Pracovní dobou se rozumí jakákoli doba, ať již strávená na pracovišti, nebo mimo ně, během níž zaměstnanec plní nebo je povinen plnit pracovní úkoly. Pokud se zaměstnanec nachází na pracovišti, pak je pracovní dobou také doba, v níž je zaměstnanec připraven k výkonu práce podle pokynů zaměstnavatele.
Nelze souhlasit s názory, že pracovní dobou je jakákoli doba přítomnosti zaměstnance na pracovišti. Pracovní dobou může být pouze doba, kdy zaměstnanec je připraven k výkonu práce, například zaměstnanec skončil výkon práce a čeká na přidělení další práce. Za pracovní dobu však nelze označit dobu, kdy zaměstnanec pracuje v rozporu s příkazy či zájmy zaměstnavatele pro sebe či jiný subjekt odlišný od zaměstnavatele či čeká na práci, ač mu zaměstnavatel výslovně uložil, že čekat nemá.
Na druhé straně označení určité doby jako doby pracovní neklade žádný nárok na zaměstnance z hlediska intenzity pracovní aktivity či množství a kvality dosažených pracovních výsledků. Z hlediska dobrých mravů vyplývá požadavek, aby za pracovní dobu byly považovány také i ty časové úseky zaměstnance, kdy zaměstnanec koná přirozenou potřebu či doby drobné ztráty pozornosti a pracovního nasazení. Klasifikování určité doby jako doby pracovní neznamená automaticky nárok na mzdu, plat či odměnu z dohody. Zaměstnanec je odměňován za práci, nikoli za dobu strávenou na pracovišti. I když je zaměstnanec odměňován za výkon práce, doporučuje se limitovat setrvání zaměstnance na pracovišti mimo dobu určenou k výkonu práce. Dobou odpočinku je doba, která není pracovní dobou. Konkrétně se jedná o dobu přestávek na jídlo a oddech, nepřetržitého odpočinku mezi směnami a v týdnu, tzv. státní a ostatní svátky a dobu (řádné) dovolené.
O pracovní době a jejich jednotlivých institutech by se samozřejmě dalo psát obšírně. Pro náš dnešní článek jsme proto zvolili pouze tři instituty, a to pracovní dobu, pracovní pohotovost a nepřetržitý odpočinek v týdnu a u těch se několika poznámkami zastavíme.
Pracovní doba
Úprava pracovní