Legislativní změny v oblasti nepřetržitého odpočinku

Podzim roku 2023 je na poli pracovního zákonodárství neoddělitelně spojen s dlouho deklarovanými změnami zákoníku práce. Tyto změny byly vyvolány jednak nutností transpozice evropských směrnic, dále pak potřebami odrážejícími požadavky praxe, popřípadě požadavky plynoucími z judikatury Soudního dvora Evropské unie. Část „legislativních novinek“ je vskutku přelomová, když v jejich důsledku dochází k radikální proměně obecně zažitých a přijímaných institutů, mezi něž se bezpochyby řadí dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr. Zbývající okruh změn lze označit spíše za doplňující, resp. zpřesňující ve vztahu k postupům, u nichž praxe dlouhodobě požadovala jejich zjednodušení (uzavírání vybraných právních jednání prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací podle § 21, dále pak doručování kvalifikovaných písemností do vlastních rukou postupem dle § 334 ZP), popřípadě ve vztahu k postupům (institutům), u nichž praxe nejednala zcela správně, popř. si nebyla jistá tím, jaký postup je řádný. Do této oblasti lze zahrnout například změny dotýkající se pracovní doby, konkrétně pak tzv. nepřetržitých odpočinků.

, dříve nazýván jako nepřetržitý odpočinek mezi dvěma směnami, je poskytován za podmínek vymezených v § 90 ZP. Podstata, smysl a fungování této doby odpočinku nejsou novelou v žádném případě dotčeny. Cíl předmětného ustanovení zůstává stejný. Zaměstnanci je zapotřebí poskytnout po výkonu práce dostatečný prostor pro regeneraci, aby byl schopen se opětovně po jeho absolvování v krátkém časovém horizontu zapojit do dalšího pracovního procesu. Počet nepřetržitých odpočinků v týdnu je určován počtem nařízených směn zaměstnavatelem v průběhu 7 dnů po sobě jdoucích. Délka denního odpočinku v týdnu se odvíjí od toho, zda je odpočinek poskytován ve (§ 90 odst. 1 ZP), nebo (§ 90 odst. 2 ZP).

Ustanovení § 90 odst. 1 ZP ve znění účinném do 30. 9. 2023 obsahovalo několik jazykových nepřesností, které při doslovném výkladu vedly k absurdním závěrům, podle nichž bylo možné nepřetržitý denní odpočinek neposkytnout v zákonem stanoveném rozsahu či jej neposkytnout vůbec. V tomto ohledu je nicméně třeba mít na paměti, že institut nepřetržitého denního odpočinku spadá do kategorie „tvrdého jádra“ pracovních podmínek, které bezprostředně souvisí s . Současně je nezbytné v právní regulaci pracovní doby a dob odpočinku spatřovat uplatnění zásady podle § 1a odst. 1 písm. b) ZP. Právo na uspokojivé pracovní podmínky je přitom součástí katalogu lidských práv opírající se o čl. 28 Listiny základních práv a svobod. Výklad ustanovení, jejichž cílem je právě ochrana pracovních podmínek zaměstnanců, musí být prováděn způsobem, aby nebyl potírán jejich smysl a účel, a nemůže se opírat pouze o výklad jazykový, jak tomu mnohdy zaměstnavatelé ve vztahu k nepřetržitému dennímu odpočinku činili.

Zaměříme-li se detailněji na § 90 odst. 1 ZP, znění obou ustanovení v původní a novelizované verzi je následující:

Znění § 90 odst. 1 do 30. 9. 2023:	Znění § 90 odst. 1 od 1. 10. 2023:
Zaměstnavatel je povinen rozvrhnout pracovní dobu tak, aby zaměstnanec měl mezi koncem jedné směny a začátkem následující směny nepřetržitý odpočinek po dobu alespoň 11 hodin, zaměstnanec mladší 18 let po dobu alespoň 12 hodin během 24 hodin po sobě jdoucích .	Zaměstnavatel je povinen zaměstnanci poskytnout nepřetržitý denní odpočinek v trvání alespoň 11 hodin během 24 hodin po sobě jdoucích a mladistvému zaměstnanci v trvání alespoň 12 hodin během 24 hodin po sobě jdoucích .

Jak vidno, novelizované ustanovení užívá místo pojmu termín . Je však zřejmé, že i před změnou právní úpravy musel být nepřetržitý odpočinek zaměstnanci skutečně poskytnut. Pouhé „papírové rozvrhnutí“ by nemělo pro zaměstnance a ochranu jeho zdraví či podporu rodinného a osobního života žádného smyslu. Tímto přístupem by byl účel nepřetržitého denního odpočinku v zásadě popřen.¹⁾

Další odlišnost lze spatřovat co do okamžiku, ke kterému se váže plynutí nepřetržitého denního odpočinku. Předchozí úprava odvozovala od konce jedné směny a začátku směny následující. Směna je však v souladu s § 78 odst. 1 písm. c) ZP definována jako část týdenní pracovní doby bez práce přesčas, kterou je zaměstnanec povinen na základě předem stanoveného rozvrhu pracovních směn odpracovat. Právě s ohledem na zákonné vymezení směny docházelo podle předešlé právní úpravy k nesprávnému zkracování nepřetržitého odpočinku, kdy tento mnohdy byl (doslova vzato) poskytován pouze mezi dvěma směnami.

Nařídil-li zaměstnavatel zaměstnanci práci přesčas, mnozí zaměstnavatelé následně poskytli zaměstnanci odpočinek čítající pouze hodiny v rozsahu od konce přesčasu do počátku následující směny, přičemž tento rozsah neodpovídal zákonnému limitu 11 (resp. 12 u mladistvého) hodin. Ustanovení bylo dále možné vykládat i způsobem, podle něhož měl-li zaměstnanec ve dvou dnech po sobě nařízenou pouze práci přesčas, nemusel odpočinek mezi dvěma směnami zaměstnavatel poskytnout vůbec, neboť přesčasová práce netvoří směnu.

Z tohoto důvodu je proto , v jejichž rámci musí být zaměstnanci nepřetržitý odpočinek poskytnut.

Cyklus 24 hodin po sobě jdoucích zahrnuje přitom následující časové úseky:

Obdobně jako u nepřetržitého denního odpočinku stanovuje zákoník práce nově výslovnou povinnost nepřetržitý odpočinek reálně v týdnu , nikoliv toliko rozvrhnout.

Změny promítnuté do § 92 ZP reagují na výše zmíněné rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie. Soudní dvůr se v předmětném rozhodnutí zabýval dvěma právními problémy. První z nich se vztahoval ke zhodnocení vzájemné souladnosti evropské a vnitrostátní právní úpravy. Další zkoumanou oblast představoval vzájemný .

Konkrétně Soudní dvůr posuzoval, zda musí být zaměstnanci poskytnut nepřetržitý denní odpočinek v situacích, kdy vnitrostátní právo poskytuje zaměstnancům nepřetržitý odpočinek v týdnu delší než 35 po sobě jdoucích hodin. Soudní dvůr k této otázce konstatoval, že : „… .

Soudní dvůr rovněž konstatoval, že členským státům evropská regulace nikterak nebrání v tom, aby přijaly úpravu, která je pro zaměstnance příznivější. Tato . Nárok na nepřetržitý denní odpočinek tak musí zůstat i v těchto případech zachován: „-.“

V neposlední řadě se Soudní dvůr zabýval problematikou souběhu nepřetržitých odpočinků, když k této otázce uzavřel: „.“

Uvedené rozhodnutí dopadalo plně i na tuzemskou právní úpravu, která nepřetržitý odpočinek v týdnu koncipovala v délce trvání alespoň 35 hodin, přičemž právní úprava nespecifikovala, . V kontextu vydaného rozhodnutí tak bylo zapotřebí přeformulovat ustanovení § 92 odst. 1 ZP, neboť jinak by zaměstnanci s ohledem na nutnost uniformního výkladu jednotlivých právních pojmů užitých ve směrnici měli kromě nepřetržitého odpočinku v týdnu v délce 35 hodin dále nárok na nepřetržitý denní odpočinek v délce 11 hodin (tj. nepřetržité odpočinky v délce 11 + 35 hodin). Čl. 3 a čl. 5 směrnice nicméně požadují nepřetržité odpočinky pouze v délce 11 hodin a 24 hodin.

Je zajímavé poukázat na skutečnost, podle níž . Podle novelizovaného § 92 odst. 2 ZP musí být zaměstnanci mladšímu 18 let v rámci týdne poskytnut nepřetržitý odpočinek v týdnu v trvání alespoň 48 hodin. V souladu se závěry vyslovenými v rozsudku SD EU ve věci , věc C-477/212 ze dne 2. 3. 2023 je k tomuto odpočinku nezbytné dále přičíst nepřetržitý denní odpočinek v trvání alespoň 12 hodin během 24 hodin po sobě jdoucích. Celková doba nepřetržitého odpočinku v týdnu tedy u mladistvého zaměstnance činí 60 hodin (12 + 48).

Při poskytování nepřetržitého odpočinku v týdnu je zapotřebí vycházet z § 350a ZP, který stanoví, že týdnem se rozumí 7 po sobě následujících kalendářních dnů. Není-li stanoveno, v jaké fázi týdne musí být odpočinek v týdnu poskytnut, je v zásadě přípustné, aby byl čerpán následovně. Na nastíněné rozvržení pracovní doby a poskytnutí nepřetržitého odpočinku v týdnu je však nutno nahlížet spíše jako na ilustrativní a mezní, neboť příliš nekonvenuje s pravidly BOZP.

Út	St	Čt	Pá	So	Ne	Po	Út	St	Čt	Pá	So	Ne	Po
--	--	12	12	12	12	12	12	12	12	12	12	--	--

Zákoník práce však v tomto ohledu stanoví drobný korektiv, podle něhož má být nepřetržitý odpočinek v týdnu poskytnut všem zaměstnancům zaměstnavatele na stejný den tak, aby do něho spadala neděle. Uvedené nicméně platí pouze za předpokladu, umožňuje-li čerpání tohoto odpočinku provoz zaměstnavatele.

Důležité je dále zdůraznit, že nepřetržitý odpočinek v týdnu je nově koncipován jako složenina zahrnující dvě části, a to jednak nepřetržitý denní odpočinek a jednak základní část nepřetržitého odpočinku v týdnu. V souhrnu se pak jedná o součet 11 a 24 hodin, tedy . Zároveň je určeno , kdy zaměstnanec nejprve čerpá nepřetržitý denní odpočinek, na který bezprostředně navazuje nepřetržitý odpočinek v týdnu.

Obdobně jako před novelizací, zákoník práce připouští, aby (podle § 92 odst. 4 ZP). Tato možnost je však (obdobně jako před novelou) stanovena pouze u zaměstnanců starších 18 let, nikoliv tedy u zaměstnanců mladistvých. Dojde-li v případě provozů vymezených v § 90 odst. 2 ZP a dále u technologických procesů, které nemohou být přerušeny, ke zkrácení nepřetržitého odpočinku v týdnu, musí minimální doba nepřetržitého odpočinku v týdnu činit vždy nejméně 24 hodin. V daných případech může být nepřetržitý denní odpočinek zkrácen podle § 90 odst. 2 ZP, to však pouze za podmínky, že doba, o kterou se zkrátil, , ale jen s následujícím nepřetržitým odpočinkem v týdnu tak, aby zaměstnanci byl poskytnut za období dvou týdnů nepřetržitý odpočinek v týdnu v délce alespoň 70 hodin. Zkrácená část nepřetržitého odpočinku v týdnu tak může být přesunuta do následujícího týdne, kde však nemůže být čerpána samostatně, ale jako součást nepřetržitého odpočinku v týdnu příslušejícího za následující (tj. v pořadí druhý) týden.

Obdobné pravidlo platí i pro případy, kdy se smluvní strany dohodnou na zkrácení nepřetržitého odpočinku v týdnu podle § 92 odst. 5 ZP. Uvedené ustanovení se týká , přičemž v těchto případech musí být zaměstnanci poskytnut nepřetržitý odpočinek v týdnu za období:

a. 3 týdnů v délce alespoň 105 hodin,

b. 6 týdnů v délce alespoň 210 hodin při sezónních pracích.

Zatímco změny dotýkající se § 90 odst. 1 ZP jsou účinné již , účinnost změn vztahujících se k nepřetržitému odpočinku v týdnu (tj. k § 92 ZP) je stanovena až . Jak vidno, v případě nepřetržitých odpočinků se nejedná o razantní změny. Nově formulovaná ustanovení odráží jednak potřebu , dále potřeby (požadavky) plynoucí , v jehož důsledku by zaměstnancům podle předchozí právní úpravy vznikl nárok na nepřetržité odpočinky v celkovém rozsahu až 46 hodin (11 + 35). Postupoval-li doposud zaměstnavatel v souladu s účelem předmětných ustanovení, nemusí na svém přístupu k poskytování nepřetržitých odpočinků nic měnit. Hlavním smyslem nové právní úpravy je odstranit aplikační nejasnosti, které byly s předchozí textací ustanovení spojeny.