Home office už zdaleka není pouze žádaným pracovním benefitem, ale v současnosti je (pohříchu nedostatečně upraveným) institutem pracovního práva, který zaměstnancům i zaměstnavatelům otevírá nové možnosti organizace práce. Není proto překvapením, že zaměstnanci často chtějí vykonávat práci z pohodlí domova nejen v tuzemsku, ale i z jiného místa v zahraničí. Málokterý zaměstnanec, ale i zaměstnavatel si však uvědomují právní důsledky spojené s výkonem práce zaměstnance ze zahraničí a opomínají tak adekvátně reagovat na všechna hrozící rizika.
Ukažme si přitom tato rizika na konkrétní situaci: představme si, že český zaměstnavatel má zaměstnance s portugalskými kořeny. Ten se rozhodne vykonávat práci dlouhodobě nebo dokonce trvale z Portugalska. Jelikož to povaha práce vykonávané zaměstnancem umožňuje, chce mu zaměstnavatel výkon práce ze zahraničí umožnit. Na co si pak v takovém případě dát pozor a na jaké otázky by si měl zaměstnavatel, který chce svému zaměstnanci práci z domova ze zahraničí dovolit, odpovědět? V tomto článku nastiňuji jednotlivé okruhy problémů, které se s výkonem závislé práce ze zahraničí pojí a které je v takových případech nutné zohlednit.
Mezinárodní dopady
Daň z příjmů zaměstnance
V prvé řade by zaměstnavatel měl řešit otázku zdanění. Konkrétně je třeba určit, ve kterém státě se budou příjmy zaměstnance danit. Povinnost platit za zaměstnance daně má zaměstnavatel, a ten tak musí určit, kde bude mít povinnost daně za zaměstnance odvádět. V tomto ohledu platí, že obvykle je v konkrétním případě rozhodné, ve které zemi se nachází daňová rezidence zaměstnance.
Obecně platí, že zaměstnanec je daňovým rezidentem té země, ve které má bydliště nebo kde se obvykle zdržuje. Problém však tkví v tom, že pokud zaměstnanec dlouhodobě pracuje z jiného státu (např. právě z Portugalska) pro českého zaměstnavatele, může mu z titulu vnitrostátních právních předpisů vzniknout daňové rezidentství v obou těchto státech. V takovém případě je nutné daňové rezidentství zaměstnance určit podle příslušné smlouvy o zamezení dvojího zdanění, která pro určení daňového rezidenství upravuje konkrétní kritéria. V námi popsaném případě pak smlouva o dvojím zdanění č. 275/1997 mezi Českou a Portugalskou republikou (dále jen „Smlouva o dvojím zdanění mezi Českou a Portugalskou republikou“) v čl. 3 upravuje následující kritéria pro určení daňové rezidentury:
- fyzická osoba (zaměstnanec) je rezidentem ve státě, ve kterém má k dispozici stálý byt. V našem případě se přitom může jednat o oba státy;
- jestliže má fyzická osoba stálý byt v obou státech, předpokládá se, že je rezidentem v tom státě, ke kterému má užší osobní a hospodářské vztahy (středisko životních zájmů). Pokud se bude jednat o zaměstnance dlouhodobě nebo trvale žijícího v Portugalsku a s portugalskými kořeny, bude pravděpodobně vykazovat užší vztah právě k tomuto státu;
- jestliže nemůže být místo, kde má fyzická osoba stře