Zaměstnavatelé a postupy ve zdravotním pojištění v roce 2020

Úvodem je zapotřebí konstatovat, že zaměstnavatelé vždy musejí klást důraz především na řádné splnění oznamovací povinnosti v zákonné osmidenní lhůtě a zajištění odvodu pojistného v souladu se zákonem. Jinak se vystavují nebezpečí uložení pokuty za nesplnění zákonné povinnosti nebo vyměření penále tehdy, pokud není pojistné odvedeno včas a ve správné výši.

Zaměstnanci pracující na dohody

Pokud zaměstnavatel sjedná se zaměstnancem dohodu o pracovní činnosti nebo dohodu o provedení práce, pak je pro plnění povinností ve zdravotním pojištění rozhodující výše příjmu zúčtovaná za rozhodné období kalendářního měsíce. Jestliže vznikne výší příjmu ve zdravotním pojištění zaměstnání, pak má zaměstnanec tímto pracovněprávním vztahem vyřešené v daném kalendářním měsíci svoje zdravotní pojištění. Zaměstnavatel odvádí pojistné podle zákona, tedy případně i s potřebou dodržet při odvodu pojistného minimální vyměřovací základ. Avšak při příjmu nedosahujícím u dohody o pracovní činnosti 3 000 Kč a u dohody o provedení práce nepřevyšujícím 10 000 Kč nemá dotyčný zaměstnanec zajištěno zdravotní pojištění tímto zaměstnáním, takže se sám musí starat, aby se nedostal ve zdravotním pojištění do problémů. Naproti tomu zaměstnavatel neprovádí při takových příjmech odvody pojistného, osobu jako zaměstnance nepřihlašuje.

Připomínám, že ve zdravotním pojištění se pro účel vzniku zaměstnání sčítají v rámci rozhodného období kalendářního měsíce příjmy z více dohod o pracovní činnosti nebo dohod o provedení práce u jednoho zaměstnavatele.

Zaměstnanci vznikne nárok na zařazení do „státní kategorie“

Výčet osob, za které je ve zdravotním pojištění plátcem pojistného stát, naleznete v ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, kdy se jedná například o poživatele důchodu, ženy na mateřské nebo osoby na rodičovské dovolené, studenty, uchazeče o zaměstnání apod. V těchto případech je povinností zaměstnavatele (je-li mu tato skutečnost známa) oznámit zdravotní pojišťovně zařazení zaměstnance do této kategorie, v opačném případě přichází zdravotní pojišťovna v roce 2020 o měsíční platbu pojistného od státu ve výši 1 067 Kč za každého takového pojištěnce.

Své specifikum má například přiznání důchodu, kdy je tato skutečnost zaměstnavateli (i zaměstnanci) většinou známa s určitým časovým odstupem, takže je ve zdravotním pojištění obecně hodně problematické dodržet zákonnou osmidenní lhůtu pro oznámení této skutečnosti. Zaměstnavatel se informaci o žádosti zaměstnance například o starobní důchod dozví zpravidla tehdy, kdy je mu ČSSZ nebo žádajícím zaměstnancem předložen k vyplnění tiskopis Potvrzení zaměstnavatele podle § 83 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. V tomto tiskopise bývá uvedeno datum výplaty důchodu, požadované zaměstnancem. Datum uvedené na tiskopise signalizuje, ke kterému datu je o přiznání výplaty důchodu žádáno, ovšem rozhodující je datum uvedené na důchodovém výměru. Pro účel splnění oznamovací povinnosti zaměstnavatelem je akceptovatelnou i možnost získání data z tiskopisu ČSSZ. Pokud by byl následně důchod přiznán k jinému datu, podal by zaměstnavatel opravné hlášení.

Když zaměstnanec neoznámí zaměstnavateli počátek, resp. ukončení nároku zdravotní pojišťovny na platbu pojistného státem, je takto povinen učinit u zdravotní pojišťovny sám.

Příjem zaměstnance poklesne pod minimální mzdu

V takovém případě musí zaměstnavatel nejprve posoudit, zda má při nižším příjmu povinnost odvodu pojistného alespoň z minimálního vyměřovacího základu, nebo odvádí pojistné ze skutečné výše příjmu. Jestliže je zaměstnanec vyjmenován v některé ze skupin osob (výjimek) uvedených v ustanovení § 3 odst. 8 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů, pak je vyměřovacím základem hrubý příjem zúčtovaný zaměstnanci za rozhodné období kalendářního měsíce. Nejčastěji se jedná o osoby, za které je ve zdravotním pojištění plátcem pojistného současně stát.

Jinak však musí zaměstnavatel postupovat v případech, kdy nelze zaměstnance do některé z výjimek zařadit. Pak pro zaměstnance i zaměstnavatele platí povinnost respektovat minimální vyměřovací základ, tedy včetně povinnosti zaměstnavatele odvést při příjmu nižším než minimální mzda pojistné z vyměřovacího základu ve výši 14 600 Kč při zaměstnání trvajícím celý kalendářní měsíc.

Zaměstnavatel by se měl rovněž zaměstnance dotázat, zda současně:

• nemá jiné zaměstnání ve smyslu ustanovení § 5 písm. a) zákona č. 592/1992 Sb., nebo
• nemá příjmy třeba ve formě odměn za výkon funkce, zdaňované podle § 6 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, nebo
• případně nepodniká jako OSVČ apod.

V případě souběžných příjmů se sčítají příjmy ze všech zaměstnání, zakládajících povinnost platit pojistné, a pokud jejich součet dosáhne v kalendářním měsíci alespoň 14 600 Kč, odvádí každý ze zaměstnavatelů pojistné ze skutečné výše příjmu. Tento postup lze však použít pouze tehdy, pokud je výše příjmu v jiném zaměstnání doložena. Tento důležitý doklad si zaměstnavatel pro účely kontroly zakládá ve mzdové evidenci. Jestliže však zaměstnanec potvrzení této povahy nedoloží, je nutné provést dopočet a doplatek pojistného do zákonného minima.

Zaměstnanec onemocní

Kromě podmínek platných v oblasti nemocenského pojištění má nemoc zaměstnance ve zdravotním pojištění především přímý vliv na stanovení minimálního vyměřovacího základu, resp. jeho poměrné části. Pro zaměstnavatele je z tohoto pohledu nejjednodušší variantou situace, kdy nemoc trvá po celý kalendářní měsíc – vyměřovací základ je na úrovni 0 Kč, žádné pojistné se neplatí (není-li do takového měsíce například zúčtována odměna). Pokud však nemoc trvá jen po část kalendářního měsíce, musí být při odvodu pojistného dodržena poměrná část minimálního vyměřovacího základu, a to podle počtu kalendářních dnů trvání nemoci. Neboli pojistné musí být podle uvedeného příkladu odvedeno za ty kalendářní dny, ve kterých zaměstnanec pracoval, resp. nebyl nemocen.

Zaměstnanec se u pracovní smlouvy započítává do celkového počtu zaměstnanců na měsíčně předkládaném „Přehledu o platbě pojistného zaměstnavatele“ v obou situacích, tedy trvá-li nemoc po celý kalendářní měsíc nebo i jen po jeho část. Pro účely stanovení minimálního vyměřovacího základu (resp. jeho poměrné části) musí zaměstnavatel předložit kontrolnímu orgánu neschopenku dokladující dobu trvání pracovní neschopnosti. Nemoc zaměstnance zaměstnavatel zdravotní pojišťovně neoznamuje.

Pokud by však v případě trvající dohody o pracovní činnosti nebo dohody o provedení práce poklesl v některém měsíci z důvodu nemoci příjem pod příslušnou rozhodnou částku (viz výše), musí být osoba jako zaměstnanec na takový kalendářní měsíc odhlášena s tím, že si sama musí řešit svůj pojistný vztah jiným způsobem.

Péče zaměstnance o nemocného člena rodiny

Nárok na ošetřovné může uplatnit kdokoliv z těch, kdo žijí v domácnosti buď s osobou, která je nemocná a potřebuje ošetřování druhou osobou, anebo s dítětem mladším 10 let, které je sice zdravé, ale osoba nebo zařízení, které o ně jinak pečuje, mu nemohou poskytnout péči z důvodů uvedených v § 39 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů. U dítěte do deseti let věku nemusí být splněna podmínka společné domácnosti, jde-li o ošetřování (péči) rodičem. Ošetřovné se poskytuje nejvýše po dobu prvních devíti kalendářních dnů, trvá-li v nich potřeba. U osamělých osob, které mají v trvalé péči aspoň jedno dítě ve věku do 16 let, které neukončilo povinnou školní docházku, náleží nejvýše po dobu prvních 16 kalendářních dnů, pokud v nich potřeba ošetřování trvá. Ošetřovné nenáleží OSVČ a zaměstnancům uvedeným v § 39 odst. 5 cit. zákona č. 187/2006 Sb.

Jak postupuje zaměstnavatel v případě, kdy zaměstnanci ošetřovné nenáleží, nicméně o dotyčnou osobu nadále pečuje? Kalendářní dny ošetřování, které nejsou placeny, nelze kvalifikovat například jako neplacené volno. Podle § 191 zákoníku práce je jako překážku v práci na straně zaměstnance zapotřebí posoudit celé období, které tak snižuje minimální vyměřovací základ na poměrnou část. To znamená, že pokud by ošetřování člena rodiny trvalo například v měsíci dubnu celkem 15 kalendářních dnů, činila by pro účely odvodu pojistného dle výše uvedeného vzorce poměrná část minimálního vyměřovacího základu 7 300 Kč.

Zaměstnanec začne podnikat jako OSVČ

Dalo by se stroze konstatovat, že zaměstnavatele začne samostatná výdělečná činnost jeho zaměstnance zajímat v případě, kdy zúčtovaný příjem poklesne pod úroveň minimální mzdy, anebo je tak nízký příjem sjednán při nástupu do zaměstnání. Pokud je zaměstnanci zúčtován příjem alespoň 14 600 Kč, nemusí zaměstnavatel brát v úvahu, zda zaměstnanec svoji souběžnou samostatnou výdělečnou činnost chápe jako hlavní nebo vedlejší zdroj příjmů. Jestliže je však příjem v zaměstnání pod hranicí minimální mzdy, musí se zaměstnanec rozhodnout, ve které činnosti (tedy v zaměstnání nebo podnikání) musí být zákonné minimum dodrženo.

Bude-li hlavním zdrojem příjmů zaměstnání, pak:

• musí být v případě příjmu nižšího než 14 600 Kč proveden zaměstnavatelem dopočet a doplatek pojistného do minimálního vyměřovacího základu,
• v samostatné výdělečné činnosti není povinností pojištěnce platit zálohy na pojistné, které pak doplácí v dalším roce jednorázovou úhradou po podání Přehledu osobou samostatně výdělečně činnou. Podmínkou pro použití tohoto postupu je skutečnost, že zaměstnání musí trvat celý kalendářní měsíc.

Naopak, v případě samostatné výdělečné činnosti jako hlavního zdroje příjmů platí, že:

• v zaměstnání je vyměřovacím základem dosažený příjem, tedy v roce 2020 částka i nižší než 14 600 Kč,
• podnikatel musí jako OSVČ platit alespoň minimální zálohy (v roce 2020 činí minimální výše zálohy 2 352 Kč), což zaměstnavateli dokládá v případě potřeby čestným prohlášením.

O tom, která činnost je hlavním zdrojem příjmů, rozhoduje sám pojištěnec podle skutečných, resp. očekávaných či předpokládaných příjmů.

Zaměstnavatel neplatně rozváže se zaměstnancem pracovní poměr

Neplatné rozvázání pracovního poměru je řešeno v ustanovení § 69 zákoníku práce. Jestliže dal zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo pokud s ním neplatně zrušil pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, ale zaměstnanec trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout zaměstnanci náhradu mzdy nebo platu. Tato náhrada mzdy přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.

Pokud zaměstnanec obdrží výpověď, kterou nehodlá akceptovat, obrátí se na soud se žalobou na neplatnost rozvázání pracovního poměru. Do doby, než rozhodnutí soudu nabude právní moci, musí nějakým způsobem zabezpečit svůj pojistný vztah. To znamená, že pokud nenastoupí do jiného zaměstnání nebo se nepřihlásí u své zdravotní pojišťovny jako osoba samostatně výdělečně činná nebo nebude registrován v některé ze skupin osob, za které platí pojistné stát, stane se tzv. osobou bez zdanitelných příjmů s povinností měsíční platby pojistného ve výši 13,5 % z aktuální hodnoty minimální mzdy. Jakmile soud rozhodne o neplatnosti výpovědi, je pojištěnec zpětně zařazen jako zaměstnanec a zdravotní pojišťovna vrátí pojistné, které případně jako osoba bez zdanitelných příjmů zaplatil.

Náhrada mzdy, kterou je zaměstnavatel povinen při neplatnosti rozvázání pracovního poměru zaměstnanci uhradit podle zákoníku práce nebo na základě rozhodnutí soudu, se do vyměřovacího základu zaměstnance započítává v tom měsíci, do kterého byla zúčtována.

Kromě odvodu pojistného ze zúčtované náhrady mzdy musí zaměstnavatel zajistit dodržení minimálního vyměřovacího základu za období neplatné výpovědi, tedy v těch měsících, na které zaměstnance dodatečně se zpětnou platností přihlašuje. Veškerý doplatek pojistného do minimálního vyměřovacího základu, rozpočítaný do jednotlivých měsíců, hradí v plné výši 13,5 % zaměstnavatel, neboť se jedná o překážku v práci na straně zaměstnavatele. Současně podává zaměstnavatel za příslušné měsíce opravné Přehledy o platbě pojistného zaměstnavatele. Dopočet do zákonného minima za jednotlivé měsíce by se netýkal osob, na které se nevztahuje povinnost dodržet při odvodu pojistného minimální vyměřovací základ.

Zaměstnanec přijme další zaměstnání v sousedním státě

Každopádně se bude jednat o členský stát Evropské unie. V případě souběhu zaměstnání ve dvou členských státech Evropské unie je na základě principu jednoho pojištění určována příslušnost k právním předpisům sociálního zabezpečení. Sociální zabezpečení se přitom rozumí v celé jeho šíři, tedy včetně všech podsystémů – v České republice například i pojištění zaměstnavatelů pro případ pracovních úrazů a nemocí z povolání. Při praktické aplikaci příslušných ustanovení nařízení EU č. 883/2004 a č. 987/2009 nemůže dojít k situaci, že by byla osoba pojištěna ve více zemích nebo naopak v žádné z nich. Podle těchto nařízení postupují občané a instituce ze států Evropské unie a dále Norska, Islandu, Lichtenštejnska a Švýcarska (všechny tyto státy budu dále uvádět pod pojmem „členský stát“).

Z hlediska určení příslušnosti platí, že osoba podléhá právním předpisům členského státu, ve kterém jako zaměstnaná nebo samostatně výdělečně činná vykonává svou výdělečnou činnost, bez ohledu na místo (členský stát) bydliště.

Za výdělečnou činnost se považuje ta činnost, která je za zaměstnání nebo samostatnou výdělečnou činnost považována předpisy o sociálním zabezpečení státu pojištění. V případě výkonu výdělečné činnosti ve dvou nebo více členských státech se na osobu vztahují právní předpisy členského státu bydliště za předpokladu, že z celkového objemu činností vykonává v tomto státě tzv. podstatnou část své činnosti. Podmínka podstatné části činnosti se považuje za splněnou tehdy, jedná-li se ve státě bydliště alespoň o 25 % z hlediska:

• pracovní doby nebo mzdy zaměstnance,
• obratu, pracovní doby, množství poskytovaných služeb a příjmu u OSVČ,

přičemž je brán v úvahu i očekávaný vývoj v příštích 12 měsících.

Příslušnost k pojištění je na žádost osoby určena pověřenou institucí státu bydliště, kdy v České republice je touto institucí Česká správa sociálního zabezpečení. Pokud příslušná OSSZ rozhodne o tom, že zemí pojištění bude Česká republika, pak se pro zaměstnavatele nic nemění. V opačném případě bude zaměstnavatel postupovat podle právních předpisů platných ve zdravotním pojištění v členském státě, který bude určen státem pojištění.

Pokud český občan, zaměstnanec českého zaměstnavatele, současně podniká v některém z členských států, je pojištěn v tom státě, ve kterém vykonává zaměstnání, tedy v České republice. V ČR je rovněž placeno i pojistné ze samostatné výdělečné činnosti včetně nároku na příslušné dávky.