Právní věta
Lehkomyslné jednání zaměstnance je samostatným důvodem pouze pro částečné zproštění se odpovědnosti zaměstnavatele za újmu. Jedná se o případy, kdy způsob jednání zaměstnance při určitém pracovním úkonu neupravuje žádný bezpečnostní předpis, pravidlo nebo pokyn, kdy se však zaměstnavatel může zprostit částečně odpovědnosti, prokáže-li, že jednání zaměstnance lze charakterizovat jako nebezpečné riskování nebo hazardérství, kdy si zaměstnanec vzhledem ke konkrétní časové i místní situaci na pracovišti počíná způsobem, při němž vědomě podstupuje riziko hrozícího nebezpečí újmy na zdraví.
Na rozdíl od běžné neopatrnosti a jednání vyplývajícího z rizika práce, o kterých zákon výslovně stanoví, že je za lehkomyslné jednání nelze považovat, se zde vyžaduje tzv. kvalifikovaná lehkomyslnost (zaměstnanec věděl anebo vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem musel vědět, že si svým jednáním může přivodit úraz). Přitom další podmínkou, která musí být splněna současně (i kdyby jednání zaměstnance bylo možno kvalifikovat jako riskantní nebo hazardní), je, aby šlo o způsob činnosti, který je v rozporu s obvyklým způsobem chování zaměstnanců, kdy tedy nejde o činnost, kterou zaměstnavatel trpí nebo toleruje.
Je mimo pochybnost, že zaměstnanec je sice obecně povinen zachovávat při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním vždy takový stupeň pozornosti, který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který - objektivně vzato - je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na zdraví; po zaměstnanci však nelze požadovat, aby předvídal každý v budoucnu možný vznik škody a tím vznik škody zcela vyloučil. Liberační důvod spočívající v tzv. kvalifikované lehkomyslnosti zaměstnance navíc předpokládá stav, kdy zaměstnanec vědomě (úmyslně) jedná způsobem, který lze označit za životu a zdraví nebezpečný a riskantní.
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1739/2016)
Předmět sporu
Posouzení, zda lze konkrétní jednání zaměstnance, které předcházelo jeho pracovnímu úrazu, považovat za jednání lehkomyslné a tedy za důvod k částečnému zproštění se odpovědnosti zaměstnavatele za újmu tímto úrazem způsobenou.
Právní úprava
§ 270 odst. 2 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů - lehkomyslné jednání zaměstnance jako důvod pro částečně zproštění se odpovědnosti zaměstnavatele za újmu způsobenou zaměstnanci pracovním úrazem.
Skutkový stav (popis případu)
Zaměstnanec vykonával pro zaměstnavatele na základě dohody o provedení práce práci vychovatele na škole v přírodě v jednom rekreačním středisku; v této dohodě bylo přitom sjednáno, že zaměstnanec „je povinen během výkonu funkce respektovat instrukce hlavního vychovatele a provozovatele (zaměstnavatele)“, že „konkrétní časový rozsah i obsah práce na každý den mu stanoví hlavní vychovatel“ a že se při své práci „bude řídit písemnými skripty: Informace a pokyny pro vychovatele, ve kterých je podrobně rozveden rozsah i obsah práce vychovatele“.
V době trvání dohody o provedení práce (školy v přírodě) zjistila ráno jedna z učitelek před zahájením výuky, že v její třídě chybí třináctiletá dívka, za kterou zaměstnanec do zahájení výuky odpovídal; hned nato dostal zaměstnanec ústní pokyn od hlavní vychovatelky, která mu sdělila, ať „se jde po dívce podívat“, aniž mu přitom určila, kam má jít a jakým způsobem má dívku hledat.
Zaměstnanec prošel dolní část tábora a pak se vydal mimo areál rekreačního střediska do lesa k rybníku, kde uklouzl na mokrém kořenu stromu a způsobil si tak úraz - zlomeninu levé dolní končetiny; chybějící dívka se mezitím „našla“ na ošetřovně.
Zaměstnavatel neposoudil úraz jako pracovní a odmítl zaměstnanci platit náhrady s pracovním úrazem ze zákona spojené (náhradu za ztrátu na výdělku a za bolest a ztížení společenského uplatnění); zaměstnanec se proto dožadoval jejich zaplacení soudní žalobou.
Soudy nižších stupňů se nejprve nedokázaly shodnout na tom, zdali je úraz zaměstnance skutečně úrazem pracovním (zdali se mu stal při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním); nakonec dospěly k závěru, že byly naplněny předpoklady pro vymezení úrazu jako pracovního a že zaměstnavatel odpovídá za újmu (škodu) s ním spojenou, ale jen zčásti; okresní soud viděl důvod k částečnému zproštění se odpovědnosti zaměstnavatele v tom, že zaměstnanec porušil své povinnosti (např. že nepředal dívku učitelce k výuce, sám ztrátu dívky vůbec nezjistil, hledal na nesprávném místě či při hledání nevyužil táborový rozhlas) a toto porušení bylo jednou z příčin vzniku újmy, kdežto krajský soud shledal jednání zaměstnance lehkomyslným.
Argumenty krajského soudu
Zaměstnanec sice neporušil žádné konkrétní předpisy nebo konkrétní pokyny, ale s ohledem na všechny okolnosti případu lze jednoznačně dovodit, že se choval v rozporu s obvyklým způsobem chování a počínal si v podstatě neopatrně až riskantně, když namísto toho, aby hledal ztracenou dívku v bezprostředním okolí místa, kde byla její ztráta zjištěna, dotázal se na dívku ostatních zaměstnanců, využil k jejímu nalezení táborový rozhlas a podíval se například na „marodku“, vyběhl ven hledat dívku ve vzdáleném místě - mimo areál školy v přírodě.
Nelze též pominout skutečnost, že zaměstnanec u sebe neměl ani mobilní telefon; i když to nebyl bezpečnostní pokyn, s ohledem na jeho praktické zkušenosti jako vychovatele ve škole v přírodě by se dalo předpokládat, že by takovou věc měl považovat za samozřejmost.
Argumenty zaměstnance
Hledáním (ztracené) dívky v lese se nevystavoval nějakému zvýšenému riziku újmy na zdraví, než bylo standardně spojeno s výkonem práce vychovatele, o čemž ostatně svědčí i to, že se jednalo o místo, kde se normálně konaly táborové hry.
To, že nevyvolal dívku táborovým rozhlasem, nehledal ji na marodce, nezeptal se jiných zaměstnanců, vydal se ji hledat mimo oplocený areál tábora nebo neměl u sebe mobilní telefon (což je ovšem v rozporu se skutečností), nepředstavuje takové okolnosti, které by mohly vést k posouzení jeho jednání jako nebezpečného riskování a hazardérství.
Samotný rozpor s obvyklým způsobem chování k naplnění definice lehkomyslného jednání jako důvodu k částečnému zproštění se odpovědnosti zaměstnavatele za újmu způsobenou pracovním úrazem zaměstnance nepostačuje; jiné než obvyklé chování musí být zároveň rizikové z hlediska možnosti vzniku újmy na zdraví a tato podmínka v daném případě splněna nebyla.
Z odůvodnění rozhodnutí soudu
Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za újmu (škodu) vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem jsou pracovní úraz (poškození na zdraví zaměstnance nebo jeho smrt úrazem, k němuž došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním), vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody; odpovědnost za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem je vybudována na principu tzv. objektivní odpovědnosti zaměstnavatele; zaměstnavatel tedy odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho případné zavinění.
Právní úprava však umožňuje, aby se zaměstnavatel své odpovědnosti za určitých, v zákoně uvedených podmínek, zcela, nebo zčásti zprostil; důvodem, pro který se zaměstnavatel může za splnění v zákoně podrobněji stanovených předpokladů zcela zprostit své odpovědnosti, je buď porušení bezpečnostních předpisů, nebo opilost zaměstnance, jestliže tyto důvody byly jedinou příčinou škody; zčásti se zaměstnavatel své odpovědnosti zprostí, prokáže-li, že sice příčin škody bylo více, ale že uvedené důvody přesto byly jednou z příčin škody; třetím důvodem, avšak jen pro částečnou liberaci zaměstnavatele, je tzv. lehkomyslnost; procesní povinnosti tvrdit a prokázat skutečnosti o tom, že se zaměstnavatel zprostil odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu, má zaměstnavatel, který také nese za řízení procesní odpovědnost za to, že tyto povinnosti nesplní (tzv. břemeno tvrzení a důkazní).
Zaměstnavatel se zprostí odpovědnosti zčásti, prokáže-li, že škoda vznikla proto, že si zaměstnanec počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování tak, že je zřejmé, že ačkoliv neporušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jednal lehkomyslně, přestože si musel vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem být vědom, že si může způsobit újmu na zdraví; za lehkomyslné jednání není možné považovat běžnou neopatrnost a jednání vyplývající z rizika práce.
Liberační důvod spočívající v lehkomyslném jednání zaměstnance může být uvažován teprve tehdy, jestliže v příčinné souvislosti s pracovním úrazem mu není možné vytýkat jakékoli porušení předpisů ani pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (a ostatní liberační důvody se tudíž nemohou uplatnit); v tomto směru lze sdílet názor, že žalující zaměstnanec „neporušil žádné konkrétní předpisy nebo konkrétní pokyny“; za této situace se zaměstnavatel mohl částečně zprostit své odpovědnosti za pracovní úraz zaměstnance tehdy, kdyby zaměstnanec (jednaje v rozporu s obvyklým způsobem chování) šel hledat chybějící dívku mimo areál rekreačního střediska do lesa k rybníku, přestože věděl (anebo vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem musel vědět), že jde o počínání ohrožující jeho zdraví; k takovému úsudku však zaměstnanec zřejmě neměl důvod.
Za situace, kdy hlavní vychovatelka nestanovila zaměstnanci určitý postup, kam a jak má jít chybějící dívku hledat (a ani vnitřní předpis zaměstnavatele „Informace - pokyny vychovatelům“ takovou situaci neřešil), závisela volba způsobu plnění tohoto pracovního úkolu v konkrétních podmínkách na úvaze samotného zaměstnance; zaměstnanec se rozhodl hledat chybějící dívku (také) mimo areál rekreačního střediska v lese u rybníka a své rozhodnutí odůvodňoval tím, že „měl o dívku obavy, protože mu již ráno při snídani připadala smutná“; v prostředí, kde se rozhodl dívku hledat, se zajisté mohou vyskytovat (a obvykle se i skutečně vyskytují) místa, na nichž při běžné neopatrnosti může dojít k úrazu; samozřejmě je také možné uvažovat o tom, zda uvedená volba byla vzhledem k okolnostem vhodná, či zda nebylo příhodnější a více v souladu s „obvyklým způsobem chování“, aby zaměstnanec namísto toho hledal ztracenou dívku v bezprostředním okolí místa, kde byla její „ztráta“ zjištěna, dotázal se na dívku ostatních zaměstnanců, využil k jejímu nalezení rozhlas nebo se podíval například na „marodku“; nelze však dovozovat, že zvoleným způsobem plnění pracovního úkolu (hledáním chybějící dívky za denního světla v lese u rybníka, „kam děti chodily s dozorem běžně“) zaměstnanec vědomě podstoupil riziko hrozícího nebezpečí újmy na zdraví, tedy že jeho jednání bylo úmyslné, vědomé riskování a hazardérství.
Za tohoto stavu dovolací soud na rozdíl od odvolacího soudu dospívá k závěru, že žalovaný zaměstnavatel se své odpovědnosti za pracovní úraz zaměstnance nezprostil ani částečně a odpovídá za tento pracovní úraz v plném rozsahu; dovolání zaměstnance je opodstatněné a rozhodnutí odvolacího soudu se mění v tom smyslu, že zaměstnavatel je povinen zaplatit zaměstnanci na odškodnění pracovního úrazu i tu částku, kterou odvolací soud zaměstnanci nepřiznal.