Z pohledu pracovního práva se veškerý čas zaměstnance dělí na dvě části – na pracovní dobu, nebo dobu odpočinku. Na první pohled by se dalo říct, že zaměstnanec buď pracuje, nebo odpočívá. Avšak ve skutečnosti je rozlišení některých situací výrazně složitější a není vždy snadné určit, zda jde o dobu odpočinku, či dobu pracovní. V článku nejprve popíšeme pojem pracovní doby, a to jak z pohledu českého zákoníku práce , tak zejména z pohledu směrnice o některých aspektech úpravy pracovní doby (směrnice o pracovní době), která je pro Českou republiku závazná. Rozebereme jednotlivá hlediska, podle kterých se posuzuje pracovní doba, jak je vyložil Soudní dvůr Evropské unie (SDEU). Též stručně rozebereme dobu odpočinku, která je v českém právu i právu EU definována stejně. V předposlední části článku zmíníme některé doposud uváděné názory české odborné veřejnosti, které nejsou podle našeho názoru zcela přesné a v souladu s judikaturou SDEU. V závěru článku uvádíme několik praktických příkladů, kde má toto na první pohled teoretické téma – co je pracovní doba a co doba odpočinku – zcela praktické dopady.
Pracovní doba a doba odpočinku
Vydáno:
20 minut čtení
Pracovní doba a doba odpočinku
JUDr. Bc.
Michal
Peškar
Mgr.
Miroslav
Nerad
Pracovní doba v zákoníku práce
Nejprve je třeba si vyjasnit, co vlastně pracovní doba znamená. Definici pracovní doby nalezneme v § 78 odst. 1 písm. a) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „zákoník práce“), který ji určuje následovně:
a)
„doba, v níž je zaměstnanec povinen vykonávat pro zaměstnavatele práci, a
b)
doba, v níž je zaměstnanec na pracovišti připraven k výkonu práce podle pokynů zaměstnavatele.“
Jedna definice zahrnuje samotnou dobu, v níž zaměstnanec skutečně vykonává práci, a druhá z nich dobu, kdy zaměstnanec sice práce samotnou nevykonává, ale nachází se na pracovišti a je připraven práci vykonávat.
Pracovní doba v právu EU
Ještě významnější je však definice pracovní doby a doby odpočinku, kterou upravuje právo EU. V případě, že se soudní spor dostane až k Soudnímu dvoru EU, bude hrát tato definice prim, protože pracovní doba i doba odpočinku jsou tzv. směrniční pojmy, které závazně vykládá právě Soudní dvůr EU. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby (dále jen „směrnice o pracovní době“), která upravuje základní otázky pracovní doby, je totiž pro Českou republiku závazná a jsme povinni ji do našeho právního řádu řádně implementovat.
Podle čl. 2 bodu 1 směrnice se pracovní dobou rozumí:
„jakákoli doba, během níž pracovník pracuje, je k dispozici zaměstnavateli a vykonává svou činnost nebo povinnosti v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi“
.Praxe zaměstnávání je rozličná a není vždy jednoznačná, proto poměrně stručnou směrnici o pracovní době doplňuje svou rozsáhlou rozhodovací praxí Soudní dvůr EU.
Rozlišení pracovní doby a doby