Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení včetně prováděcího nařízení č. 987/2009 představují základní a závazné normy, které jsou svojí vahou postaveny nad národní právní předpisy jednotlivých států. Tyto směrnice upravují mj. situace, kdy dochází k pohybu osob za účelem výkonu výdělečné činnosti v zemích dále uvedených.
Obecně platí, že na základě výše uvedených koordinačních pravidel Evropské unie je občan České republiky pojištěn (účasten všech systémů sociálního zabezpečení) ve státě, ve kterém vykonává výdělečnou činnost, tedy ve kterém je zaměstnán nebo podniká. Naproti tomu vyslání jako jedna z několika výjimek představuje poměrně často využívanou možnost výkonu výdělečné činnosti v rámci "evropského" prostoru, kdy nespornou výhodou tohoto institutu je skutečnost, že taková osoba (zaměstnanec nebo osoba samostatně výdělečně činná) zůstává po dobu vyslání příslušna ke všem systémům sociálního zabezpečení státu, ze kterého je vyslána. Na tuto osobu se tedy nevztahuje jeden z principů koordinačních nařízení, a to princip "lex loci laboris" (pojištění podle místa výkonu práce), třebaže osoba v zemi, do které je vyslána, fakticky vykonává výdělečnou činnost.
Na základě členství České republiky v Evropské unii můžeme z hlediska praktické aplikace institutu vyslání uplatňovat dvě varianty, a to buď vyslání pracovníka z ČR, nebo do ČR. V tomto příspěvku se soustředím na analýzu situace z pohledu občana České republiky pracovně vyslaného na území j