Povinnosti zaměstnavatelů v oblasti BOZP

Zásada zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance je vyjádřením ochranné funkce pracovního práva. Ochranná funkce pracovního práva je v zásadě historickým důvodem vzniku pracovního práva a jeho emancipace od občanského práva. Občanské právo je založeno na rovnosti smluvních stran. Zhruba v polovině 19. století (v jednotlivých zemích je hranice posunuta dopředu či dozadu zejména v závislosti na rozvoji průmyslové výroby) začínají státy v zájmu zachování sociální stability a sociálního smíru a zabránění sociálním nepokojům, zasahovat do té doby víceméně neomezené autonomie smluvních stran (služební či námezdní smlouvy) ve prospěch slabší strany tohoto právního vztahu, tj. zaměstnance. Stát začíná ochranným zákonodárstvím nejprve regulovat práci dětí, těhotných žen a matek, ve smyslu regulace dosud neomezené délky pracovní doby, začíná upravovat bezpečnost a ochranu zdraví při práci a kogentně upravovat další ustanovení služební smlouvy. Omezování smluvní svobody a úprava má za cíl, aby byl zaměstnanec aspoň minimálně chráněn před absolutní smluvní svobodou, která by mohla být zaměstnavatelem zneužita v neprospěch zaměstnance a k vytváření nedůstojných pracovních podmínek, často ohrožujících zdraví či přímo život zaměstnance. Historicky ochrana postavení zaměstnance byla vyvolána především snahou dosáhnout sociálního smíru. Vedle toho je třeba si uvědomit, že pracovněprávní vztahy mají v současné době mimořádný národohospodářský význam, neboť se prostřednictvím nich vytváří rozhodující většina národního důchodu.

Zásada ochrany postavení zaměstnance je provázena rovněž zásadou řádného výkonu práce zaměstnance v souladu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Jinými slovy, jedná se o vyváženou úpravu pracovněprávního vztahu (tj. nejen ochranu zaměstnance, ale i ochranu oprávněných zájmů zaměstnavatele) jako nesmírně důležitého vztahu nejen pro každého jednotlivce při zapojení do práce, ale též vztahu nesmírného celospolečenského významu, v rámci něhož se vytváří rozhodující část národní produkce. Ostatně i naprosto převažující část legislativy EU (máme na mysli především směrnice) na pracovněprávním úseku, je motivována ochrana postavení zaměstnance.

Ochrana práv zaměstnance je nezpochybnitelnou zásadou pracovního práva, kterou je ovládáno již od jejího vzniku a promítá se v celé řadě kogentních a relativně dispozitivních ustanovení, tj. ustanovení, od nichž se lze odchýlit pouze ve prospěch zaměstnance. Pod tuto obecnou ochranu lze subsumovat i § 346b ZP, který tuto zásadu dále rozvádí. Jedná se především o ustanovení, podle nějž zaměstnavatel nesmí přenášet riziko z výkonu závislé práce na zaměstnance, nesmí zaměstnanci za porušení povinností vyplývající ze základného pracovněprávního vztahu ukládat peněžité postihy, ani je od něho požadovat, stejně jako od něho nesmí požadovat peněžitou záruku.

Zatímco zásadu zvláštní zákonné ochrany zaměstnance lze stěží zpochybňovat, pak totéž neplatí o zásadě uspokojivých a bezpečných pracovních podmínek. Tato zásada, pokud se jedná o uspokojivé pracovní podmínky, doslovně přepisuje čl. 28 Listiny základních práv a svobod, aniž jej jakkoli blíže rozvádí či konkretizuje. Pracovní podmínky jsou rovněž předmětem celé řady úmluv Mezinárodní organizace práce, jimiž je ČR vázána. Nicméně vzbuzuje pochybnosti, zda je smysluplné, aby zákoník práce pouze opisoval Listinu základních práv a svobod bez jakékoli konkretizace. Navíc tato obecně koncipovaná zásada je již víceméně obsažena v zásadě zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance. Tato zásada totiž historicky řeší především právní úpravu pracovních podmínek vedle dalších skutečností, jako je například ochrana zaměstnance před libovůlí zaměstnavatele pracovní poměr jednostranně rozvázat.

Ze zákoníku práce lze vyčíst následující práva zaměstnanců na