JUDr. Věra Hrouzková

Při nevyplacení mzdy či platu zaměstnavatelem má zaměstnanec možnost bránit se soudní cestou. Pokud je však zaměstnavatel v platební neschopnosti, rozšiřují se možnosti zaměstnance o další veřejnoprávní nástroje určené zákonem č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

Vláda ČR přijala dne 16. října 2020 usnesení č. 1049, kterým se řeší mj. možnost ve stanovených případech nahradit provedení pracovnělékařské prohlídky čestným prohlášením dané fyzické osoby. Snahou tohoto příspěvku je jednak popsat jednotlivé možnosti použití čestného prohlášení, jednak upozornit na to, v kterých případech naopak pracovnělékařská prohlídka provedena být musí.

Zákon č. 285/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další související zákony, přinesl řadu změn institutů obsažených jednak v zákoníku práce (zákon č. 262/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákoník práce"), jednak v jiných právních předpisech, přičemž část těchto změn nabyla účinnosti dnem 30. července 2020 (například změny v doručování či změny týkající se pracovní doby), ostatní pak nabydou účinnosti dnem 1. ledna 2021. Zákonodárce do změn s odloženou účinností zařadil i změny týkající se dovolené, které jsou zároveň prezentovány jako změny zásadní či koncepční (viz Důvodová zpráva k výše citovanému zákonu dostupná na webových stránkách Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR).

Pracovní doba, její rozvržení, jakož i doba odpočinku představují významnou pracovní podmínku, za které zaměstnanec práci pro zaměstnavatele koná, a to vedle pracovního prostředí, vlivu rizikových faktorů či rizikovosti vykonávané práce. Jedná-li se o pracovní podmínku, znamená to, že zaměstnavatel je povinen ve vztahu k pracovní době dodržovat zákonnou zásadu rovného zacházení. Pracovní doba je rovněž jedním z institutů, jichž se dotkla novela zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), provedená zákonem č. 285/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další související zákony, dále jen „novela zákoníku práce“.

Mzda, plat a v některých případech i odměna náležející zaměstnancům konajícím práci na základě některých z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr jsou chráněny několika instituty. U mzdy a platu se jedná mj. o minimální a zaručenou mzdu, splatnost, pravidla pro výplatu mzdy a platu, o povinnost zaměstnavatele při měsíčním vyúčtování mzdy (platu), o pravidla pro provádění srážek a další.

Problematika doručování písemností je v zákoníku práce upravena v ust. § 334 a násl. Zatímco v případě doručování písemností zaměstnavatelem zaměstnanci se jedná o právní úpravu podrobnější, doručování zaměstnancem zaměstnavateli je upraveno pouze rámcově. Nelze přehlédnout, že problematikou doručování se v řadě soudních sporů zabýval rovněž Nejvyšší soud, jehož judikaturní výklady jsou pro zaměstnavatele vodítkem, jak právní úpravu aplikovat a čeho se naopak vyvarovat.

Zákoník práce (zákon č. 262/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákoník práce") rozlišuje ve věci náhrady majetkové újmy (škody) způsobené zaměstnancem zaměstnavateli několik druhů a typů jeho povinnosti nahradit zaměstnavateli škodu.

Jak je z nadpisu patrné, noční práce a zaměstnanec pracující v noci jsou dvě různé kategorie, které je třeba od sebe odlišovat. Vzhledem k tomu, že práce „v noci“ představuje nejenom zásah do soukromí zaměstnance, ale rovněž má vliv na uspokojování jeho fyziologických potřeb, konkrétně spánku, je zaměstnanci při výkonu takové práce v různých souvislostech poskytována zvýšená ochrana.

Agenturní zaměstnávání je institutem upraveným nejenom zákonem o zaměstnanosti (zákon č. 435/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o zaměstnanosti“), tedy normou práva veřejného, ale také zákoníkem práce (zákon č. 262/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákoník práce“), tedy normou práva soukromého. Máme-li v úmyslu se věnovat agenturnímu zaměstnávání z pohledu zaměstnavatele (uživatele), bude zapotřebí se zaměřit nejenom na obě citované právní normy, ale také na související právní předpisy.

Při posuzování právního postavení zaměstnance - rodiče v pracovněprávních vztazích je třeba brát na zřetel nejen zaměstnankyně, ale i zaměstnance - muže. Nejedná se přitom pouze o často probíranou pracovní dobu či vysílání na pracovní cesty, ale o celou řadu dalších souvislostí. Zároveň je třeba mít na paměti věk dítěte, o které zaměstnanec pečuje, a to v tom smyslu, že pokud budeme hovořit například o dítěti do jednoho roku jeho věku, jedná se zároveň o dítě mladší osmi let, deseti let, patnácti let apod. S ohledem na uvedené a pro určité zjednodušení se budeme zvolené problematice věnovat od nejnižšího možného věku dítěte, konkrétně začneme narozením dítěte.

Stravování zaměstnanců je jednou z oblastí, kterou zákonná úprava, jak je obsažena v zákoníku práce (zákon č. 262/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákoník práce“), řadí do Části desáté nazvané Péče o zaměstnance, a to vedle pracovních podmínek zaměstnanců, odborného rozvoje zaměstnanců a zvláštních pracovních podmínek některých zaměstnanců.

Odškodňování pracovních úrazů představuje problematiku, která je bez nadsázky předmětem trvalého zájmu jak zaměstnavatelů, tak samotných zaměstnanců. Jedná se o záležitost, jejíž právní úprava prošla v nedávné době řadou změn. Zájemce o tuto problematiku může čerpat nejenom z účinné právní úpravy, ale také z bohaté judikatury, která se odškodňování pracovních úrazů (a rovněž nemocí z povolání) týká. Byť se v řadě případů jedná o soudní rozhodnutí staršího data, jejich závěry je možné aplikovat i za stávajícího právního stavu.

Pracovní dobu je možné považovat za jednu ze základních pracovních podmínek, za nichž zaměstnanec koná pro zaměstnavatele práci v pracovním poměru, neboť dle ust. § 74 zákoníku práce (zákon č. 262/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákoník práce") platí, že pro zaměstnance, kteří konají práci na základě některé z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, zaměstnavatel není povinen pracovní dobu rozvrhnout.

Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, který bude předmětem naší pozornosti (zákon č. 418/2011 Sb., ve znění pozdějších předpisů), nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2012 a od tohoto data byl několikrát novelizován, naposledy se tak stalo zákonem č. 55/2017 Sb. [zákon, kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony], který nabyl účinnosti dnem 18. 3. 2017. Významná je však i novela, jak ji s účinností od 1. 12. 2016 přinesl zákon č. 183/2016 Sb.

Je všeobecně známo, že zatímco zaměstnanec může dát výpověď z pracovního poměru z jakéhokoliv důvodu nebo bez uvedení důvodu, zaměstnavatel tak může učinit pouze z důvodů vyjmenovaných v ust. § 52 zákoníku práce (zákon č. 262/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákoník práce“).