Problémy praxe - odškodňování pracovních úrazů

Náhrada za ztrátu na výdělku (fixní renta)

Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity vzniká – jak vyplývá z ustanovení § 271b ZP – dnem, kdy došlo k poklesu (ztrátě) na výdělku. Pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) není rozhodující průměrný výdělek před pracovním úrazem nebo před zjištěním nemoci z povolání, ale průměrný výdělek poškozeného před vznikem škody, jak vyplývá z § 271b odst. 1 ZP.

Názor, že by za škodu ve smyslu ustanovení § 271b odst. 1 ZP „měla být považována škoda na zdraví“, nepřihlíží náležitě k tomu, že ke ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) nemusí vždy dojít bezprostředně po úrazu (po zjištění nemoci z povolání) popř. již za trvání pracovního poměru u zaměstnavatele, u něhož zaměstnanec utrpěl pracovní úraz (u něhož pracoval za podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání). S odstupem času se totiž zdravotní stav zaměstnance může zhoršit natolik, že je ho třeba kupř. převést na jinou práci a zde dosahuje nižší výdělky, popř. mu zdravotní stav neumožňuje pracovat po celou stanovenou pracovní dobu a je nucen konat práci jen na zkrácený pracovní úvazek. V takovém případě začne zaměstnanci vznikat škoda teprve dnem, kdy mu v souvislosti s uvedenými skutečnostmi začne být vyplácen nižší výdělek, který ani s připočtením invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu nedosahuje průměrného výdělku před vznikem škody. Již vzhledem k uvedenému nelze při stanovení průměrného výdělku vycházet z období „před pracovním úrazem nebo před zjištěním nemoci z povolání“.

V praxi činí značné problémy také otázka poskytování náhrady za ztrátu na výdělku v souvislosti s rozvázáním pracovního poměru, zejména podle § 52 písm. c) ZP z organizačních důvodů. Zde se totiž musí řešit vztah příčinné souvislosti a o ten se jedná pouze tehdy, vznikla-li škoda následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, tedy bez pracovního úrazu nebo nemoci z povolání by škoda nevznikla tak, jak vznikla.

Z hlediska naplnění příčinné souvislosti, jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu (majetkovou a nemajetkovou újmu), nemůže stačit pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku pracovního úrazu (nemoci z povolání) (jeho následků), nýbrž musí být tato příčinná souvislost postavena najisto. Pracovní úraz (nemoc z povolání) nemusí být jedinou příčinou vzniku škody, postačí, jde-li o jednu z příčin vzniku škody, avšak o příčinu důležitou, podstatnou a značnou. Při zkoumání tohoto předpokladu odpovědnosti za škodu proto nejde o zjišťování příčinné souvislosti ve filozofickém slova smyslu, nýbrž ve smyslu právním. Jde o zjištění, jaká skutečnost byla bezprostřední příčinou daného následku.

Při řešení otázky příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem (nemocí z povolání) a vznikem škody jde o otázku skutkovou, jež nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech. Postup při zjišťování příčinné souvislosti spočívá v tom, že škodu je třeba vyjmout z její všeobecné souvislosti a zkoumat ji izolovaně, toliko z hlediska jejich příčin. Protože příčinná souvislost je zákonitostí přírodní a společenskou, jde o hledání jevu, který škodu vyvolal. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je proto třeba sledovat jen ty příčiny a následky, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu.

Výše uvedená východiska je třeba mít na paměti rovněž při úvaze, zda újma vznikla postiženému zaměstnanci při rozvázání pracovního poměru výpovědí ze strany zaměstnavatele podle § 52 písm. c) ZP je v příčinné souvislosti s následky pracovního úrazu (nemoci z povolání). I když odpovědnost zaměstnavatele za škodu způsobenou pracovním úrazem (nemocí z povolání) je tzv. objektivní odpovědností, je zaměstnavatel povinen nahradit jen takovou škodu, která poškozenému zaměstnanci vznikla následkem pracovního úrazu (nemoci z povolání), tj. v příčinné souvislosti s pracovním úrazem (nemocí z povolání). Skutečnost, že poškozený zaměstnanec, který pro následky pracovního úrazu (nemoci z povolání) nemůže konat dosavadní práci a nemůže nastoupit jiné zaměstnání odpovídající pracovním úrazem (nemocí z povolání) snížené (omezené) pracovní způsobilosti jen pro nedostatek pracovních příležitostí, není způsobena následkem pracovního úrazu (nemoci z povolání), ale situací na trhu práce. Kdyby byla zaměstnanci odškodňována újma vzniklá tím, že pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nemá žádný příjem, neboť není k disposici práce, kterou by mohl i se sníženou pracovní schopností vykonávat, byla by odškodňována újma, k jejíž úhradě náhrada za ztrátu na výdělku nemůže sloužit, neboť – jak známo – hmotné zabezpečení osob, které se ocitly bez práce, upravují předpisy o zaměstnanosti, konkrétně zákon o zaměstnanosti.

Jedná se o zásadu konstrukce tzv. stop výdělku pro účely výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, kterou do praxe výpočtu uvedené náhrady za ztrátu na výdělku zavedl před lety rozsudek Nejvyššího soudu 21 Cdo 2805/99.

Tyto situace je pak třeba důsledně odlišovat od situací, které nastanou z důvodu skutečné změny poměrů na straně zaměstnance.

Změna poměrů – právní východiska

Ustanovení § 271u odst. 1 ZP obsahuje ustanovení hmotněprávní povahy, které umožňuje jak zaměstnanci postiženému pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, tak i zaměstnavateli odpovědnému za pracovní úraz nebo nemoc z povolání, dovolávat se změny poměrů na straně zaměstnance, ke kterým došlo od doby, kdy byla naposledy určena výše nároku na náhradu škody.

Změna poměrů se prakticky dotýká náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (v praxi zvané „renta“) podle § 271b ZP a náhrady nákladů na výživu pozůstalých podle § 271h ZP. To jsou totiž dva dlouhodobé nároky, které jsou uspokojovány prostřednictvím jednotlivých měsíčních opakujících se plnění.

Změnou poměrů ve smyslu citovaného ustanovení není, jestliže se u náhrady za ztrátu na výdělku podle § 271b ZP mění měsíc co měsíc výdělek, kterého dosahuje postižený zaměstnanec. V těchto případech jde pouze o určitý pouze matematicky se měnící vzorec výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku, přičemž podstata rovnice o výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku, tj. způsob výpočtu je stále stejný.

Změnou poměrů také nejsou ani valorizace náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a náhrady na výživu pozůstalých, které pravidelně každoročně provádí vláda svým nařízením na základě zmocnění v odstavci 2 citovaného ustanovení § 271u ZP. Vláda tím pouze s ohledem na změny, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně a životních nákladů, upravuje podmínky, výši a způsob náhrady za ztrátu na výdělku příslušející zaměstnancům po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, ale nezasahuje do práv a nároků jednotlivých postižených zaměstnanců.

Stejně tak nejsou změnou poměrů valorizace důchodů, ke kterým dochází podle zákona o důchodovém pojištění. Obě tyto valorizace opět pouze matematicky mění způsob výpočtu náhrady.

V neposlední řadě změnou poměrů nejsou ani organizační změny na straně zaměstnavatele odpovědného za odškodnění pracovního úrazu nebo nemoci z povolání. V okamžiku, kdy pracovní úraz nebo nemoc z povolání odškodňuje pojišťovna (Kooperativa a. s. nebo Česká pojišťovna a. s.), činí tak bez ohledu na to, zda došlo u zaměstnavatele k nějakému transferu podniku nebo ne.

Změna poměrů a náhrada za ztrátu na výdělku

Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu vzniklou pracovním úrazem nebo nemocí z povolání jsou – jak vyplývá z ustanovení § 269 ZP – pracovní úraz nebo nemoc z povolání, vznik škody a příčinná souvislost mezi vznikem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání a vznikem škody. Účelem náhrady škody spočívající ve ztrátě na výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniká dnem, kdy došlo následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání k poklesu (ztrátě) na výdělku. Podle ustanovení § 271b odst. 1 ZP náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity přísluší zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu. Ke snížení invalidního důchodu pro souběh s jiným důchodem podle předpisů důchodového pojištění (v praxi se může jednat pouze o souběh invalidního a vdovského/vdoveckého důchodu) ani k výdělku zaměstnance kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím, se nepřihlíží. Rozdílem mezi výdělky zaměstnance před a po poškození je vyjádřeno snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky pracovního úrazu nebo nemoci z povolání stejný výdělek jako výdělek před poškozením.

V praxi se nejčastěji vyskytují případy změny poměrů, týkající se náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti:

• změna invalidního důchodu III. stupně v invalidní důchod II. nebo I. stupně nebo naopak,
• odchod do starobního důchodu,
• změna zdravotního stavu spočívající ve zhoršení zdravotního stavu z tzv. obecných zdravotních příčin.

Po pracovním úrazu nebo nemoci z povolání může být postiženému zaměstnanci přiznán invalidní důchod III. stupně (dříve zvaný plný invalidní důchod). Po určité době jeho pobírání mohou orgány sociálního zabezpečení zjistit zlepšení nebo stabilizaci zdravotního stavu postiženého a změnit invalidní důchod III. stupně na invalidní důchod nižšího stupně, tedy na invalidní důchod I. nebo II. stupně (dříve zvaný částečný invalidní důchod). Podle zákona o důchodovém pojištění jde o změnu stupně invalidity, ke které je Česká správa sociálního zabezpečení oprávněna ze zákona na základě posudku posudkového lékaře sociálního zabezpečení příslušné okresní správy sociálního zabezpečení, aniž by přiznání invalidního důchodu bylo podmíněno novým podáním žádosti o důchod. V takovém případě se předpokládá nástup postiženého zaměstnance do soustavného zaměstnání a v důsledku toho dojde i ke změně způsobu výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku tak, že od průměrného výdělku rozhodného pro odškodňování ztráty na výdělku se odečítá invalidní důchod I. nebo II. stupně a v zaměstnání dosahovaný výdělek.

Pro odškodňování ztráty na výdělku u nepracujícího poživatele invalidního důchodu I. nebo II. stupně dává dnes také návod samo ustanovení § 271b odst. 3 ZP – náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity přísluší i zaměstnanci, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání. Za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se v tomto případě považuje výdělek ve výši minimální mzdy. Tento postup zavedl do právní úpravy až nyní platný zákoník práce, opět na základě konstantní judikatury, protože předtím v praxi konstruované výše výdělku, kterého by postižený zaměstnanec mohl pravděpodobně dosahovat výkonem zaměstnání doporučeného posudkovým lékařem sociálního zabezpečení, se neosvědčily. V praxi se jedná o případy, kdy je postiženému zaměstnanci změněn invalidní důchod III. stupně v invalidní důchod II. nebo dokonce I. stupně a dotyčný nemůže nalézt vhodnou práci. I v těchto případech je ovšem podmínkou, že postižený zaměstnanec pravidelně dokládá potvrzením úřadu práce svůj zájem o zaměstnání.

V jiných případech může spočívat změna poměrů v tom, že poživateli invalidního důchodu I. nebo II. stupně, přiznaného na následky pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, se dále zhorší zdravotní stav a je mu přiznán invalidní důchod III. stupně. V těchto případech je nutné nejprve posoudit, zda zhoršení zdravotního stavu je následkem odškodňovaného pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, anebo nikoliv.

Je-li zhoršení zdravotního stav v příčinné souvislosti s odškodňovaným pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, pak mohou nastat v praxi v zásadě dvě varianty.

Pobírá-li pravidelně zaměstnanec před změnou invalidního důchodu I. nebo II. stupně náhradu za ztrátu na výdělku tak, že namísto součtu invalidního důchodu I. nebo II. stupně a dosahovaného výdělku bude od průměrného výdělku rozhodného pro odškodňování ztráty na výdělku odečítán invalidní důchod. Nepobírá-li však poživatel invalidního důchodu I. nebo II. stupně vzhledem k výši dosahovaného výdělku žádnou náhradu, vznikne mu (prvotně) v souvislosti s přiznáním invalidního důchodu nárok na náhradu za ztrátu na výdělku. Výše této náhrady bude vypočítána tak, že se zjistí průměrný výdělek před vznikem této škody (nevracíme se tedy do doby přiznání invalidního důchodu I. nebo II. stupně a nepoužíváme tehdejší – původní průměrný výdělek před přiznáním invalidního důchodu I. nebo II. stupně, byť upravený o valorizace) a od tohoto průměrného výdělku odečteme rozdíl mezi přiznaným invalidním důchodem III. stupně a dříve pobíraným invalidním důchodem I. nebo II. stupně. Jen v tomto případě totiž jde o důchod přiznaný „z téhož důvodu“ ve smyslu ustanovení § 271b ZP.

Změní-li se zdravotní stav odškodňovaného zaměstnance – poživatele invalidního důchodu I. nebo II. stupně např. následkem nepracovního úrazu nebo obecného onemocnění natolik, že mu je z těchto důvodů přiznán invalidní důchod III. stupně, je nutné uvažovat, buď o zániku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku, nebo o změnu její výše. O zánik nároku na tuto náhradu půjde v případech, kdy onemocnění nebo zhoršení zdravotního stavu, jež nejsou v příčinné souvislosti s utrpěným pracovním úrazem poškozeného, sama o sobě vylučují jakoukoliv výdělečnou činnost postiženého. Obdobně to platí např. i pro zaměstnance s nemocí z povolání, který onemocní obecným onemocněním. Podle judikatury (R 29/1980) se v těchto případech může zaměstnavatel úspěšně domáhat zrušení své povinnosti platit poškozenému náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. O změnu výše povinnosti k odškodňování ztráty na výdělku půjde v případech, kdy později nastalá invalidita bude způsobena více onemocněními profesionálními i neprofesionálními nebo půjde jak o následky pracovního úrazu, tak i nepracovního úrazu. V těchto případech je nutné na základě znaleckého posudku z oboru posudkového lékařství zjistit, jaký je aktuální pracovní potenciál dotčeného zaměstnance s odhlédnutím od následků pracovního úrazu nebo nemoci z povolání. Na základě určení, jakého zaměstnání by byl zaměstnanec schopen, musí být zjištěn pravděpodobný výdělek v takovém zaměstnání, do kterého bude zaměstnanec odškodňován. Praxe si v těchto případech vypomáhá tím, že požaduje po znalcích, aby procentuálně určili rozsah poškození zdraví zaměstnance z profesionálních příčin na straně jedné (např. z 60 %) a z tzv. obecných zdravotních příčin (40 %) na druhé straně a v takto určeném poměru přiznává jednotlivé dílčí nároky na odškodnění pracovního úrazu nebo nemoci z povolání.

Pokud se týká podstatné změny poměrů z titulu odchodu do starobního důchodu, tak obecně platí, že splnění podmínek nároku na starobní důchod není samo o sobě podstatnou změnou poměrů, která by odůvodňovala změnu v úpravě povinností zaměstnavatele k poškozenému zaměstnanci (R 36/1970), přiznání starobního důchodu však již ano.

Splnění podmínek pro přiznání nároku na starobní důchod není samo o sobě podstatnou změnou, jež by mohla odůvodnit změnu v úpravě povinností zaměstnavatele vůči poškozenému zaměstnanci, neboť žádným právním předpisem není stanovena povinnost zaměstnance, aby po dosažení nároku na starobní důchod přestal pracovat a odešel do důchodu. Pracovní činnost obecně není totiž omezena věkem a zaměstnanec může i po vzniku nároku na starobní důchod dále pracovat. Navíc podle zákona o důchodovém pojištění platí obecně, že Česká správa sociální zabezpečení změní ze zákona invalidní důchod (kteréhokoliv stupně) ve starobní, dosažením 65 let zaměstnance. To je totiž i datum, ke kterému zaniká nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti.

V opačném případě, kdy zaměstnanec sám požádá o starobní důchod (předčasný starobní důchod) požádá sám, o podstatnou změnu poměrů jde. Přiznáním starobního důchodu (předčasného starobního důchodu) nárok zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku zaniká.

Nakonec je třeba připomenout, že podstatná změna poměrů může spočívat i ve výši výdělku postiženého zaměstnance. Dosáhne-li poškozený zaměstnanec po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání vyšší výdělek, než kolik činí jeho průměrný výdělek, zjištěný ke dni, v němž přestal konat z jiných důvodů nesouvisející s pracovním úrazem nebo nemocí z povolání dosavadní práci, popř. než kolik činí jeho průměrný výdělek, upravený podle nařízení vlády vydaného podle zmocnění obsaženého v § 271u odst. 2 ZP. Takovým případem se zabýval Nejvyšší soud v rozsudku 21 Cdo 786/1998. V daném případě se jednalo o zaměstnance, který přestal konat práci pro dosažení nejvyšší přípustné expozice, tedy z důvodu nesouvisejícího s původním pracovním úrazem nebo nemocí z povolání. Tyto případy však musíme odlišovat od situace, kdy si zaměstnanec vydělá více zvýšeným pracovním úsilím.

Změna poměrů a rekvalifikace

Jak jsme uvedli výše, účelem náhrady za ztrátu na výdělku po skočení pracovní neschopnosti je poskytnout přiměření odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením.

Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity přísluší zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu. Ke snížení invalidního důchodu pro souběh s jiným důchodem podle předpisů důchodového pojištění (v praxi se může jednat pouze o souběh invalidního a vdovského/vdoveckého důchodu) ani k výdělku zaměstnance kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím, se nepřihlíží. Rozdílem mezi výdělky zaměstnance před a po poškození je vyjádřeno snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky pracovního úrazu nebo nemoci z povolání stejný výdělek jako výdělek před poškozením.

Zaměstnanci, který však bez vážných důvodů odmítne nastoupit práci, která mu byla zajištěna, přísluší – jak známe z ustanovení § 271b odst. 5 ZP – náhrada za ztrátu na výdělku pouze ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem, kterého mohl dosáhnout na práci. Zaměstnavatel není povinen hradit zaměstnanci ztrátu na výdělku do výše částky, kterou si bez vážných důvodů opomenul vydělat. Dosahuje-li zaměstnanec ze své viny v zaměstnání po vzniku pracovního úrazu (zjištění nemoci z povolání) nižšího výdělku než ostatní zaměstnanci vykonávající stejnou práci téhož druhu, považuje se za výdělek po pracovním úrazu (zjištění nemoci z povolání) průměrný výdělek, kterého dosahují tito ostatní zaměstnanci. Smyslem a účelem náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je odškodnění snížení nebo ztráty pracovní způsobilosti poškozeného zaměstnance a jeho neschopnost dosahovat pro následky pracovního úrazu nebo nemoci z povolání stejného výdělku jako před vznikem poškozením, ale zaměstnavatel není povinen hradit zaměstnanci ztrátu na výdělku do výše částky, kterou si bez vážných důvodů opomenul vydělat či ze své viny nevydělal. V praxi se to jedná o všechny případy, kdy si zaměstnanec o své vůli a jen proto, že „utrpěl pracovní úraz“ zkrátí pracovní úvazek.

Obdobně je pak třeba přistupovat i k zaměstnancům, kteří nevykonávají méně placenou práci pro nedostatek pracovních příležitostí, ale nevyužili možnosti rekvalifikace, kterou jim nabídl úřad práce.

Rekvalifikaci se může podrobit každý uchazeč o zaměstnání, který se nemůže uplatnit na trhu práce proto, že nejsou volná pracovní místa odpovídající jeho do té doby dosažené kvalifikaci. Uchazeč se sníženou pracovní způsobilostí se může podrobit jen takové rekvalifikaci, která odpovídá jeho snížené pracovní schopnosti, je tedy oproti ostatním uchazečům o zaměstnání omezen v rozsahu, v jakém se liší jejich zdravotní stav. Z pohledu ustanovení § 271b odst. 3 ZP je možno dospět k závěru, že pokud mě poškozený zaměstnanec možnost podrobit se konkrétní rekvalifikaci a bez vážných důvodů této možnosti nevyužil, přičemž by po případné rekvalifikaci měl reálnou možnost uplatnění na trhu práce, pak si částku, kterou po rekvalifikaci mohl vydělávat, opomenul vydělat. Smyslem ustanovení § 271 ZP o náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity není zakonzervovat stav, jaký zde nastal okamžikem ztráty nebo snížení pracovní způsobilosti poškozeného zaměstnance, ale uhrazovat poškozenému zaměstnanci tu ztát, která mu vznikla prokazatelně a výhradně jen v důsledku ztráty nebo snížení pracovní způsobilosti. Tato ztráta – jak vyplývá z ustanovení § 271b odst. 5 ZP – nemůže vznikat, je-li důsledkem pasivního postoje poškozeného zaměstnance. Tyto případy proto také nejsou podstatnou změnou poměrů ve smyslu ustanovení § 271u ZP.

Změna poměrů a náhrada na výživu pozůstalých

Ustanovení § 271h ZP vymezuje pojem „pozůstalí“ pro účely odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání tak, že se jím rozumí osoby, jimž zemřelý výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat. Ke splnění této podmínky se vyžaduje, aby šlo skutečně o pravidelné soustavné poskytování prostředků na výživu, a to v penězích nebo poskytováním jiných prostředků určených k uspokojování běžných životních potřeb. Tato podmínka by nebyla splněna, kdyby šlo pouze o občasné poskytování darů. Při posuzování okruhu oprávněných osob, kterým zemřelý poskytoval výživu, se v praxi musí vycházet z faktického stavu, takže příbuzenský či jiný vztah takovéto osoby k zemřelému je nerozhodný. Okruh osob, kterým zemřelý poskytoval výživu, se musí v každém konkrétním případě zjišťovat samostatně, musí se zjistit, zda a v jakém rozsahu zemřelý vůbec poskytoval komu výživu.

V intencích uvedeného soudy již před mnoha lety (rozsudek NS ČSR sp. zn. 3 Cz 11/70) judikovaly, že náhrada nákladů na výživu náleží i pozůstalé družce zemřelého zaměstnance, pokud s ním žila ve společné domácnosti, společně s ním hospodařila a pečovala o společnou domácnost. Nakonec, i když žily v jejich společné domácnosti nezletilé děti družky, pak sama skutečnost, že děti měly nárok na výživné vůči svému otci a také jej dostávaly, nevylučuje, že zemřelý jim poskytoval výživu a po smrti zaměstnance mají nárok na náhradu nákladů na výživu pozůstalých.

V tomto ohledu je pak třeba nahlížet i na podstatnou změnu poměrů.

Vůči nároku na náhradu za ztrátu na výživu pozůstalých bývají uplatňovány jako podstatná změna poměrů tyto skutečnosti:

• provdání se vdovy/vdovce – pozůstalé manželky/manžela,
• ukončení nezaopatřenosti sirotků (nezletilých dětí, kterým zemřelý poskytoval výživu) nástupem do zaměstnání po ukončení přípravy na povolání (studia),
• změny jiných osobních poměrů na straně vdovy/vdovce či osoby, které zemřelý poskytoval výživu (družky/druha).

Vzhledem k tomu, že zákoník práce dnes jasně stanoví, že náhrada nákladů na výživu pozůstalých přísluší pozůstalým, kterým zemřelý zaměstnanec výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat, a to do doby, do které by tuto povinnost měl, nejdéle však do konce kalendářního měsíce, ve kterém by zemřelý zaměstnanec dosáhl 65 let věku nebo důchodového věku, je-li důchodový věk vyšší než 65 let, má praxe ulehčenou situaci. Není již možno namítat změnu poměrů v důsledku „stárnutí“ zemřelého zaměstnance, od něhož je odvozen samotný nárok na náhradu na výživu pozůstalých.

Ustanovení § 271b ZP o náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti stejně jako ustanovení § 271h ZP o náhradě na výživu pozůstalých stanoví, že nárok na náhradu přísluší do konce kalendářního měsíce, ve kterém by postižený zaměstnanec dosáhl 65 let věku nebo důchodového věku, je-li důchodový věk vyšší než 65 let. Dne 1. ledna 2018 nabyl účinnosti zákon č. 203/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Tento zákon provádí tzv. zastropování důchodového věku 65 lety a v té souvislosti i ruší v ustanovení § 271b ZP a v ustanovení § 271h ZP dovětek „důchodový věk, je-li důchodový věk vyšší než 65 let“.