vysílání pracovníků

Zaměstnavatel, který vysílá své zaměstnance k výkonu práce do zahraničí, musí počítat s celou řadou povinností, které mu ukládají tuzemské i zahraniční právní předpisy a mezinárodní smlouvy. V dnešním příspěvku se zaměříme na problematiku poskytování služeb v rámci EU prostřednictvím vyslaných zaměstnanců, a to ve vazbě na poskytování cestovních náhrad a také na odvody daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti.

V uplynulém roce jste se na stránkách Práce a mzdy mohli pravidelně setkávat s unikátním pracovněprávním seriálem „Vysílání zaměstnanců v rámci EU“, který si kladl za cíl být pomocnou rukou především pro české zaměstnavatele vysílající své pracovníky do jiných členských států Evropské unie, a to v souvislosti v novou evropskou úpravou, kterou přinesla směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/957 ze dne 28. června 2018 (dále jen „směrnice“).

Jak jsme se již dozvěděli v minulém čísle, na migrující výdělečně činné osoby se vždy vztahují právní předpisy pouze jednoho členského státu, a to proto, že se u migrujících pracovníků uplatňují koordinační nařízení EU. Tato zásada platí pro všechny osoby, na něž se vztahují nebo vztahovaly právní předpisy jednoho členského státu či více členských států, bez ohledu na počet takových států. I osoby, které jsou zaměstnány ve třech nebo i pěti členských státech, podléhají v určitém okamžiku v oblasti sociálního zabezpečení právním předpisům pouze jednoho členského státu.

V průběhu loňského roku bylo vysílání zaměstnanců v rámci nadnárodního poskytování služeb v Evropě široce diskutovaným tématem. Může za to směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/957 ze dne 28. června 2018 (dále jen „Směrnice“), která novelizovala původní „vysílací“ směrnici (96/71/ES) a která členským státům EU nařídila transponovat předmětná ustanovení nejpozději do 30. července 2020. Jak se to konkrétním zemím povedlo?

V průběhu loňského roku bylo vysílání zaměstnanců v rámci nadnárodního poskytování služeb v Evropě široce diskutovaným tématem. Může za to směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/957 ze dne 28. června 2018 (dále jen „Směrnice“), která novelizovala původní „vysílací“ směrnici (96/71/ES) a která členským státům EU nařídila transponovat předmětná ustanovení nejpozději do 30. července 2020. Jak se to konkrétním zemím povedlo?

V průběhu loňského roku bylo vysílání zaměstnanců v rámci nadnárodního poskytování služeb v Evropě široce diskutovaným tématem. Může za to směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/957 ze dne 28. června 2018 (dále jen „Směrnice“), která novelizovala původní „vysílací“ směrnici (96/71/ES) a která členským státům EU nařídila transponovat předmětná ustanovení nejpozději do 30. července 2020. Jak se to konkrétním zemím povedlo?

V průběhu loňského roku bylo vysílání zaměstnanců v rámci nadnárodního poskytování služeb v Evropě široce diskutovaným tématem. Může za to směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/957 ze dne 28. června 2018 (dále jen „Směrnice“), která novelizovala původní „vysílací“ směrnici (96/71/ES) a která členským státům EU nařídila transponovat předmětná ustanovení nejpozději do 30. července 2020. Jak se to konkrétním zemím povedlo?

V průběhu loňského roku bylo vysílání zaměstnanců v rámci nadnárodního poskytování služeb v Evropě široce diskutovaným tématem. Může za to směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/957 ze dne 28. června 2018 (dále jen „Směrnice“), která novelizovala původní „vysílací“ směrnici (96/71/ES) a která členským státům EU nařídila transponovat předmětná ustanovení nejpozději do 30. července 2020. Jak se to konkrétním zemím povedlo?

V průběhu loňského roku bylo vysílání zaměstnanců v rámci nadnárodního poskytování služeb v Evropě široce diskutovaným tématem. Může za to směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/957 ze dne 28. června 2018 (dále jen „Směrnice“), která novelizovala původní „vysílací“ směrnici (96/71/ES) a která členským státům EU nařídila transponovat předmětná ustanovení nejpozději do 30. července 2020. Jak se to konkrétním zemím povedlo?

V průběhu loňského roku bylo vysílání zaměstnanců v rámci nadnárodního poskytování služeb v Evropě široce diskutovaným tématem. Může za to směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/957 ze dne 28. června 2018 (dále jen „Směrnice“), která novelizovala původní „vysílací“ směrnici (96/71/ES) a která členským státům EU nařídila transponovat předmětná ustanovení nejpozději do 30. července 2020. Jak se to konkrétním zemím povedlo?

V průběhu loňského roku bylo vysílání zaměstnanců v rámci nadnárodního poskytování služeb v Evropě široce diskutovaným tématem. Může za to směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/957 ze dne 28. června 2018 (dále jen „Směrnice“), která novelizovala původní „vysílací“ směrnici (96/71/ES) a která členským státům EU nařídila transponovat předmětná ustanovení nejpozději do 30. července 2020. Jak se to konkrétním zemím povedlo?

V předchozích několika měsících bylo vysílání zaměstnanců v rámci nadnárodního poskytování služeb v Evropě široce diskutovaným tématem. Může za to směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/957 ze dne 28. června 2018 (dále jen „Směrnice“), která novelizovala původní „vysílací“ směrnici (96/71/ES) a která členským státům EU nařídila transponovat předmětná ustanovení nejpozději do 30. července loňského roku. Jak a kterým evropským zemím se to povedlo? Jakou úpravu státy zvolily? A kdo zůstává na mapě Evropy černou ovcí bez transpozice?

Dlouho očekávaná novela zákoníku práce byla dne 26. června 2020 vyhlášena ve Sbírce zákonů jako zákon č. 285/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další související zákony.

Současně s aktuální novelou zákoníku práce proběhla i transpoziční novela směrnice Evropského parlamentu a Rady o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb. Změny budou mít dopad na náročnost ověřování podmínek, za nichž jsou odměňováni zaměstnanci přijímající firmy, a mohou se projevit i zvýšením nákladů na vyslání zaměstnance.

Ustanovení § 3 odst. 3 zákona o inspekci práce s účinností od 1. 4. 2017 ukotvuje, že orgány inspekce práce kontrolují dodržování právních předpisů upravujících právní postavení zaměstnanců vyslaných k výkonu práce v rámci poskytování služeb. Jedná se o transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/67/EU ze dne 15. května 2014 o prosazování směrnice 96/71/ES o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb a o změně nařízení (EU) č. 1024/2012 o správní spolupráci prostřednictvím systému pro výměnu informací o vnitřním trhu („nařízení o systému IMI“) [dále jen „prosazovací směrnice“]. Právě prosazování pravidel vysílání pracovníků orgány inspekce práce na území České republiky je věnován tento článek.

Prosím o informaci ohledně nutnosti vyřízení formuláře A1. Jsme společnost, která má "matku" v Rakousku a působí téměř po celém světě. Tento formulář vyřizujeme našim zaměstnancům, kteří jsou vysíláni do zahraničí na krátkodobé práce. Musí mít takovýto nebo podobný formulář vyřízený také zaměstnanec z Mexika, který k nám jede v rámci korporace na odbornou stáž na cca 4-5 měsíců? S námi nemá žádnou pracovní smlouvu. Tu má se svojí mateřskou zemí. Stáž bude začínat v Rakousku, kde bude 2 měsíce a pak by se měl přesunout do ČR. 

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení včetně prováděcího nařízení č. 987/2009 představují základní a závazné normy, které jsou svojí vahou postaveny nad národní právní předpisy jednotlivých států. Tyto směrnice upravují mj. situace, kdy dochází k pohybu osob za účelem výkonu výdělečné činnosti v zemích dále uvedených.

Jestliže se občan České republiky rozhodne vycestovat do některého z členských států Evropské unie, nastávají mu nové povinnosti v oblasti sociálního zabezpečení. Stejně tak při návratu do České republiky je nutné splnit veškeré povinnosti k českým institucím sociálního zabezpečení.

Po více než 20 letech od přijetí směrnice 96/71/ES o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb („směrnice 96/71/ES“) se ukázalo jako nezbytné dosáhnout na úrovni EU lepší rovnováhy mezi podporou volného pohybu služeb a potřebou ochrany pracovníků, kteří jsou v rámci přeshraničního poskytování takových služeb vysíláni k výkonu práce do jiných členských států EU.

V rámci již dříve uveřejněných článků jsme se zabývali problematikou závislé činnosti v rámci mezinárodního zdaňování a s tím související problematiku mezinárodního pronájmu pracovní síly či krátkodobého vyslání zaměstnanců z České republiky (dále také jen „ČR“) do zahraničí a naopak. Seznámili jsme se se základními pravidly, které se při řešení problematiky mezinárodního zdaňování uplatňují, a vysvětlili jsme si některé základní pojmy, které se prolínají celou touto oblastí. Zmínili jsme také právní prameny, podle nichž se v mezinárodním zdaňování postupuje.