Náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění v komparaci pracovněprávní a občanskoprávní úpravy

Cílem tohoto článku je provést základní srovnání obou odškodňovacích systémů a analyzovat i v kontextu relevantní judikatury, jak je možné postupovat v případě diskrepancí mezi vypočtenými částkami bolestného či ztížení společenského uplatnění dle občanskoprávní a pracovněprávní úpravy, zejména pakliže k tomu dojde k tíži pracovním úrazem nebo nemocí z povolání poškozeného zaměstnance.

K náhradě za bolest a ztížení společenského uplatnění dle pracovněprávní úpravy

Významný samostatný dílčí nárok na odškodnění pracovního úrazu nebo nemoci z povolání představuje náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění. Tato náhrada slouží k odškodnění újmy nemateriální způsobené zaměstnanci poškozenému pracovním úrazem nebo nemocí z povolání. Náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění má povahu jednorázové peněžité náhrady, jež má být vyplacena poškozenému zaměstnanci, a to dle § 271c zákona č. 262/2006 Sb. (dále jen „zákoník práce“), a to nejméně ve výši podle nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání (dále jen „nařízení vlády“).

To bylo přijato v návaznosti na novelu zákoníku práce, resp. zákon č. 205/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, zrušuje zákon č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, a zrušují nebo mění některé další zákony (dále jen „zákon č. 205/2015 Sb.“), který nabyl účinnosti dne 1. října 2015; touto novelou zákoníku práce dochází (mimo jiné) ke zrušení a nahrazení dřívějšího ustanovení § 372 ustanovením § 271c zákoníku práce; ustanovení § 271c odst. 2 dává zmocnění ke stanovení postupu při určování výše náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění a vydávání lékařských posudků a jejich náležitostí tentokrát již ne ministerstvu (zdravotnictví), nýbrž vládě. Zákonem č. 205/2015 Sb. současně došlo ke zrušení dřívějšího ustanovení § 394 odst. 2 zákoníku práce „držícího při životě“ v oblasti odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání vyhlášku č. 440/2001 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále jen „vyhláška“), která byla jinak zrušena zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), k 1. lednu 2014. Nařízení vlády vydané k provedení § 271c odst. 2 zákoníku práce nabylo účinnosti dne 26. října 2015.

Nařízení vlády především definuje pojem bolesti a ztížení společenského uplatnění, stanoví postup při určování bodového ohodnocení za účelem výpočtu náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění a náležitosti lékařského posudku, který je podkladem pro určení bodového ohodnocení bolesti a ztížení společenského uplatnění.

Náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění se určí v závislosti na počtu bodů stanovených pro ohodnocení bolesti pro jednotlivá poškození zdraví způsobených pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a pro ohodnocení ztížení společenského uplatnění a dále v závislosti na stanovené hodnotě bodu. Počty bodů pro ohodnocení bolesti pro jednotlivá poškození zdraví způsobená pracovním úrazem a nemocí z povolání jsou určeny přílohou č. 1, resp. přílohou č. 2 nařízení vlády. Počty bodů pro ohodnocení ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání jsou určeny přílohou č. 3, resp. přílohou č. 4 nařízení vlády. Stanovené bodové ohodnocení bolesti a ztížení společenského uplatnění se vynásobí hodnotou jednoho bodu, tj. částkou 250 Kč, a tím se určí náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění (§ 2 a § 3 nařízení vlády).

Náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění dle občanského zákoníku

Přijetí občanského zákoníku a zrušení vyhlášky (toliko v rámci občanskoprávní úpravy), která určovala – k provedení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, jakož i zákoníku práce (resp. zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce) – výši a způsob určování náhrad za bolest a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem, nemocí z povolání, jakož i jiným poškozením zdraví, tj. společně pro všechna poškození zdraví, vedlo k vytvoření různého způsobu určování náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění dle občanskoprávní úpravy a pracovněprávní úpravy odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání.

Podle ustanovení § 2956 občanského zákoníku dojde-li k újmě na přirozených právech člověka, je povinen škůdce nahradit tím poškozenému způsobenou škodu i nemajetkovou újmu; jako nemajetkovou újmu škůdce odčiní i způsobené duševní útrapy. Konkretizační a speciální ustanovení ve vztahu k nároku na náhradu nemateriální újmy v případě zásahu do přirozených práv člověka v podobě poškození na zdraví představuje ustanovení § 2958 občanského zákoníku.

Podle ustanovení § 2958 občanského zákoníku při ublížení na zdraví je škůdce povinen odčinit „újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.“

S ohledem na poměrně značnou abstraktnost § 2958, respektive absenci konkrétního praktického návodu, jakým způsobem se má při újmě na zdraví stanovit výše náhrady, a to i v kontextu opuštění principu konkretizace náhrady nemajetkové újmy prostřednictvím bližších pravidel navazujícího podzákonného právního předpisu a souvisejícího zrušení vyhlášky (kdy soudní praxe, pokud jde o nemajetkové újmy na zdraví nebo náhrady při usmrcení, má být nově „oproštěna“ od vlivu moci zákonodárné a výkonné)¹⁾, jakož i s ohledem na nově stanovený imperativ zajištění kompaktnosti judikatury dle § 13 občanského zákoníku, došlo k vydání Metodiky Nejvyššího soudu ČR k odškodňování nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 občanského zákoníku, dále jen „Metodika“).²⁾

Metodika upravuje způsob určení (výpočtu) náhrady nemajetkové újmy dle ustanovení § 2958 občanského zákoníku, resp. toliko náhradu vytrpěných bolestí a ztížení společenského uplatnění. Tato Metodika nemůže mít závazný charakter a má sloužit jako doporučující podklad pro soudní praxi při určování výše náhrady nemajetkové újmy.

Za účelem možného určení náhrady nemajetkové újmy, respektive náhrady za bolest Metodika obsahuje Přehled jednotlivých položek bolestí, a to v části B Přehled bolestí (Sazby bodového ohodnocení), jimž jsou přiřazeny bodové hodnoty s tím, že výsledný bodový součet má být vynásoben hodnotou jednoho bodu; Metodika přitom doporučuje hodnotu bodu odvozovat od jednoho procenta hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za kalendářní rok předcházející roku, v němž nárok na náhradu za bolest vznikl. V případě, kdy základní bodové ohodnocení dostatečně nevystihuje závažnost újmy, může být v kontextu komplikovanosti léčby či dalších výjimečných okolností navýšeno.

Za účelem možného určení náhrady nemajetkové újmy, respektive náhrady za ztížení společenského uplatnění Metodika vychází ze zcela nového systému. Při určení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění mají soudy vycházet z dostatečně zjištěného skutkového stavu ve vztahu k dopadům trvalé zdravotní újmy do schopností a možností poškozeného a rovněž se doporučuje, aby při jejich posouzení použily znalecké hodnocení podle Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví v souladu s úpravami, resp. specifikacemi dle Metodiky.³⁾

Přitom pro účely určení konkrétní výše náhrady Metodika definuje tzv. výchozí rámcovou částku představující pomyslnou hodnotu zmařeného (byť neskončeného) lidského života při absolutním, tj. stoprocentním vyřazení ze všech sfér společenského zapojení. Tato výchozí rámcová částka by se měla pohybovat kolem 10 000 000 Kč, resp. aby odpovídala aktuálnímu vývoji hladiny cen a ekonomických ukazatelů, měla by odpovídat 400násobku průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za kalendářní rok předcházející roku, v němž se ustálil zdravotní stav poškozeného.

V závislosti na zjištěném stupni omezení poškození se určí (jako procentní podíl z výchozí rámcové částky) základní ohodnocení nemateriální újmy. Také základní ohodnocení ztížení společenského uplatnění může být za stanovených specifických okolností navýšeno či naopak sníženo (především s ohledem na věk poškozeného s trvalými následky či rozsah zapojení do společenských aktivit před poškozením). Celková výše náhrady za nemajetkovou újmu spočívající ve ztížení společenského uplatnění by po zvýšení neměla přesahovat dvojnásobek základního ohodnocení.

Metodika v případě náhrady za vytrpěnou bolest – obdobně k pracovněprávnímu systému odškodňování bolesti – obsahuje v podstatě rovněž přehled jednotlivých položek, jimž jsou přiřazeny bodové hodnoty, kdy výsledný bodový součet má být vynásoben hodnotou jednoho bodu; Metodika přitom doporučuje hodnotu bodu odvozovat od jednoho procenta hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za kalendářní rok předcházející roku, v němž nárok na náhradu za bolest vznikl, zatímco v rámci pracovněprávní úpravy se náhrada za bolest stanoví podle povahy poškození zdraví tak, že bodové ohodnocení bolesti se násobí hodnotou jednoho bodu odpovídajícího vždy fixní částce 250 Kč, a to nezávisle na vývoji hrubé měsíční nominální mzdy v národním hospodářství.

Pokud jde o určení náhrady za ztížení společenského uplatnění způsobené poškozením zdraví, Metodika vychází ze zcela nového systému, kdy lékař posuzující ztížení společenského uplatnění určuje, o kolik procent v přímé souvislosti s poškozením zdraví a jeho zdravotními následky došlo ke zhoršení schopnosti poškozeného vykonávat určité činnosti označované jako tzv. Aktivity a participace, v rámci kterých je specifikováno 74 druhů činností (zařazených do devíti skupin, resp. kapitol; učení se a aplikace znalostí, všeobecné úkoly a požadavky, komunikace, pohyblivost, péče o sebe, život v domácnosti, mezilidská jednání a vztahy, hlavní oblasti života a život komunitní, sociální a občanský).

V závislosti na zjištěném stupni omezení schopností vykonávat tyto činnosti se určí výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění; o kolik procent se sníží schopnost poškozeného vykonávat jednotlivé činnosti, takový procentní podíl z výchozí rámcové částky dostane, tj. základní ohodnocení ztížení společenského uplatnění, které v kontextu specifických okolností může být navýšeno či sníženo.

Komparace obou systémů určování náhrad za bolest a ztížení společenského uplatnění

Je možné považovat za diskutabilní a zvláštní, že zatímco občanskoprávní úprava dle občanského zákoníku odmítá stanovení náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění prostřednictvím zákona či podzákonného předpisu a tuto problematiku prakticky delegovala na soudní moc, aby si to sama vyřešila, pracovněprávní úprava náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění nadále vychází z určování náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění dle sazebníku výše náhrad stanovených podzákonným předpisem, resp. nařízením vlády. V nadsázce lze říci v kontextu zdůvodnění občanského zákoníku (důvodové zprávy) ve vztahu k opuštění stanovení výše náhrad prostřednictvím sazebníku, že v oblasti náhrady bolesti a ztížení společenského uplatnění, resp. náhrady nemajetkové újmy dle občanského zákoníku by „vadil“ jakýsi „diktát“ mocí zákonodárnou a výkonnou ve vztahu k moci soudní, jak mají obecné soudy tyto újmy odškodňovat, avšak v oblasti pracovněprávní to zřejmě „nevadí“.

Třebaže systém určování výše bolesti v obou systémech je založen na bodovém systému, nepochybně mohou vznikat při výpočtech diskrepance, a to především s ohledem na to, že zatímco v rámci pracovněprávní úpravy se náhrada za bolest stanoví podle povahy poškození zdraví tak, že bodové ohodnocení bolesti se násobí hodnotou 1 bodu odpovídajícího vždy fixní částce 250 Kč, Metodika doporučuje hodnotu bodu odvozovat od hrubé měsíční nominální mzdy ve vztahu ke kalendářnímu rok předcházející roku, v němž nárok na náhradu za bolest vznikl.

Považuji za vhodné zde zmínit, že přehled jednotlivých poškození (bolestí) dle nařízení vlády na straně jedné, a Metodiky na straně druhé není vždy totožný, resp. včetně toho, že týmž bolestem jsou někdy přiznávány rozdílné bodové hodnoty.

Pokud jde o určování výše odškodnění ztížení společenského uplatnění, je zřejmé, že systém určování výše odškodnění dle pracovněprávní úpravy na straně jedné, a Metodiky na straně druhé je zcela odlišný. Dlužno dodat, že při určování výše náhrady za ztížení společenského uplatnění v režimu občanského zákoníku, resp. podle Metodiky, není zcela zřejmé, na základě jakých kritérií se má stanovovat procentní míra poklesu schopnosti poškozeného vykonávat jednotlivé vymezené činnosti, dále se může jevit jako problematické přílišné abstraktní vymezení jednotlivých činností, respektive absence bližšího definování obsahu jednotlivých činností, odborné předpoklady posuzujícího lékaře hodnotit některé posuzované činnosti (např. ekonomickou činnost, práce a zaměstnání, život komunitní, sociální a občanský). Problematický je rovněž poměrně složitý mechanismus výpočtu ztížení společenského uplatnění dle Metodiky.

V kontextu dvoukolejnosti občanskoprávní úpravy a pracovněprávní úpravy a jejich odlišných přístupů tak nelze vyloučit odlišnou vypočtenou výši náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění vzhledem k rozdílnému postupu v závislosti na povaze újmy na zdraví spadajícímu buď do právní úpravy ve smyslu občanského zákoníku, či zákoníku práce.

Postup v případě diskrepancí mezi vypočtenými částkami

V této souvislosti by měla soudní praxe výše popsanou dvoukolejnost alespoň v pracovněprávních sporech o odškodnění bolesti či ztížení společenského uplatnění reflektovat, tj. v situaci, kdy vypočtená výše náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem a nemocí z povolání bude v kontextu výpočtu podle nařízení vlády nižší, než kdyby se postupovalo (počítalo) podle občanskoprávní úpravy dle ustanovení § 2958 občanského zákoníku, resp. Metodiky.

V této souvislosti je třeba brát v potaz princip spravedlivosti založený občanským zákoníkem (tj. § 3 odst. 3 a § 10 odst. 2), jakož i jednu ze základních zásad pracovněprávních vztahů, a to zvláštní zákonnou ochranu postavení zaměstnance (ustanovení § 1a zákoníku práce). Je třeba vzít v potaz i ústavní princip rovnosti před zákonem (čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a princip přiměřenosti (proporcionality) jakožto nepsané ústavní pravidlo a obecnou zásadu právní.

Rovněž je vhodné zmínit, že obecně každý lidský život a zdraví mají stejnou hodnotu, přičemž jen stěží může být relevantní, do režimu jakého právního předpisu újma spadá, respektive zda k újmě na zdraví došlo v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání na straně jedné, nebo jiné škodní události na straně druhé.

Především však z pracovněprávní perspektivy v kontextu zásady zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance se jeví jako nepřípustné, aby odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění bylo nižší u poškozených zaměstnanců než u těch poškozených, kteří podléhají režimu občanskoprávní úpravy dle občanského zákoníku. V této souvislosti se obecně nabízí ke zvážení možnost subsidiárního použití ustanovení § 2958 občanského zákoníku a z něj vycházející Metodiky.

Ve světle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. září 2017, sp. zn. 21 Cdo 4556/2016, subsidiární použití ustanovení § 2958 občanského zákoníku a z něj vycházející Metodiky na pracovněprávní vztahy zřejmě nepřipadá v úvahu.

Podle Nejvyššího soudu ČR nabytím účinnosti občanského zákoníku se občanskoprávní a pracovněprávní úprava odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění rozštěpila. Zákoník práce poskytuje zvláštní ochranu postavení zaměstnance, který je v pracovněprávním vztahu slabší stranou, a proto je nutné postupovat podle zvláštní právní úpravy v něm obsažené; tomu je souladné i ustanovení § 2401 odst. 1 občanského zákoníku, z něhož vyplývá přednost použití zákoníku práce před občanským zákoníkem, pokud jde o práva a povinnosti zaměstnance a zaměstnavatele z pracovněprávních vztahů s tím, že občanským zákoníkem – ve smyslu ustanovení § 4 zákoníku práce – se pracovněprávní vztahy řídí jen tehdy, nelze-li použít zákoník práce.

Ponechání odkazu na vyhlášku v ustanovení § 394 odst. 2 zákoníku práce nelze považovat za legislativní chybu. Rozštěpení občanskoprávní a pracovněprávní úpravy odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění potvrdil i následný vývoj právní úpravy od 1. října 2015 ve smyslu zákona č. 205/2015 Sb., a to v kontextu zrušení ustanovení § 394 odst. 2 zákoníku práce, jakož i zákona č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, přičemž následně ve smyslu § 271c odst. 2 zákoníku práce došlo k vydání nařízení vlády zachovávajícího v pracovněprávních vztazích bodový systém výpočtu náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění.

Nemožnost subsidiárního použití ustanovení § 2958 občanského zákoníku a z něj vycházející Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví na pracovněprávní vztahy je dána tím, že zákoník práce obsahuje komplexní pracovněprávní úpravu náhrady škody mající kogentní povahu. Rozdílnost právní úpravy odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění dle občanskoprávní úpravy na straně jedné, a pracovněprávní úpravy na straně druhé je důsledkem relativní samostatnosti pracovního práva vůči občanskému právu a je dána odlišností pracovněprávních vztahů od vztahů občanskoprávních, a to v souvislosti s charakterem závislé práce.

Podle Nejvyššího soudu ČR se při stanovení náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění způsobenou zaměstnanci pracovním úrazem (nemocí z povolání), ke kterému došlo po nabytí účinnosti občanského zákoníku, má až do 30. září 2015 postupovat ve smyslu vyhlášky, popř. v kontextu ustanovení § 10 nařízení vlády podle tohoto nařízení.

Z uvedeného rozhodnutí vztaženo na aktuální perspektivu, resp. na situaci, kdy k bolesti nebo ztížení společenského uplatnění dojde po nabytí účinnosti nařízení vlády (respektive byla-li bolest nebo ztížení společenského uplatnění způsobena přede dnem nabytí účinnosti nařízení vlády a nebyl-li přede dnem nabytí účinnosti vydán lékařský posudek), by zřejmě vyplývalo, že i nadále je třeba striktně postupovat při odškodnění nemajetkové újmy, resp. bolesti a ztížení společenského uplatnění (v kontextu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání) podle podzákonného právního předpisu, resp. nařízení vlády, a tudíž že subsidiární použití ustanovení § 2958 občanského zákoníku a z něj vycházející Metodiky na pracovněprávní vztahy nepřipadá v úvahu, a to i v situaci, kdy výše odškodnění nemajetkové újmy za bolest a ztížení společenského uplatnění, k níž došlo v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, bude nižší než při „nepracovněprávní“ újmě na zdraví.

Sice důvodem či jedním z důvodů rozštěpení občanskoprávní a pracovněprávní úpravy odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění má být to, že právní vztahy vznikající při výkonu závislé práce jsou předmětem zvláštní úpravy zákoníku práce s tím, že zákoník práce poskytuje zvláštní ochranu postavení zaměstnance, který je v pracovněprávním vztahu slabší stranou, není však zřejmé, jak se má prakticky poskytovat zvláštní zákonná ochrana postavení zaměstnance ve výše zmíněném kontextu v situaci, kdy vypočtená částka bolestného či ztížení společenského uplatnění bude nižší než při postupu dle § 2958, resp. Metodiky.

V takovém případě by institut odpovědnosti zaměstnavatele za škodu a nemajetkovou újmu způsobenou zaměstnanci pracovním úrazem nebo nemocí z povolání ve smyslu zvláštní právní úpravy odškodňování nemateriální újmy na zdraví ve smyslu nařízení vlády nejen nezabezpečoval zvláštní zákonnou ochranu postavení zaměstnance, ale naopak by zaměstnance oproti těm poškozeným, kteří podléhají občanskému zákoníku, mohl znevýhodňovat.

Dlužno v této souvislosti zmínit i nález Ústavního soudu ČR ze dne 16. února 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15, kterým bylo rozhodnuto o ústavní stížnosti stěžovatelky, a to proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze (rozsudek ze dne 28. ledna 2014, č. j. 23 Co 547/2013-275 23 Co 548/2013) a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. srpna 2015, č. j. 21 Cdo 2530/2015-348. Proti těmto rozhodnutím stěžovatelka podala ústavní stížnost s návrhem na zrušení těchto rozhodnutí, a to s odůvodněním, že došlo k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod spočívajícímu v tom, že odvolací soud (což bylo stvrzeno dovolacím soudem) měl – ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně – nárok na odškodnění nepřiměřeným způsobem zkrátit, přičemž důsledkem toho v rozporu s principem proporcionality jí byla přiznána částka v rozsahu několikanásobku průměrné mzdy.

V posuzované věci Ústavní soud ČR dospěl k závěru o důvodnosti podané ústavní stížnosti; bylo porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Podle Ústavního soudu ČR není jeho rolí nahrazovat rozhodovací činnost obecných soudů a vyjadřovat se ke konkrétní výši odškodnění, v dané věci se však jeví přiznaná částka odškodnění vzhledem ke skutkovým okolnostem případu a rozsahu poškození zdraví stěžovatelky, jakož i v kontextu absence řádného odůvodnění stanovení konkrétní částky jako odporující principu proporcionality. Je sice věcí toliko obecných soudů stanovit výši odškodnění nemateriální újmy, musejí však dbát, aby přiznaná výše odškodnění záležela v objektivních a rozumných důvodech, jakož i na to, aby byl dán vztah přiměřenosti mezi způsobenou újmou na straně jedné, a přiznanou výší odškodnění na straně druhé.

Navzdory zavedení nové koncepce pro odškodňování nemateriální újmy na zdraví dle občanského zákoníku, ve vztahu k odškodňování bolestí a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání byl zachován v podstatě stejný model jako předchozí dle vyhlášky v podobě nařízení vlády.

V této souvislosti Ústavní soud ČR uvádí následující: …„Takový postup se nicméně z pohledu Ústavního soudu jeví jako problematický jednak tím, že prováděcí předpis přinejmenším ve vztahu k odčinění ztížení společenského uplatnění nerespektuje systém stanovení náhrady podle metodiky Nejvyššího soudu. Zejména však opomíjí výchozí premisu rekodifikovaného civilního soukromého práva, na níž staví rovněž metodika Nejvyššího soudu (srov. bod I. preambule), totiž že rozhodovací činnost soudů při stanovení konkrétních částek odčinění je třeba oprostit od vlivu moci výkonné, která není oprávněna limitovat soudy v přiznávání spravedlivé a dostatečné náhrady. Nařízení č. 276/2015 Sb. mimoto fixuje hodnotu 1 bodu na 250 Kč, avšak metodika Nejvyššího soudu odvozuje hodnotu bodu od průměrné mzdy.“

Ústavní soud ČR následně poukazuje na „široká oprávnění obecných soudů při rozhodování o odškodnění bolestí a ztížení společenského uplatnění podle předchozí právní úpravy“ a v této souvislosti připomíná především nález pléna Ústavního soudu ČR ze dne 16. října 2007, sp. zn. Pl. ÚS 50/05 (2/2008 Sb.), v němž Ústavní soud ČR vycházel z možnosti obecných soudů vyhlášku jako protiústavní dle čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR vůbec neaplikovat a při rozhodování o výši odškodnění postupovat v závislosti na okolnostech konkrétního případu.

Ústavní soud ČR v dané věci uzavřel, že odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění v důsledku pracovního úrazu v posuzované věci bylo nutno vyčíslit ve smyslu § 372 zákoníku práce (resp. aktuálně § 271c zákoníku práce) a dle vyhlášky s tím, že i tak měly obecné soudy rozhodnout o navýšení základní bodové sazby ve smyslu § 388 zákoníku práce (resp. v současnosti ustanovení § 271s zákoníku práce) ve spojení s § 7 odst. 3 vyhlášky tak, aby výsledná částka odškodnění co nejvíce odpovídala okolnostem konkrétní věci a skutečným následkům, které poškozený utrpěl v důsledku pracovního úrazu.

Závěr

Existuje tudíž dvoukolejný systém určování výše náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění. V kontextu dvoukolejnosti občanskoprávní úpravy a pracovněprávní úpravy a jejich zcela či zčásti odlišných přístupů nelze vyloučit rozdílný výpočet náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění v závislosti na povaze způsobené újmy na zdraví.

Navzdory kritice nařízení vlády, např. výše uvedeným nálezem Ústavního soudu ČR, je zřejmé, že obecné soudy jsou při stanovování odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání povinny a priori postupovat podle ustanovení zákoníku práce, jakož i podle nařízení vlády. Dosud nedošlo k jeho zrušení ani vládou, ani popř. Ústavním soudem ČR pro případný rozpor s ústavním pořádkem nebo zákonem.

To však nebrání obecným soudům, aby v závislosti na okolnostech konkrétního případu při rozhodování o určení výše bolestného a ztížení společenského uplatnění podle ustanovení § 271c zákoníku práce ve spojení s nařízením vlády výši vypočteného odškodnění ve smyslu ustanovení § 271s zákoníku práce přiměřeně zvýšily, a to tak, aby výsledná částka odškodnění co nejvíce odpovídala okolnostem konkrétní věci a skutečným následkům, které poškozený utrpěl v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání.

Obecným soudům se rovněž naskýtá možnost postupovat podle ustanovení § 95 odst. 1 Ústavy ČR; v této souvislosti je ke zvážení zhodnocení souladu nařízení vlády, resp. relevantních ustanovení, a to především s ustanovením § 2958, § 3 odst. 3 či § 10 odst. 2 občanského zákoníku, dále se zásadou zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance v rámci § 1a zákoníku práce, jakož i s ústavním principem rovnosti před zákonem ve smyslu ustanovení čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod či ústavního principu přiměřenosti (proporcionality).

Některý z výše uvedených postupů se jeví jako vhodný, ne-li nevyhnutelný v situaci, kdy v kontextu skutkových okolností daného případu, resp. při výpočtu nároku na odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění dle nařízení vlády, vzniknou diskrepance k tíži pracovním úrazem nebo nemocí z povolání postiženého zaměstnance, než kdyby se výpočet prováděl dle § 2958 občanského zákoníku, respektive Metodiky. Pakliže se uplatní některý z výše uvedených postupů, tak v podstatě se bude de facto jednat o podpůrné (subsidiární) použití Metodiky při odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění v pracovněprávních vztazích.

V zájmu vyšší míry právní jistoty de lege ferenda je však zapotřebí – v kontextu výše uvedeného, zejména s ohledem na skutečnost, že lidský život a zdraví mají stejnou hodnotu – oba systémy odškodňování opět unifikovat, a to v podobě závazného právního předpisu, nikoliv toliko doporučující nezávazné Metodiky. Nový systém (ať už založený na hodnocení příčin či následků) by měl stanovit transparentní výpočtový mechanismus bolesti a ztížení společenského uplatnění tak, aby soudy mohly poškozeným vždy bez obtíží přiznávat spravedlivou a dostatečnou náhradu, a to bez ohledu na to, zda ke škodní události dojde při výkonu závislé práce, či nikoliv, resp. aby nevznikaly zbytečné pochybnosti ohledně spravedlivosti vypočtené výše odškodnění.