Nejvyšší správní soud došel v nedávno posuzovaných případech k závěru, že do vyměřovacího základu pojištěnce se pro účely stanovení ročního vyměřovacího základu nezahrnuje náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě vyplácená podle občanského zákoníku, a také k závěru, že podmínka osobní péče ve smyslu zákona o důchodovém pojištění je při výkonu zaměstnání splněna jen tehdy, je-li zaměstnání konáno při takovém zkrácení pracovní doby nebo za jiných obdobných podmínek, které nebrání řádnému výkonu osobní péče. Stejně tak stojí za pozornost závěr týkající se posuzování zdravotního stavu žadatele o invalidní důchod i dílčí závěr stran dob pobírání náhrady starobního důchodu.
Specifické události uplynulých dnů, měsíců a už téměř i let ovlivnily i legislativní činnost měnící dílčí instituty práva sociálního zabezpečení. Na ojedinělou situaci reagovala právní věda jak v počátku pandemie, tak i v nedávných dnech, neboť snahy zákonodárce podrobovala často větší či menší kritice.1) Unijní kroky (koordinace vybraných dávek sociálního zabezpečení) proto zákonitě v této oblasti byly podrobeny méně zaostřenému hledáčku, přesto však nebyly některými autory přehlédnuty a neopomnělo se ani na zasazení do kontextu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie.2) Tento článek si klade za cíl podrobně zpracovat nejzásadnější rozhodnutí Nejvyššího správního soudu na poli práva sociálního zabezpečení – jeho výseče označované jako oblast důchodového pojištění – vynesených za období zejm. posledního roku (po dobu trvání pandemie), uvést je do relevantního kontextu a podrobit kritické analýze, čímž má být doplněna odborná diskuze, jejíž zájmy se v uplynulém období primárně zaměřovaly na jiná, s pandemií související témata. Pro článek byla vybrána rozhodnutí vydaná v období od 1. 1. 2020 do 6. 6. 2021, ve kterých Nejvyšší správní soud ke své dosavadní judikatuře připojil nové závěry a která se bezprostředně týkají důchodového pojištění.
Vyměřovací základ pojištěnce, náhrada za ztrátu na výdělku a poznámky pod čarou
Stručný vývoj případu
Dne 30. 1. 2020 rozhodoval Nejvyšší správní soud (dále též: „NSS“)3) v řízení o kasační stížnosti případ, v němž Česká správa sociálního zabezpečení (dále též „ČSSZ“) přiznala žalobci starobní důchod. Žalobce s přiznanou výší nesouhlasil, požadoval, aby mu do vyměřovacího základu byla započtena i v minulosti vyplácená náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. ČSSZ k námitkám žalobce uvedla, že náhrada nebyla vyplácena podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále též „ZP“), nýbrž podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též „OZ“), pročež ji nebylo možné zohlednit pro výpočet starobního důchodu. Krajský soud dal ČSSZ za pravdu, svůj právní názor opřel o ustanovení § 37 odst. 2 písm. a) zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (dále jen „zákon č. 582/1991 Sb.“), neboť ten uvádí, že zaměstnavatel vede evidenci o náhradách za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti náležejících za pracovní úraz a nemoc z povolání, které vyplácí, a vystavuje též občanům potvrzení o době a důvodu poskytování těchto náhrad. V podané kasační stížnosti žalobce rozporoval výklad uvedeného ustanovení krajským soudem i ČSSZ. Má za to, že z ustanovení plyne toliko evidenční povinnost zaměstnavatele, nikoliv povinnost rozlišovat mezi náhradou za ztrátu na výdělku poskytovanou zaměstnavatelem podle pracovněprávních předpisů a náhradou z titulu odpovědnosti za škodu podle