Zaměstnávání cizinců z třetích zemí z pohledu plnění povinností v sociálním zabezpečení

„Firmám dnes chybí už 440 tisíc zaměstnanců, tedy asi o 130 tisíc více než podle statistik uváděných na začátku října Úřadem práce¹⁾“ uvádí Hospodářská komora ve své tiskové zprávě ze dne 15. října 2018. Podle jejich analýzy predikující vývoj trhu práce do konce roku 2019 tak firmám bude už v červnu příštího roku chybět 500 tisíc pracovníků, což poškodí nejen podnikatele, ale celou ekonomiku. „Také proto Hospodářská komora jedná s vládou, aby zdvojnásobila na 40 tisíc roční kvótu pracovníků v Režimu Ukrajina, umožňujícím zrychlené přijímání kvalifikované pracovní síly z Ukrajiny“ doplňuje uvedená zpráva. Na nedostatek pracovní síly z řad občanů našeho státu nebo dalších států Evropské unie se zaměstnavatelé snaží reagovat zaměstnáváním občanů ze zahraničí. Pro správnost plnění povinností z pohledu účasti na nemocenském a důchodovém pojištění se zaměstnavatelé ve značné míře obracejí telefonicky nebo písemně na orgány nemocenského a důchodového pojištění s žádostmi o radu a odbornou pomoc v oblasti sociálního pojištění při zaměstnávání cizinců.

K vysvětlení správnosti postupu zaměstnavatelů při plnění zákonných povinností v oblasti nemocenského a důchodového pojištění (článek se nezaměřuje na povinnosti legality zaměstnání v České republice) je nutné odlišit postupy u občanů Evropské unie přicházejících za prací do České republiky (ČR) od občanů z takzvaných třetích zemí. V souvislosti s množícími se dotazy ohledně zaměstnávání občanů z třetích zemí ve spojitosti se sociálním pojištěním se zaměříme na tuto skupinu cizinců. V daném případě mohou při zaměstnávání cizinců z třetích zemí nastat zejména tyto čtyři nejčastější varianty:

1. občané třetích zemí, tj. občané států mimo EU, EHP (Island, Norsko, Lichtenštejnsko) a Švýcarsko, přicházející za zaměstnáním přímo z třetí země, se kterou má ČR uzavřenou příslušnou mezinárodní smlouvu,
2. občané třetích zemí přicházející za zaměstnáním přímo z třetí země, se kterou nemá ČR uzavřenou příslušnou mezinárodní smlouvu,
3. občané třetích zemí přicházející za zaměstnáním z některé země EU,
4. občané třetích zemí vyslaní zaměstnavatelem ze země EU.

Zaměstnanci-cizinci z třetích zemí s existencí příslušné smlouvy

V posledním dvacetiletém období, v rámci moderní sociální politiky v mezinárodním pojetí, se stát zaměřuje na uzavírání mezinárodních dvoustranných (bilaterálních) smluv o sociálním zabezpečení s dalšími státy, zejména evropskými a jinými státy s vyspělou ekonomikou. Mezinárodní smlouva o sociálním zabezpečení je významným právním dokumentem, který zajišťuje práva i povinnosti migrujících osob tak, aby nebyly poškozeny tím, že migrují mezi smluvními státy. V současné době jsou aplikovány smlouvy, mimo zemí EU, u 20 států. Konkrétní seznam států (mimo státy EU), se kterými uzavřela ČR mezinárodní smlouvu o sociálním zabezpečení, je uveden v přiložené tabulce. Vláda také svými rozhodnutími stanovila speciální režim přidělování kvót pro zaměstnanecké karty pro občany z třetích zemí, zejména z Ukrajiny, Srbska, Mongolska a Filipín. Nejčastější využití zaměstnaneckých karet lze sledovat u občanů Ukrajiny.

Seznam mezinárodních smluv o sociálním zabezpečení

Občané Ukrajiny

Dnem 1. dubna 2003 vstoupila v platnost Smlouva mezi Českou republikou a Ukrajinou o sociálním zabezpečení (č. 29/2003 Sb. m. s.). Správní ujednání k provádění Smlouvy mezi Českou republikou a Ukrajinou o sociálním zabezpečení (č. 96/2003 Sb. m. s.) vstoupilo v platnost dne 25. 6. 2003. Smlouva nahrazuje zastaralý princip teritoriality zásadou proporcionality (poměrným uhrazováním nákladů každým ze smluvních států na základě dob pojištění získaných podle vnitrostátních předpisů). Podle článku 6 Smlouvy se na zaměstnané osoby vztahují právní předpisy smluvního státu místa výkonu činnosti.

Na občany Ukrajiny, kteří budou vykonávat zaměstnání v ČR u českého zaměstnavatele, budou z hlediska účasti na nemocenském a důchodovém pojištění aplikovány české právní předpisy, konkrétně podmínky účasti na nemocenském pojištění dle ust. § 5 až § 10 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, a podmínky účasti na důchodovém pojištění dle § 5 a § 8 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Zaměstnavatel po zahájení výkonu zaměstnání plní ohlašovací povinnosti ve vztahu k pojištění uvedené v ust. § 94 odst. 1 a 2 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, v případě nástupu do zaměstnání podáním tiskopisu oznamujícího vznik účasti na pojištění ve lhůtě do 8 dnů od vzniku pojištění (do 20. dne následujícího kalendářního měsíce v případě zaměstnání malého rozsahu nebo dohody o provedení práce). Zaměstnavatel má možnost písemně dohodnout s příslušnou OSSZ jinou lhůtu pro plnění oznamovacích povinností (viz ust. § 94 odst. 3 cit. zákona).

Občané Srbska

Další možnosti využití vládního programu kvót pro zaměstnanecké karty se týkají občanů Srbska. Dnem 1. prosince 2002 vstoupila v platnost Smlouva mezi Českou republikou a Svazovou republikou Jugoslávií o sociálním zabezpečení uveřejněná pod číslem 130/2002 Sb. m. s., a od téhož dne je účinné také Správní ujednání k této smlouvě. Po rozpadu svazové republiky Jugoslávie tato smlouva je účinná pro státy Srbsko a Černá Hora. I v případě této smlouvy se dle jejího článku 6 na zaměstnané osoby vztahují právní předpisy smluvního státu místa výkonu činnosti.

Občané z ostatních třetích zemí s uzavřenou příslušnou smlouvou

Pro stanovení předpokladů vzniku účasti na nemocenském a důchodovém pojištění občanů ze státu, se kterým uzavřela ČR mezinárodní smlouvu o sociálním zabezpečení, je prvořadé zjištění podmínek uvedených v konkrétní smlouvě, až poté se postupuje podle vnitrostátní právní úpravy. Základní pravidlo určování příslušnosti k právním předpisům sociálního zabezpečení podle uzavřených mezinárodních smluv vychází z pravidla státu místa výkonu činnosti - lex loci laboris, což znamená, že osoba zaměstnaná nebo samostatně výdělečně činná podléhá právním předpisům smluvního státu, na jehož území vykonává výdělečnou činnost, bez ohledu na místo jejího bydliště.

Z pravidla aplikace právních předpisů státu výkonu výdělečné činnosti existuje několik zvláštních výjimek, mezi nejvyužívanější zařazujeme institut vysílání pracovníků, který vyslané osobě umožňuje setrvat v pojistném systému vysílajícího státu. Dále se zvláštní pravidla použijí u státních úředníků, členů diplomatických sborů a konzulárního zastoupení a vybraných pracovníků vykonávajících činnost v oboru mezinárodní přepravy.

Zaměstnanci-cizinci z třetích zemí s absencí příslušné smlouvy

Při plnění povinností zaměstnavatele v nemocenském a důchodovém pojištění při zaměstnávání občanů z třetích zemí, se kterými dosud Česká republika neuzavřela mezinárodní smlouvu o sociálním zabezpečení, je nutné uplatnit stejné postupy, jako by se jednalo o občany ČR, neboť se nelze obrátit na žádný jiný bilaterální dokument řešící podrobnosti příslušnosti k právním předpisům. Tito cizinci budou pojištěni podle stejných podmínek jako občané ČR; pro nároky v oblasti důchodového pojištění nelze využívat zápočty dob pojištění získaných ze zemí s neuzavřenou smlouvou, tzn. pro dosažení nároku na důchodovou dávku v České republice musí cizinec získat potřebnou dobu pojištění v ČR nebo ve smluvních státech. S ohledem na vládní program přidělování kvót pro získání zaměstnanecké karty se bude jednat zejména o občany Mongolska, Filipín, ale také o další občany například z Vietnamu, Thajska, Číny či dalších států.

Zaměstnanci-cizinci z třetích zemí přicházející z EU

Při předchozích dvou variantách plnění povinností zaměstnavatele při zaměstnávání cizinců v České republice nevstupoval aspekt koordinačních postupů Evropské unie. Při příchodu cizince, občana třetí země, z některé země EU se aplikuje nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (dále jen „nařízení č. 883/2004„) a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, jejichž smyslem je koordinovat systémy sociálního zabezpečení členských států EU/EHP a Švýcarska. Za občany třetích států se pro účely určení příslušnosti k právním předpisům považují osoby, které nejsou státními příslušníky členského státu EU, avšak jsou v některém z těchto států legálně usazeny, výdělečně činné a migrují do jiného členského státu EU za účelem výkonu pracovní činnosti. S ohledem na složitost možných situací při posuzování určení příslušnosti k právním předpisům vycházíme dále v článku z předpokladu, že cizinec bude vykonávat běžné zaměstnání vycházející ze základního pravidla, tj. pouze na území ČR či bude vyslán pouze do ČR.

Základní pravidlo pro určování příslušnosti k právním předpisům sociálního zabezpečení vychází z tzv. pravidla státu výkonu činnosti (lex loci laboris) dle článku 11 odst. 3 písm. a) nařízení č. 883/2004. Díky této zásadě zaměstnanec podléhá právním předpisům toho členského státu, na jehož území pracuje, i když bydlí na území jiného členského státu [bydlištěm se dle čl. 1 písm. j) nařízení č. 883/2004 rozumí obvyklé bydliště] nebo když registrované ústředí nebo místo podnikání instituce, podniku nebo osoby, které ji zaměstnávají, je na území jiného členského státu. Zaměstnavatel se sídlem v České republice, který se rozhodne přijmout do zaměstnání občana, který jako příslušník třetí země přichází z některého státu EU vykonávat zaměstnání v České republice, plní povinnosti podle vnitrostátních právních předpisů ve vztahu k podmínkám účasti na nemocenském pojištění (§ 5 až § 10 zákona č. 187/2006 Sb.) a důchodovém pojištění (§ 5 a § 8 zákona č. 155/1995 Sb.). Konkrétně při zahájení výkonu činnosti oznamuje na příslušném tiskopise nástup do zaměstnání tohoto občana s tím, že pokud nemá přidělené rodné číslo nebo evidenční číslo pojištěnce, je zapotřebí doložit i žádost o přidělení tohoto jednoznačného identifikátoru.

V uvedeném příkladu je odkazováno na prohlášení zaměstnance, který prohlašuje, že nevykonává jinou výdělečnou činnost než u daného zaměstnavatele. Toto prohlášení, nijak právně neupravené, je obecně doporučováno získat od zaměstnance - občana s bydlištěm mimo území ČR, neboť v případě souběhu činností v několika státech EU se pro určování příslušnosti k právním předpisům nepostupuje podle výše vedeného základního pravidla, ale podle jiných pravidel dle čl. 13 nařízení č. 883/2004, a v konečném důsledku se může změnit příslušnost k právním předpisům a z tohoto vyplývající plnění povinností zaměstnavatele k cizozemským nositelům pojištění. V žádném případě se nejedná o dokument, který by si měl zaměstnavatel vynucovat při přijetí zaměstnance.

Občané třetích zemí vyslaní zaměstnavatelem z EU

Závěrečnou popisovanou variantou možností výkonu zaměstnání občanů třetích zemí na území ČR je vyslání cizím zaměstnavatelem z některého státu EU. Jedná se o situace, kdy osoba, která normálně vykonává výdělečnou činnost na území prvního členského státu, je vyslána na území druhého členského státu, aby tam dočasně vykonávala činnost. Za splnění určitých podmínek osoba podléhá právním předpisům vysílajícího státu, nepřesahuje-li předpokládaná doba vyslání 24 měsíců a není-li daná osoba vyslána za účelem nahrazení jiné vyslané osoby. Účelem této odchylky od základního pravidla určování příslušnosti k právním předpisům je zabránit tříštění dob pojištění pracovníků (v případě častého přihlašování/odhlašování do/ze systému pojištění). Detailně se podmínkami vyslání zabývá rozhodnutí č. A2 a praktická příručka vytvořená Správní komisí pro koordinaci systémů sociálního zabezpečení pro účely určování příslušnosti k právním předpisům dle nařízení EP a Rady (ES) č. 883/2004, část I.²⁾

Z dostupných informací sdělovacích prostředků kompenzují nedostatek pracovních sil čeští zaměstnavatelé také angažováním pracovních agentur z jiného státu EU, které umísťují občany třetích zemí k výkonu zaměstnání v ČR. V daném případě cizí pracovní agentury mnohdy využívají v rámci koordinace systémů sociálního zabezpečení EU institut vyslání pracovníka do České republiky k přidělení českému zaměstnavateli, čímž by tyto osoby měly podléhat právním předpisům státu EU, ze kterého byly vyslány pracovní agenturou. Český zaměstnavatel ve vztahu k přidělenému zaměstnanci není v postavení zaměstnavatele, který má plnit ohlašovací povinnosti pro účast na pojištění u příslušné okresní správy sociálního zabezpečení. V daném případě by měl zaměstnavatel dbát na skutečnost, aby přidělení cizí zaměstnanci disponovali Formulářem A1 osvědčujícím, které právní předpisy v oblasti sociálního zabezpečení se vztahují na držitele formuláře, a vydaným příslušným nositelem pojištění v daném státě.

Problematika plnění povinností zaměstnavatelů při zaměstnávání cizinců z třetích zemí je vlivem uvedených okolností složitá a vyžaduje znalost konkrétní situace jednotlivého zaměstnance - občana třetí země. Z tohoto důvodu doporučujeme konzultovat složitější případy s příslušnou okresní správou sociálního zabezpečení, která zajišťuje odbornou pomoc v této oblasti prostřednictvím odborných zaměstnanců. Závěrem je nutné dodat, že uvedený článek pojednává o pravidlech a povinnostech při zaměstnávání cizinců pouze z pohledu nemocenského a důchodového pojištění a nezaměřuje se na problematiku zdravotního pojištění.

Právní předpisy citované v článku

(předpisy jsou vždy citovány ve znění pozdějších předpisů, pokud není výslovně uvedeno jinak)

• zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění
• zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění