Svátky hrají v pracovním právu důležitou roli, zejména pak v oblasti pracovní doby (doby odpočinku) a odměňování. Dle ustanovení § 115 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, platí, že „zaměstnanci, který nepracoval proto, že svátek připadl na jeho obvyklý pracovní den, přísluší náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku nebo jeho části za mzdu nebo část mzdy, která mu ušla v důsledku svátku“.
Problém nečiní aplikace tohoto pravidla pro případ, že zaměstnanec dostává každý měsíc stejnou výši mzdy nebo je odměňován časovou, popř. úkolovou mzdou. Jak ale nahlížet na situaci, kdy je odměňování zaměstnanců u zaměstnavatele postaveno na provizním systému a výše mzdy se tedy odvíjí od příslušné aktivity zaměstnance, typicky ve vazbě na počet uzavřených smluv? Lze v tomto případě říci, že mu mzda nebo její část v důsledku svátku ušla? Na tyto otázky nedávno odpověděl v jednom ze svých rozhodnutí Nejvyšší správní soud, konkrétně v rozsudku ze dne 15. 6. 2021, sp. zn. 2 Ads 370/2019.
Popis případu
Rozhodnutím místně příslušného oblastního inspektorátu práce byl zaměstnavatel uznán vinným ze spáchání správního deliktu (nově přestupku) mj. na úseku náhrad podle ustanovení § 27 odst. 1 zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů, za což mu byla uložena pokuta v souhrnné výši 230 000 Kč a povinnost uhradit náklady správního řízení. V protokolu o kontrole zaměstnavateli kontrolní orgán vytýkal a do svého rozhodnutí o