Pokud zaměstnanec vykoná pro zaměstnavatele odměňujícího mzdou práci přesčas, přísluší mu za ni dosažená mzda a příplatek ve výši nejméně 25 % průměrného výdělku, popř. po dohodě se zaměstnavatelem náhradní volno v rozsahu konané práce přesčas namísto tohoto příplatku. Není ale vyloučeno, že se zaměstnanci za práci přesčas ničeho nedostane, protože jeho mzda je dle ustanovení § 114 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů sjednána již s přihlédnutím k takové práci.
Jaké podmínky musejí být v tomto případě splněny? A může do tohoto procesu nějak vstoupit i kolektivní smlouva? Na tyto otázky odpověděl Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 26. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1033/2019.
Popis případu
Zaměstnavatel pracoval u zaměstnavatele jako vedoucí prodejny. V pracovní smlouvě s ním bylo dohodnuto, že „mzdové podmínky, tj. výše mzdy, lhůta její splatnosti, termín, způsob a místo výplaty, jsou stanoveny zvláštní smlouvou (mzdovým výměrem)“. Takovým mzdovým výměrem byla zaměstnanci určena mzda v příslušné výši.
U zaměstnavatele působila odborová organizace, s níž uzavřel kolektivní smlouvu. Ve vztahu k odměňování zaměstnanců obsahovala kolektivní smlouva nejprve článek v tom smyslu, že „za práci přesčas náleží zaměstnanci mzda a příplatek ve výši stanovené zákoníkem práce nebo náhradní volno“. V rámci kolektivního vyjednávání bylo však toto ujednání později změněno a nově bylo mezi zaměstnavatelem a odborovou organizací sjednáno, že „...mzda vedoucích zaměstnanců (vedoucí jednotlivých oddělení) je vždy sjednána, popř.