Zaměstnanec bez mzdy a zdravotní pojištění

Okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnancem

Jednou ze základních povinností zaměstnavatele je vyplácet zaměstnancům včas mzdu či odměnu za vykonanou práci. Zároveň však zákonná úprava poskytuje zaměstnancům také nezbytnou míru ochrany pro případ, kdy zaměstnavatel tuto svoji základní povinnost poruší, a tudíž se dostane s výplatou mzdy do prodlení.

Zaměstnanci, kterému nebyla mzda (plat) nebo náhrada mzdy (platu) vyplacena ani do 15. dne po termínu splatnosti, vzniká primárně právo sjednaný pracovní poměr ukončit, a to s využitím institutu okamžitého zrušení pracovního poměru podle § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. I když tento radikální postup zaměstnanci sám o sobě nepomůže, zamezí tomu, aby se do budoucna částka dlužné mzdy navyšovala.

K okamžitému zrušení pracovního poměru může zaměstnanec přistoupit jak v případě, kdy mu zaměstnavatel dluží celou měsíční mzdu, tak i v situaci, kdy mu dluží pouze část této mzdy. Právní úprava nestanoví minimální výši dlužné části mzdy, u které lze tento postup použít, takže se v zásadě může jednat o jakoukoli dlužnou částku. Nemusí se přitom jednat pouze o základní měsíční mzdu, ale i o neuhrazené prémie, osobní ohodnocení nebo jiné variabilní složky mzdy – za podmínky, že na tyto složky mzdy vznikl nesporný právní nárok.

Aby bylo okamžité zrušení pracovního poměru právně účinné, musí být splněny veškeré formální náležitosti požadované zákonem, tedy musí být:

• učiněno písemně,
• patřičně odůvodněno,
• zaměstnancem podepsáno,
• řádně doručeno zaměstnavateli.

S odvoláním na ustanovení § 59 zákoníku práce je rovněž důležité, aby k okamžitému zrušení pracovního poměru došlo nejpozději do dvou měsíců od okamžiku, kdy se zaměstnanec o důvodu k okamžitému zrušení dověděl (subjektivní lhůta), nejpozději pak do jednoho roku ode dne, kdy tento důvod vznikl (objektivní lhůta).

Náhrada mzdy z důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru

Končí-li zaměstnanec pracovní poměr se zaměstnavatelem formou okamžitého zrušení, vzniká mu dle § 56 odst. 2 zákoníku práce nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu, která odpovídá délce výpovědní doby. Tento nárok je zpravidla ve výši dvojnásobného průměrného měsíčního výdělku zaměstnance, neboť delší výpovědní doba je v praxi sjednávána zcela výjimečně. Tato náhrada mzdy má prakticky nahradit odstupné, resp. tyto finanční prostředky mají napomoci zaměstnanci překlenout období prvních měsíců po skončení pracovního poměru, ke kterému došlo neočekávaně či náhle a bez zavinění zaměstnance.

Do konce roku 2011 se z plnění této povahy pojistné na zdravotní pojištění neodvádělo, neboť v takovém případě měl zaměstnanec podle tehdy platného § 67 odst. 1 zákoníku práce nárok na odstupné ve výši nejméně trojnásobku průměrného výdělku. S účinností od 1. 1. 2012 se však již nejedná o odstupné, ale o náhradu mzdy, zdaňovanou podle § 6 zákona o daních z příjmů. Protože toto plnění nelze zahrnout do některé ze zákonných výjimek, pojistné na zdravotní pojištění se odvede.

Žaloba na zaplacení dlužné částky

K získání dlužných mzdových prostředků může zaměstnanec uplatnit i soudní cestu. Žalobní návrh může zaměstnanec sice podat již v průběhu pracovního poměru, nicméně z pragmatického hlediska bude častější variantou podání této žaloby nejdříve ve chvíli, kdy zaměstnanec pracovní poměr okamžitým zrušením ukončil.

Insolvenční návrh podaný proti zaměstnavateli

Z obecného pohledu lze o insolvenci zaměstnavatele hovořit v případě, kdy se zaměstnavatel ocitl v platební neschopnosti, tedy ve stavu, kdy není schopen plnit splatné závazky.

Insolvenční návrh vůči zaměstnavateli může podat některý z jeho věřitelů anebo i zaměstnavatel sám, tedy zaměstnavatel jako dlužník může podat insolvenční návrh sám na sebe. V této souvislosti je však také pravdou, že v okamžiku prodlení zaměstnavatele s výplatou mezd se věřiteli stávají i jeho zaměstnanci, takže takový insolvenční návrh může podat i některý z těchto zaměstnanců, typicky v situaci, kdy návrh dosud nepodal žádný z věřitelů (obchodních partnerů) a ani zaměstnavatel sám.

Jak dál ve zdravotním pojištění

Je-li občan zaměstnancem, má ve zdravotním pojištění vyřešen svůj pojistný vztah tímto zaměstnáním, a o placení pojistného se nemusí starat, tuto důležitou roli plní jeho zaměstnavatel. Ovšem pokud je zaměstnání ukončeno, třeba okamžitým zrušením pracovního poměru zaměstnancem ve smyslu výše uvedeného, nemusí se pojištěnec problematikou zdravotního pojištění zabývat v kalendářním měsíci, ve kterém toto zaměstnání skončilo, i kdyby zaměstnání trvalo pouze po část tohoto měsíce. Svoji situaci však nutně musí řešit od kalendářního měsíce následujícího po kalendářním měsíci, ve kterém pracovní poměr skončil. V návaznosti na právní úpravu zdravotního pojištění přicházejí v úvahu následující varianty.

Zaměstnání

Pokud pojištěnec nastoupí v průběhu následujícího kalendářního měsíce do zaměstnání, bude pojistné platit jeho nový zaměstnavatel. Žádný problém nevznikne u zdravotní pojišťovny například v situaci, kdy jedno zaměstnání skončí například dne 2. 8. a do dalšího zaměstnání pojištěnec nastoupí třeba 27. 9. Za zbylé kalendářní dny měsíců srpna a září se zdravotní pojišťovně nic neoznamuje a ani nedoplácí. Období mezi jednotlivými zaměstnáními lze snadno překlenout registrací uchazeče o zaměstnání u Úřadu práce, což je ve zdravotním pojištění kategorie osob, za které je plátcem pojistného stát. Dokonce přichází v úvahu i souběžná evidence uchazeče o zaměstnání se zaměstnáním – za podmínky, že příjem v tomto tzv. nekolidujícím zaměstnání nepřevýší polovinu minimální mzdy.

Souběh zaměstnání s výkonem samostatné výdělečné činnosti

Při tomto souběhu příjmů převažuje varianta, kdy je zaměstnání hlavním zdrojem příjmů a podnikání pak zdrojem příjmů vedlejších. Kdyby byl pracovní poměr ukončen, může se pokračující samostatná výdělečná činnost stát jediným zdrojem příjmů, ovšem již s povinností placení alespoň minimálních záloh, pokud by podle výsledků samostatné výdělečné činnosti v předcházejícím kalendářním roce nevznikla povinnost hradit zálohy vyšší. Pokud by bylo při daném souběhu zaměstnání ukončeno například dne 20. 6. a samostatná výdělečná činnost by se tak stala jediným zdrojem příjmů pojištěnce, musela by být alespoň minimální záloha zaplacena již za měsíc červen proto, že zaměstnání netrvalo po celý kalendářní měsíc červen. Minimální zálohy neplatí osoby vyjmenované v ustanovení § 3a odst. 3 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů, například se jedná o osoby, za které platí pojistné stát.

„Státní pojištěnec“

Žádný problém u zdravotní pojišťovny nevznikne, pokud je u ní pojištěnec průběžně veden jako osoba, za kterou platí pojistné stát. Všechny osoby, které patří ve zdravotním pojištění do „státní kategorie“, naleznete v ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, kdy nejpočetnější skupiny představují poživatelé důchodů, nezaopatřené děti, uchazeči o zaměstnání či ženy na mateřské a osoby na rodičovské dovolené.

Osoba bez zdanitelných příjmů

Za osobu bez zdanitelných příjmů se považuje osoba s trvalým pobytem na území České republiky, která:

• nemá svoji účast v systému veřejného zdravotního pojištění krytou některou z variant výdělečné činnosti (zaměstnání nebo podnikání ve smyslu právních předpisů platných ve zdravotním pojištění) a
• není osobou, za kterou platí pojistné stát, a ani
• není vyňata z českého systému veřejného zdravotního pojištění, nejčastěji buď z důvodu výkonu výdělečné činnosti podle koordinačních nařízení Evropské unie č. 883/2004 a 987/2009, nebo s využitím institutu dlouhodobého pobytu v cizině (viz dále).

Pokud je pojištěnec v průběhu kalendářního měsíce alespoň jeden den registrován u zdravotní pojišťovny buď jako zaměstnanec, nebo jako osoba samostatně výdělečně činná, nebo je zařazen v některé ze skupin osob, za které platí pojistné stát, není (resp. nemůže být) v tomto měsíci osobou bez zdanitelných příjmů. Do této specifické kategorie bude patřit například i pojištěnec, který má pouze příjmy z kapitálového majetku, z nájmu anebo vykazuje ostatní příjmy podle zákona o daních z příjmů, tedy má příjmy vycházející z ustanovení § 8 až § 10 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů.

Výkon výdělečné činnosti v zahraničí

V důsledku skončení zaměstnání se může pojištěnec rozhodnout i pro práci v zahraničí, přičemž bude důležité, ve které zemi chce pracovat, eventuálně podnikat.

Pokud má český občan v úmyslu vycestovat za účelem získání zaměstnání nebo zahájení podnikání do některého z členských států EU, případně do Norska, na Island, do Lichtenštejnska nebo do Švýcarska (pro všechny tyto země budeme dále používat pojem „členský stát“), postupuje podle již citovaných koordinačních nařízení č. 883/2004 a 987/2009. Českým pojištěncem je do okamžiku, kdy práci v členském státě získá. V případě potřeby může do doby získání zaměstnání (zahájení podnikání) čerpat zdravotní péči v této zemi na základě Evropského průkazu zdravotního pojištění (European Health Insurance Card – EHIC), vystaveného mu českou zdravotní pojišťovnou.

Jakmile začne český pojištěnec vykonávat v členském státě výdělečnou činnost, podléhá právním předpisům (všem systémům sociálního zabezpečení) příslušného státu. Stává se pojištěncem státu, ve kterém pracuje, a je mu vystaven místní doklad o nároku na zdravotní péči. V této souvislosti přestává být českým pojištěncem a ztrácí nárok na zdravotní péči z titulu EHIC, vystaveného českou zdravotní pojišťovnou. Zahájení výkonu výdělečné činnosti v příslušném členském státě je český občan povinen oznámit v zákonné osmidenní lhůtě své dosavadní české zdravotní pojišťovně a současně vrací vystavený český EHIC.

Po ukončení výdělečné činnosti v tomto státě oznamuje český občan své české zdravotní pojišťovně, že již opět podléhá českým právním předpisům, platným v oblasti zdravotního pojištění.

Jestliže se občan rozhodne pro práci v některé z tzv. třetích zemí a ani není s touto zemí uzavřena dvoustranná mezistátní smlouva o sociálním zabezpečení, může si zvolit jednu z možných variant řešení pojistného vztahu. Buď využije institut dlouhodobého pobytu v cizině, kdy se musí jednat o nepřetržitý pobyt delší šesti měsíců (a po celou dobu pobytu v zahraničí tak bude vyňat z českého systému veřejného zdravotního pojištění), anebo si bude platit v České republice pojistné jako již zmíněná osoba bez zdanitelných příjmů, což je v roce 2019 měsíčně částka 1 803 Kč.