řízení lidských zdrojů

Dne 20. 6.2024 pořádá společnost Wolters Kluwer již  13. ročník Konference k pracovnímu právu. V létě nás čekají další změny v zákoníku práce, proto jsou hlavními hosty konference pracovníci ministerstev,...

Společným znakem řady personalistů, ale také manažerů je značná snaha o zodpovězení otázky „Jak motivovat zaměstnance?“. Přičemž znalosti základních teorií, jako je Maslowova pyramida (potřeb) a dalších teorií zaměřených na identifikaci a škálování potřeb, v praxi nemusí vždy zcela pomoci. Ač jsou teorie motivace k vytvoření efektivních motivačních programů důležité, jednoznačně nejsou tím jediným, co by mělo motivační program formovat.

Nejdůležitějším zdrojem v jakékoli ekonomice nebo organizaci je její lidský kapitál, který zahrnuje kolektivní znalosti, vlastnosti, dovednosti, zkušenosti a zdraví pracovní síly. Lidský kapitál představuje pro průměrného jednotlivce dvě třetiny bohatství, přičemž pracovní zkušenosti tvoří téměř polovinu této hodnoty. Další oblastí, která je úzce spojena s člověkem v pracovním procesu, je selhání lidského faktoru, které je často považováno za příčinu vzniku úrazů a havárií. Je toto selhání spíše důsledkem než příčinou a jejich původ není ani tak v lidské povaze, jako spíše v systémových faktorech? Podívejme se na dva pohledy lidského selhání, které je možné v současnosti uplatnit při hledání kořenové/skutečné příčiny vzniku úrazů a nehod. [1]

Důležitým předpokladem osobní výkonnosti je schopnost řídit sebe sama. Ta je často chápána především jako schopnost řídit čas. Její důležitou a většinou ještě podstatnější součástí je však schopnost osvojit si některé mentální techniky, které nám při řízení sebe sama napomohou. Jde o techniky, které nám usnadní změnit naše chování na základě lepšího ovládání svých emocí, proměny svých zvyků, vyšší koncentrace pozornosti i vyšší schopnosti si s řešením osobních problémů sami poradit. V praxi jde nejčastěji o metodu autosugesce, meditace a překonání tzv. Šalamounova paradoxu. V čem tyto metody spočívají?

Atraktivitu a lákavost her netřeba dlouze představovat. Hry jednotlivce nejenže baví, ale především dokáží upoutat pozornost jednotlivců na dlouhé hodiny. Není tak překvapením, že potenciálu her si všimli již mnozí zaměstnavatelé a herní prvky využívají nejen při získávání a výběru zaměstnanců, ale také v rámci jejich vzdělávání. Gamifikace tak postupně obsazuje přední místa v moderních trendech personalistiky.

Před několika lety pandemie covidu doslova ze dne na den změnila v České republice pracovní prostředí více než 40 % zaměstnancům. Práce na dálku (často označována veřejností jako „práce z domova“) se z jistého privilegia či benefitu stala bez varování nutností, a to bez ohledu na míru připravenosti organizace či jednotlivých procesů a technického vybavení. Nyní se nacházíme v období, kdy již práce na dálku není nutností, naopak se z mnoha důvodů (nejen ekonomických) stala žádoucí pro zaměstnavatele i zaměstnance. Zaměstnanci, kteří pracují na dálku dlouhodobě, vyžadují jiný přístup než ti zaměstnanci, kteří využívají pro práci na dálku například jeden pracovní den v týdnu. Nutná je transformace přístupu k řízení výkonu, péče o zaměstnance, ale i přizpůsobení manažerského stylu a vedení zaměstnanců.

Udržitelnost pod taktovkou EU nabrala rychlý spád a dostali jsme na stůl jasné požadavky. Investoři potřebují pro svá investiční rozhodnutí porovnávat data o udržitelnosti. A všichni chceme zabránit devastaci životního prostředí a chránit lidská práva.

„Lidský kapitál“ je nejen důležitou součástí nehmotných aktiv podniku, ale i hodnotou, jejíž podíl ve struktuře celkových podnikových aktiv dlouhodobě roste. Profesionální řízení lidských zdrojů, jež k jeho tvorbě přispívá, získává tak stále více povahu nástroje schopného bezprostředně přispívat ke zvyšování tržní hodnoty firmy. Předpokladem je jeho schopnost zaměřovat investice do lidských zdrojů správným směrem a posuzovat jejich efektivitu čili návratnost. Článek se zabývá povahou a tvorbou lidského kapitálu a hodnocením investic do lidských zdrojů z hlediska jejich výnosů i rizik.

Technologický vývoj je jednou z hlavních příčin zvyšování požadavků na rekvalifikaci a vzdělávání zaměstnanců. Na druhou stranu ale může být také součástí řešení těchto nově vznikajících potřeb. V posledních letech lze pozorovat rostoucí význam umělé inteligence, ale i virtuální reality (či jejich spojení), a to právě v oblasti vzdělávání zaměstnanců. Využití nových trendů ve vzdělávání zaměstnanců může přinášet mnoho pozitivních efektů, a to nejen zvýšení dané dovednosti, ale také úroveň motivace, loajality či angažovanosti zaměstnanců. Jaké jsou tedy aktuální možnosti vzdělávání zaměstnanců skrze nové trendy, jaké nové řešení přináší výhody a kterým bariérám je nutné čelit? Právě těmto otázkám se bude věnovat následující článek.

S termínem „koučování“ se lze v manažerské teorii i podnikové praxi setkat ve dvou významech. Jednak jako s označením řídícího stylu, uplatňovaného v rámci tzv. situačního řízení, jednak jako s nástrojem rozvoje zaměstnanců, pomáhajícím jim nejen v osvojení nových schopností, ale i získání nového pohledu na svou pracovní roli a její úkoly. Článek se zabývá oběma významy termínu koučování a uvádí jejich cíle, metody i předpoklady úspěšného využití. Zároveň mapuje zásady profesionálního přístupu kouče, jemuž musí odpovídat i patřičné vzdělání a znalost praxe podniku.

Řízení lidských zdrojů, lidské zdroje, personalistika. Jedná se o oblast, která byla v porevolučním dění v České republice částečně přehlíženou Popelkou. Řízení lidských zdrojů bylo do jisté míry nedoceněno, protože bylo spojováno spíše se mzdovou účtárnou a běžnou operativou. Čas ovšem postoupil a soudobé dění ve společnosti znovu zvyšuje apel na oblast řízení lidských zdrojů a personalistika se tak dostává do popředí zájmu zaměstnavatelů. V návaznosti na to si řada z nich uvědomuje, že je přesto výkon práce personalistů v očích zaměstnanců jaksi podceňován a dochází tak ke snaze udělat jistý rebranding. Jinými slovy odstoupit od označení řízení lidských zdrojů a najít jiné atraktivní označení, které by bylo v souladu s kulturou organizace. Není tak překvapením, že se v mnohých firmách používá označení jako management lidských zdrojů či people management apod. Ruku v ruce s tím dochází i k vývoji názvů pracovních pozic. Otázkou ale zůstává, zda má smysl lpět na tradičním označení řízení lidských zdrojů, či zda můžeme tento název volně nahradit a zároveň, jak v návaznosti na to měnit či neměnit označení pracovních pozic personalistů.

Hlavní zdroj nedostatků v práci svých spolupracovníků vedoucí většinou vidí v jejich osobních slabinách. Ty se pochopitelně vyskytnout mohou, jejich role však nemusí být rozhodující. Lidé v organizacích totiž většinou jednají podle toho, jak jsou řízeni, a příčinou nedostatků v jejich práci tak mohou být i řídicí chyby. Článek se zabývá nejčastějšími příčinami, proč zaměstnanci z důvodů řídicích chyb či organizačních pochybení nepostupují tak, jak jejich vedoucí či organizace očekávají, a jak těmto nedostatkům předejít.

Náročnost různých profesí a činností na schopnost řídit sebe sama je různá. Část pracovníků se bez ní obejde, mnohdy však jen proto, že jejich činnost řídí a kontrolují (často na úkor svého vlastního času) jiní. Rostoucí počet pracovních míst, a to nejen v dobách pandemie, však vyžaduje, aby lidé byli schopni si na základě šířeji či dlouhodoběji zadaných úkolů správně stanovit své priority i řídit průběh své práce sami. Článek se zabývá hlavními předpoklady, součástmi a nástroji osobní efektivity, tj. schopnosti řídit sebe sama.

Společným znakem některých personálně-řídících chyb jsou „dobré úmysly“ projevené nevhodným způsobem. Sahají od sklonu odkládat nepříjemná, ale potřebná personální rozhodnutí přes tendenci omlouvat či přehlížet nedostatky v práci, které se postupně mohou stát na pracovišti pravidlem, odměňovat vybrané zaměstnance jejich povýšením, přestože pro vedoucí funkci zatím nemají předpoklady, až po zvyk zapojovat zaměstnance do situací, které pro to nejsou vhodné. Článek se zabývá hlavními typy řídících chyb „z dobrých úmyslů“, jejich příčinami, důsledky i tím, jak se jich zbavit.

Spolupráce s osobami z různých národních kultur se v podnikové praxi stává stále běžnější. Často s sebou přináší nové pohledy, podněty či inspirace, občas se však stává i příčinou nedorozumění, plynoucích z odlišných kulturně podmíněných zvyklostí a očekávání. V mezním případě může dokonce vyústit do kulturních střetů. Vyhnout se jim předpokládá znát tradice podnikového chování v jednotlivých kulturách a respektovat hlavní pravidla úspěšné mezikulturní spolupráce a komunikace. Článek se zabývá hlavními předpoklady úspěšné spolupráce v multikulturním prostředí a zásadami vedení multikulturních týmů.

Nedostatky v práci zaměstnanců podmíněné „lidským činitelem“ mohou vzniknout ze dvou základních příčin. První tvoří psychologické bariéry výkonnosti na straně zaměstnanců, spojené s jejich dočasnými osobními problémy, někdy však i omezenými schopnostmi, nevhodnými vlastnostmi či nepříznivými pracovními postoji. Druhou tvoří psychologické hendikepy jejich vedoucích. Článek se zabývá tím, jak psychologické překážky výkonnosti na straně zaměstnanců i nadřízených rozpoznat a jak na ně reagovat.

Odborná i zpravodajská periodika v České republice již zaznamenala, že pracovní síla stárne a organizace musí začít měnit přístup ke svým zaměstnancům ve věkové kategorii 50+. V zahraničí jsou již běžné programy v oblasti řízení lidských zdrojů orientované na tzv. age management na organizační úrovni, v České republice se na toto téma teprve rozbíhá diskuze a zdejší organizace se prozatím ve větší míře age managementem nezabývají, což potvrzují i slova prezidenta České manažerské asociace (dále ČMA) pana Ing. Pavla Kafky, dr. h. c.

Diversity Management je v dnešní době neodmyslitelnou součástí strategie řízení lidských zdrojů. Úspěšní jedinci netvoří homogenní skupinu: patří k nim muži i ženy, mladí i staří, lidé různého původu, barvy pleti, náboženství, sexuální orientace. Vytváření různorodých týmů a respektování této osobní i kulturní diversity vede k úspěchu.

Společenský řád a pořádek je téměř vždy, především historicky, vytvářen hierarchicky. Praxe personalistiky nám ukazuje, že takový řád a pořádek může mít mnoho tvarů a podob. Ta jedna z mezních je absolutní hierarchizace moci, úřední, absolutistická moc, zcela vedená centrální byrokracií, opačným pólem pak je decentralizovaná a živelná interakce jednotlivců.