Osobám, organizacím, dokonce i vládám bývá občas vytýkána „špatná“ komunikace. Ta je často chápána jako drobná vada na kráse, kterou lze bez větších problémů překonat. Špatná komunikace je však občas vědomá a záměrná, a je-li tomu tak, pak drobností není. Představuje totiž daleko vážnější, „systémový“ problém. Není jen „špatná“, ale i hluboce a trvale škodlivá. Článek se zabývá nejčastějšími podobami a příčinami škodlivé komunikace i tím, proč tato komunikace jejím aktérům škodí, a jak jí předejít.
Nejčastější podoby škodlivé komunikace uvnitř i navenek organizace
doc.
dr.
Jan
Urban
CSc.
Špatná, především nejasná, nepřesvědčivá nebo nesrozumitelná komunikace, ať již na pracovišti, v rámci organizace i navenek, může vznikat v důsledku nedokonalých komunikačních schopností, které lze zdokonalit, někdy i určitého komunikačního zlozvyku, který si neuvědomujeme. Někdy může jít o drobnost, například nešťastný neverbální projev, který lze překonat. Předpokladem je, že si jej uvědomíme.
Vážnějším problémem je komunikace, která není „špatná“, ale záměrně špatná. Osoba či subjekt, jež se k ní uchyluje, ji volí zcela úmyslně, a většinou ji proto ani nechce změnit. Zpravidla ji používá ve snaze zastřít problém, chybu, někdy i svou neznalost věci, neschopnost problém řešit, skrýt své skutečné zájmy, bránit šíření určitých informací nebo obviňovat z vlastních úmyslů někoho jiného.
Tato komunikace ve skutečnosti žádným snadno odstranitelným komunikačním problémem není především proto, že osoba, která ji používá, většinou o ní a její povaze ví. Můžeme se však přesto pokusit přesvědčit ji o tom, že jde o komunikaci, která nejen nic neřeší, ale vytváří jen další problémy, a to především pro ni samotnou.
Jaké jsou nejčastější případy, kdy k této „špatné“, spíše však vadné komunikaci dochází?
Nejčastější případy vadné komunikace
Nejběžnější podoby vadné komunikace sahají od sklonu nekomunikovat nebo se komunikaci bránit přes tendenci záměrně mlžit až po snahu své chyby zastírat.
Sklon nekomunikovat
Jde o nejjednodušší případ vadné komunikace, kdy osoba či organizace se komunikaci brání a všemožně vyhýbá, často pod průhlednými záminkami. Iluze, o kterou se opírá, bývá spojena s představou, že přestane-li s druhou stranou komunikovat, podaří se jí zabránit přímému konfliktu.
Tato „komunikace“ však z dlouhodobějšího hlediska žádný problém ani konflikt neřeší. Je komunikací, jež mentálně odpovídá šestiletému dítěti, které věří, že nebude-li o určitém problému mluvit, problém zmizí. Variantou této „komunikace“ je sklon komunikaci odkládat, nejčastěji s odůvodněním, že pro ni ještě nenastal čas, že zatím nemáme dostatek informací, nebo že druhá strana zatím pro ni není zralá. V situaci, kdy druhá strana komunikaci potřebuje a očekává, je však pro ni i sdělení, že věc zatím není zcela jasná, daleko přínosnější, než nedozví-li se nic.
Nekomunikovat tak problémy mezi stranami spíše zhoršuje, protože protistrana velmi rychle pochopí, že jako partner jsme nedůvěryhodní a za naším sklo