení obnovy řízení, nicméně autoři jej považují za poměrně zajímavý pokus účastníka řízení, jak zhojit jeho vlastní pochybení.

Skutkový stav

Účastník řízení podal žádost o příspěvek na zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 3. čtvrtletí roku 2014, přičemž úřad práce rozhodl o žádosti tak, že jí plně vyhověl, když prvostupňovým rozhodnutím rozhodl o přiznání příspěvku na mzdy ve výši 1 538 237,75 Kč a zvýšeném příspěvku ve výši 496 000 Kč. Toto rozhodnutí nabylo právní moci poté, co se účastník řízení vzdal práva na odvolání.

Následně však byla podána žádost o obnovu řízení, v níž účastník řízení uvedl, že dne 16. 12. 2014 jeho finanční účetní při zaúčtování tohoto příspěvku zjistila, že předpis na účtu příspěvek od státu je vyšší než částka, která byla účastníku řízení připsána na účet dne 15. 12. 2014. Prošetřením měl účastník řízení zjistit, že pracovnice vyplňující údaje do jmenného seznamu (příloha žádosti) neuvedla skutečně vynaložené prostředky na mzdy nebo platy, respektive nesečetla veškeré mzdové náklady uvedené ve mzdové listině, včetně odvodů prováděných zaměstnavatelem. Příspěvek tak byl účastníkovi řízení poskytnut na základě nesprávných údajů, a proto podal žádost o obnovu řízení o žádosti za 3. čtvrtletí roku 2014. Účastník řízení pak uzavřel, že pokud by správní orgán vycházel ze správných údajů, dospěl by k závěru, že za 3. čtvrtletí roku 2014 činilo 75 % skutečně vynaložených nákladů včetně odvodů celkem 1 837 457,50 Kč a další náklady ve výši 502 000 Kč.

Žádost o obnovu řízení byla zamítnuta, stejně tak jako odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí, a žalobu zamítl Městský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 11 Ad 12/2015, ze dne 10. 4. 2017. Důvody pro takovýto postup lze shrnout tak, že skutečnost, že účastník řízení do žádosti uvedl neúplné údaje, tedy požádal o příspěvek v nižší výši, než v jakém jej požadovat mohl, nenaplňuje žádnou z podmínek stanovených v ust. § 100 odst. 1 správního řádu pro možnou obnovu řízení.

Obsah kasační stížnosti lze shrnout tak, že účastník řízení až po nabytí právní moci rozhodnutí o přiznání příspěvku prošetřením celé záležitosti zjistil, že pracovnice vyplňující údaje do jmenného seznamu neuvedla skutečně vynaložené prostředky na mzdy nebo platy, resp. nesečetla veškeré mzdové náklady uvedené ve mzdové listině včetně odvodů prováděných zaměstnavatelem. Z toho dovozuje, že příspěvek byl stěžovatelce poskytnut na základě nesprávných údajů, resp. důkazy (rozumí se tím žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním místě a jmenný seznam zaměstnanců, kteří jsou osobami se zdravotním postižením) použité ve správním řízení se ukázaly být nepravdivými. Pracovnice vyplňující údaje do formuláře jmenný seznam byla zaměstnankyní, která tento úkon vykonávala poprvé. Její administrativní pochybení považuje za dostatečný důvod zvláštního zřetele a věří, že pochybení zaměstnankyně, která byla z titulu svého pracovněprávního vztahu ke stěžovatelce jako zaměstnavateli povinna zajistit podklady pro podání žádosti za 3. čtvrtletí roku 2014, nebude přičítáno k tíži účastníku řízení.

Posouzení Nejvyšším správním soudem

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl a uvedl zejména následující skutečnosti.

"[29] Obnova řízení [specificky dle § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu, které je v daném případě uplatňováno] je - na rozdíl od úpravy tzv. přezkumného řízení dle § 94 správního řádu - určena primárně k nápravě skutkových nesprávností. K nápravě právních omylů a vad slouží institut přezkumného řízení.

[32] Za dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy je nutné považovat takové skutečnosti či důkazy, které existovaly v době původního rozhodování, vyšly však najevo až po ukončení původního řízení a před ukončením původního řízení nebyly účastníku řízení známy, a proto je nemohl v řízení uplatnit. Za dříve neznámou skutečnost je nutné považovat takovou skutečnost, která existovala v době původního řízení, a objektivně ji účastník řízení nemohl znát nebo nemohl uplatnit (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2010, č. j. 6 As 39/2009-74 a ze dne 31. 1. 2011, č. j. 8 As 18/2010-113).

[33] I proto, že obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, jehož důsledkem je zásah do pravomocného správního rozhodnutí, tedy zásah do právních poměrů, které již byly autoritativně správním rozhodnutím stanoveny, je třeba pojem ,dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy' chápat v objektivním smyslu. Tedy jako skutečnosti (důkazy), které účastník správního řízení skutečně znát nemohl a nemohl je v původním řízení uplatnit. Za takové skutečnosti jsou považovány např. situace, kdy listina nebo jiná věc potřebná k provedení důkazu byla nedostupná, nebo případy, kdy důležitý svědek nebyl dosažitelný nebo dodatečně vypověděl o důležitých okolnostech, ačkoli v původním řízení odepřel výpověď (shodně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2004, č. j. 6 A 176/2002-75).

[34] O takový případ však v posuzované věci nešlo. Stěžovatelka opakovaně uvádí, že došlo na straně její zaměstnankyně k početní (administrativní) chybě, kterou zanesla do jmenného seznamu zaměstnanců, který připojila k žádosti o příspěvek za 3. čtvrtletí roku 2014. Sama početní chyba svědčí o tom, že všechny skutečnosti existovaly již v době podání žádosti. Kdyby totiž skutečnosti (v nyní projednávané věci odvody zaměstnavatele) neexistovaly, stěží by mohla zaměstnankyně nějaká (určitá) čísla počítat (i když nesprávně).

[38] Nelze souhlasit s tvrzením stěžovatelky, že údaje uvedené v žádosti o příspěvek jsou nepravdivé. Jde spíše o údaje neúplné, resp. opomenuté. Jak správně uvedl městský soud, neúplné údaje nelze považovat za údaje nepravdivé, neboť jejich pravdivost byla potvrzena (zaměstnanci uvedení ve jmenném seznamu byly u stěžovatelky v daném čtvrtletí roku 2014 zaměstnáni a jednalo se o osoby se zdravotním postižením na chráněném trhu práce, na jejichž zaměstnávání lze žádat podporu dle § 78 zákona o zaměstnanosti).

[40] Nad rámec soud dodává, že stěžovatelce byla dána možnost ze strany správního orgánu se k podkladům rozhodnutí vyjádřit ještě před jeho vydáním. Tu stěžovatelka odmítla. Správní orgán prvního stupně následně vydal rozhodnutí a stěžovatelka se vzápětí vzdala možnosti odvolání proti němu, a tím i případné korekce údajů v odvolacím řízení. Rozhodnutí tudíž nabylo právní moci."

Právní předpisy citované v článku

(předpisy jsou vždy citovány ve znění pozdějších předpisů, pokud není výslovně uvedeno jinak)

• zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti