Švarcsystém z pohledu inspekce práce

Asi na úvod připomeňme, že s fenoménem švarcsystému se potkáváme od počátku devadesátých let. Tehdy benešovský podnikatel Švarc s řadou svých dosavadních zaměstnanců uzavřel obchodní smlouvy, jako by se jednalo o jeho obchodní partnery. Proč tak učinil on a po něm mnozí další, je vcelku zřejmé. Primární motivace je samozřejmě ekonomická. Zaměstnavatel se tak zbavil povinnosti odvádět za zaměstnance daně a povinné pojištění a přenesl tuto povinnost na své zaměstnance. A za druhé se zbavil celé řady povinností, které z pracovněprávního vztahu vyplývají. Ať již povinnost přidělovat práci, platit zákonné příplatky, nebo dát výpověď jen ze zákonných důvodů, a podobných příkladů by bylo možné uvést velmi mnoho. Samostatně je pak třeba zmínit přenesení rizik z bezpečnosti práce a pracovních úrazů. V jádru je tedy švarcsystém vydávání závislé práce za samostatně výdělečnou činnost.

Je jasné, že když se tato praxe začala šířit, nemohlo to stát nechat chladným či netečným, protože to jednak znamenalo obcházení práva s konkrétními negativními dopady jak pro stát samotný (výběr daní a pojištění), tak pro situaci na trhu práce jako takovou. Proto se již záhy objevuje v tehdy platném zákoně č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ustanovení, které ukládá, že tzv. běžné úkoly vyplývající z činnosti zaměstnavatele má zaměstnavatel povinnost zabezpečovat svými zaměstnanci. Z tohoto pravidla pak zákon stanovoval výjimky, které se v průběhu času pod tlakem ekonomické reality stále rozšiřovaly. Uvedenou úpravu v zásadě převzal i zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen „zákon o zaměstnanosti“). Nicméně ji dále upravoval až do stavu, kdy konstatoval, že i běžné úkoly lze svěřit „jiné fyzické osobě, která má činnosti, které jí mají být svěřeny, zahrnuty v předmětu činnosti a nebude svěřené úkoly zajišťovat v zastřeném pracovněprávním vztahu“. Pak však bylo dané ustanovení zrušeno.

Souviselo to s tím, že byla v novém zákoníku práce přijata definice závislé práce a zároveň konstatováno, že může být vykonávána toliko v pracovněprávním vztahu. K tomu zákon o zaměstnanosti přijal definici nelegální práce. Podle této definice v § 5 bod e) je nelegální prací:

1. závislá práce vykonávaná fyzickou osobou mimo pracovněprávní vztah,
2. práce vykonávaná cizincem v rozporu s vydaným povolením k zaměstnání nebo bez tohoto povolení, je-li podle tohoto zákona vyžadováno, nebo v rozporu se zaměstnaneckou kartou, kartou vnitropodnikově převedeného zaměstnance nebo modrou kartou vydanými podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky nebo bez některé z těchto karet; to neplatí v případě výkonu jiné práce podle § 41 odst. 1 písm. c) zákoníku práce, nebo
3. práce vykonávaná cizincem pro právnickou nebo fyzickou osobu bez platného oprávnění k pobytu na území České republiky, je-li podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky vyžadováno….

Předmětem našeho zájmu je pochopitelně ona první věta, která v sobě imanentně zahrnuje i zákaz švarcsystému. Proto je třeba věnovat pozornost jednotlivým znakům závislé práce. Zákoník práce v § 2 definuje závislou práci jako práci, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele, a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně.

Ve druhém odstavci pak zákoník práce uvádí důsledky závislé práce. Závislá práce musí být vykonávána za mzdu, plat nebo odměnu za práci, na náklady a odpovědnost zaměstnavatele, v pracovní době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě.

Důležité je vedle toho pro srovnání uvést, co český právní řád rozumí podnikáním a živností.

Zákon č. 455/1991 Sb., živnostenský zákon, v § 2 definuje živnost jako „soustavnou činnost provozovanou samostatně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku a za podmínek stanovených tímto zákonem.“

Občanský zákoník pak v § 420 uvádí „kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele."

Jednotlivé znaky závislé práce je nutno ve vztahu ke švarcsystému nutno rozebrat důkladně. Bez toho, že by inspektorát práce kumulativně neshledal všechny tyto znaky, nemůže konstatovat, že se jedná o závislou práci, a tudíž ani o švarcsystém a nelegální práci.

Vztah nadřízenosti zaměstnance a podřízenosti zaměstnavatele

Je přirozeně základním rozlišovacím znakem. Pokud by se jednalo o vztah dvou podnikatelů, tak je tento rys zcela vyloučen. Byť je zřejmé, že vztah drobného podnikatele a velké firmy nebude fakticky rovný, nebude to však znamenat podřízenost obchodnímu partnerovi. Jak zdůraznil nejvyšší správní soud ČR (dále jen „NSS“) v rozsudku č. 6 Ads 46/2013-35, který je pro posuzování nelegální práce jedním z určujících a zásadních (a proto se k němu budu v tomto textu opakovaně vracet), vztah podřízenosti představuje nutně subjektivní kategorii. Tedy jak sám zaměstnanec vnímá své postavení. Kontrolní orgán musí však objektivně prokázat, že je tato osobní závislost dána. Jednou ze zásadních skutečností, kterou bude správní orgán zkoumat, je, zda pobírá za svou práci odměnu. Pobírání odměny, jak zdůrazňuje NSS, „představuje typickou skutečnost, která závislé postavení zaměstnance na zaměstnavateli prokazuje.“ Nicméně samozřejmě u tohoto konstatování nemůže kontrolní orgán ustrnout a spokojit se s ním, protože ve vztahu k odlišení závislé práce a podnikání by to vůbec nestačilo. Jednak bude hrát roli, na jaké bázi odměnu dostává (zda za vykonané dílo, či např. jako hodinovou mzdu, což svědčí pro závislou práci), vedle toho bude podstatné, zda firma určuje, kdy a jak bude práci vykonávat. Tedy určuje mu pracovní dobu, včetně poskytování volna, nebo určuje, jakým způsobem bude práce provedena. Poměrně podstatnou roli hraje, nakolik je „zaměstnanec“ včleněn do organizační struktury zaměstnavatele. Jestliže zaměstnanec a údajná OSVČ nejsou prakticky rozeznatelní, těžko může obstát jakékoli tvrzení zaměstnavatele, že se jedná o samostatné podnikatele.

Dělníci ve výrobním závodě

Dobrým příkladem k výše uvedenému je následující případ, který skončil až u NSS (Rozsudek č. 2 Ads 151/2015). V továrně na výrobu ocelových svitků na jednotlivých linkách prováděli tuto činnost dělníci na základě smluv o dílo s prostředníky s tím, že jednotlivé stroje měli pronajaty od majitele provozu (dále jen „objednatel“). Inspekce práce uložila objednateli pokutu za výkon nelegální práce ve výši 1 000 000 Kč. Objednatel napadl rozhodnutí žalobou a posléze kasační stížností. NSS kromě jiného konstatoval, že stanovení pracovní doby není obligatorním znakem závislé práce, a tudíž nebylo nezbytně nutné jej prokázat. Bylo zjištěno, že pracovníci mohli provádět práce pro objednatele jen v jeho výrobní hale, která byla otevřena v době od 5 do 22 hodin. K výkonu práce mohlo docházet pouze v době, kdy byl výrobní areál otevřen. Podle soudu objednatel pracovní dobu nepřímo stanovil, třebaže pružně, když sjednal s dodavateli, že pracovníci mohou provádět dělení ocelových svitků jen v objednatelově výrobní hale. Zajímavý závěr učinil NSS ohledně odměňování. Pro soud nebylo rozhodné, že odměnu nedostávali pracovníci přímo od objednatele: „Existenci zastřeného pracovněprávního vztahu nicméně napovídá skutečnost, že pracovníci vykonávající práci pro stěžovatelku dostávali sice zaplaceno od prostředníka, kterému objednatel hradil cenu za ‚dílo‘, avšak její výše souvisela s množstvím práce provedeným pro objednatele.“ Neobstálo ani tvrzení, že některé pracovní pomůcky nebyly pracovníkům dodávány ze strany objednatele. Většinu nákladů spojených se „zhotovením díla” nesl objednatel (energie, revize a provoz dělicích linek nad rámec běžné údržby), což mimochodem nebylo vůbec objednatelem zpochybněno.

Objednatel dále tvrdil, že dělicí linky byly pronajaty „zhotovitelům díla“. Soud však konstatoval, že podstatné není formální smluvní ujednání, ale faktický stav.

V řízení vyšlo najevo, že sice existovaly smlouvy o pronájmu (výpůjčce) dělicích linek, nicméně s tím, že pracovníci na nich mohli dělit ocelové svitky pouze ve výrobní hale stěžovatelky a v době, kdy byla hala otevřena, přičemž na těchto linkách nemohli provádět práce pro nikoho jiného než pro stěžovatelku. Nájemné se pak započítávalo proti vyplacené odměně za provedenou práci alias „ceně za dílo“. Tyto okolnosti dokreslují, že vůlí smluvních stran bylo, aby pracovníci na „pronajatých“ dělicích linkách vykonávali práce jen pro objednatele v souladu s obchodními zájmy stěžovatelky. Soud pak uzavřel, že: „stěžovatelka vystupovala v dominantním postavení a faktické postavení pracovníků se nelišilo od postavení jejích ostatních zaměstnanců.“

Osobní výkon práce

Zatímco pro vztah dvou podnikatelů je typické, že může být ve výkonu práce zastoupen dalším subdodavatelem (až na výjimky, jako je např. vytvoření uměleckého díla), tak pro pracovněprávní vztahy je osobní výkon práce nutností, jak zdůraznil ve shora uvedeném rozsudku NSS: „…pokud by používal k plnění úkolů další osoby (např. v době své nemoci), nutně by se vytratil prvek osobní závislosti na zaměstnavateli a šlo by spíše o obchodní vztah, kdy jedna strana poptává u druhé službu či dílo a nezáleží jí na tom, kdo službu provede nebo dílo vytvoří.“

Výkon práce jménem zaměstnavatele

Je dalším podstatným znakem výkonu závislé práce, jak uvedl NSS: „v tomto znaku se koncentruje hospodářská závislost zaměstnance na zaměstnavateli, neboť zaměstnavatel poskytuje pro práci svůj kapitál, hmotné i nehmotné prostředky, vytváří pro ni předpoklady a nese riziko neúspěchu, zaměstnanec však nemůže jednat na svůj účet a získávat ze své práce jiné ekonomické výhody než ty, jež mu poskytuje zaměstnavatel.“ K tomu pak dodal, že doplňkovým hlediskem může být i to, zda se osoba jeví jako zaměstnanec z pohledu třetích osob.

Jedná se o typickou situaci, kdy údajný živnostník vystupuje v zaměstnání tak, že je prakticky nerozlišitelný od zaměstnance zaměstnavatele. Pracuje na jeho výrobních prostředcích, s jeho nástroji, ve firemním oděvu a používá loga či název firmy např. na vozidle, v e-mailu, na webových stránkách atd. Pro třetí stranu tudíž není zřejmé, že se jedná o dodavatele nějaké služby, nikoli zaměstnance.

Práce podle pokynů zaměstnavatele

Je zřejmé, že pokud by zaměstnavatel neukládal pokyny zaměstnanci a ten se jimi nemusel řídit, nemohlo by se jednat o vztah závislé práce. Na druhou stranu je možné připustit, že v některých případech zadává objednatel pokyny spolupracujícímu živnostníkovi. Existují zde však významné rozdíly, a to především v míře samostatnosti. Jestliže bude práce zadávána obecně, ve větším celku, průběh práce si bude živnostník určovat sám, bude to svědčit o tom, že se nejedná o švarcsystém. Oproti tomu práce zadávaná průběžně, s určeným postupem či technologií, ukazuje na závislou práci.

Z tohoto popisu je zřejmé, že závislá práce bude vždy lépe prokazatelná u nekvalifikované práce než u práce specializované, zahrnující velmi specifické znalosti a dovednosti. Jinak řečeno těžko uspěje tvrzení, že dělník ve výrobním podniku je samostatným živnostníkem.

Soustavnost

K tomu je třeba dodat, že NSS dovodil ještě jeden znak závislé práce, a totiž její soustavnost. Což má samozřejmě mnohem větší význam při jiných typech nelegální práce, ale nelze jej pominout ani u švarcsystému. Ryze náhodná činnost, byť by měla všechny ostatní znaky závislé práce, by nemohla být posuzována jako deliktní jednání. NSS to dovodil nejen z ryze gramatického výkladu a použití nedokonavého vidu (práce je vykonávána), ale především ze samotného účelu právní úpravy (rozsudek 6 Ads 46/2013-35): „…při jednorázové či příležitostné spolupráci se jen těžko může mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem vytvořit jakýkoliv vztah, natožpak vztah závislosti).“

Na druhou stranu je však nutné poznamenat, že stačí potence či úmysl soustavnosti, tedy že se soustavnou nestačila stát.

K tomuto případu je možné uvést z poslední doby judikát NSS 1 Ads 252/2018 – 26. Tento rozsudek je zajímavý nejen z hlediska znaku soustavnosti, ale dobře ukazuje i další znaky švarcsystému, a proto jej rozebereme šířeji.

„Podnikatel“ vykonávající závislou práci

V daném případě se jednalo o situaci, kdy podnikatel B v mobilním stánku podnikatele A prodával sušené ovoce, čaje a kmín. Správní orgán konstatoval výkon nelegální práce, protože vykonával závislou práci mimo pracovněprávní vztah. Podnikatel totiž vykonával práci soustavně (prokazatelně nejméně čtyřikrát během tří měsíců), osobně (prodával v mobilním stánku) a podle pokynů kontrolovaného podnikatele A (který mu sděloval, jaké zboží a za jakou cenu má prodávat). Práci zároveň vykonával jeho jménem (v rámci jeho podnikatelské činnosti a v jeho stánku) a ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance (odevzdával tržbu kontrolovanému a za svou práci jím byl odměňován).

Podnikatel B při kontrole uvedl, že pomáhal svému švagrovi (pokutovanému podnikateli A) na základě svého živnostenského oprávnění, zisk z prodeje předával švagrovi. Zmínil, že mu pomáhal jednou až dvakrát do měsíce, protože se jednalo o rodinný podnik, záleželo na uvážení švagra, jestli mu něco vyplatil. Kontrolovaný podnikatel A předložil v rámci kontroly originály faktur na vykládku a nakládku zboží a zprostředkování prodeje, na nichž byl jako dodavatel uveden podnikatel B a jako odběratel podnikatel A. Fakturace byly založeny na ohodnocení tržeb daného dne. Podnikatel A mimo jiné uvedl, že panu B dával pokyny k práci na trzích a že uvažoval o uzavření pracovního vztahu.

Inspektorát práce a odvolací orgán dospěli k závěru, že se nemohlo jednat o občanskou či rodinnou výpomoc ani o dobrovolnickou činnost. Už proto, že sám kontrolovaný tvrdil, že se jednalo o vztah mezi dvěma podnikateli, v rámci něhož byla vyplácena odměna, a tato práce byla i určitým způsobem soustavná. Správní orgány rovněž vyloučily, že by se mohlo jednat o rodinný závod už proto, že se v dané době jednalo ještě o neúčinnou právní úpravu tohoto institutu. Uložily tudíž podnikateli A pokutu 50 000 Kč.

Krajský soud se pozastavil nad tím, že to byl sám žalobce, kdo tvrdil, že mezi ním a panem B byl vztah mezi podnikateli a zároveň že se jednalo o rodinnou výpomoc. Krajský soud tak uzavřel, že správním orgánům se podařilo přesvědčivě doložit, že se v dané věci nejednalo ani o jeden z výše uvedených (vzájemně se vylučujících) typů vztahu, ale že šlo o zastřený výkon závislé práce.

Nejvyšší správní soud se s hodnocením krajského soudu, že v dané věci nešlo o určitou formu občanské či rodinné výpomoci, ztotožnil, protože povaha vztahu mezi stěžovatelem a panem B tomu zcela jistě nenasvědčovala. Pan B vykonával práci pro stěžovatele dle jeho pokynů, jeho jménem, v poměru nadřízenosti a podřízenosti. Podstatné také bylo, že za tuto práci dostával odměnu, což bylo zřejmé z doložených faktur, které odpovídaly tržbě za jednotlivé dny. Stěžovatel ostatně v kasační stížnosti ani neuvedl žádné argumenty ve prospěch závěru, že se jednalo toliko o rodinnou či občanskou výpomoc, pouze konstatoval, že se v dané věci mohlo jednat buď o občanskou výpomoc – rodinný podnik, nebo o vztah dvou podnikatelů.

Shora uvedený rozsudek dobře ilustruje jednak to, že soustavnost výkonu práce nemusí být každodenní činností, ale mělo by se jednat o nikoli toliko zcela nahodilý výkon práce. Vedle toho nemohlo obstát tvrzení, že se jednalo o rovnocenný vztah dvou podnikatelů, protože zde existovala zřejmá závislost a podřízenost při výkonu prací, za kterou byl dotyčný odměňován obdobně jako zaměstnanec. Nejednalo se tudíž ani o občanskou nezištnou výpomoc. A ani o rodinný závod, protože tato činnost neměla znaky tohoto institutu. Navíc sám žalobce nebyl s to sám přesně identifikovat právní povahu daného vztahu.

Podmínky výkonu závislé práce

Při posuzování, zda se jedná o závislou práci, či nikoli, nelze pominout ani podmínky či důsledky závislé práce, tak jak je definuje zákoník práce v § 2 odst. 3. Ačkoli ty nemusí být nutně naplněny všechny proto, aby bylo možno konstatovat, že se jedná o závislou práci, resp. švarcsystém.

Na prvním místě z těchto důsledků je třeba vzít v úvahu, jak už bylo naznačeno výše, zda je práce vykonávána za mzdu, plat či odměnu. Pakliže je práce vykonávána za odměnu, prakticky je vyloučeno, aby se jednalo o práci dobrovolnickou či mezilidskou (občanskou) výpomoc. Pro posouzení, zda se jedná o švarcsystém, je i důležité, jakým způsobem je odměna vyplácena. Pakliže se jedná o odměnu za hodinu práce, či dokonce měsíční odměnu, výrazně to svědčí ve prospěch závislé práce. Oproti tomu, je-li odměna sjednána za celé dílo, bude to spíše svědčit o opaku. Rozhodně však jen na způsobu odměňování nelze vystavět hypotézu ohledně švarcsystému (i živnostníci si běžně účtují svou odměnu tak, že zohledňují jednotlivé hodiny práce, např. řemeslníci, automechanici či opraváři).

Dalším důsledkem závislé práce je, že je vykonávána na odpovědnost zaměstnavatele. Je zřejmé, že ve vztazích závislé práce je vůči třetím osobám odpovědný za škodu zaměstnavatel, nikoli zaměstnanec. Opět však platí, že považovat tento znak za nezvratný důkaz švarcsystému by mohlo být zavádějící, protože i v některých obchodních vztazích může být odpovědnost přenesena na generálního dodavatele. Něco jiného je, pokud zaměstnavatel zahrne „spolupracující OSVČ“ do svých vnitřních předpisů např. ve vztahu ke škodě na zdraví.

Za mnohem podstatnější rys při praktickém posuzování toho, zda se jedná o závislou práci, lze považovat situaci, kdy je práce vykonávána na náklady zaměstnavatele. Tedy pokud spolupracující živnostník využívá pracovní či výrobní prostředky zaměstnavatele, používají pracovní oděvy (stejnokroje s logem firmy), ochranné pracovní prostředky, nástroje. Opatrnější při vyhodnocování možného švarcsystému by měl být kontrolní orgán v situaci, kdy spolupracující živnostník využívá i služební automobil, internet nebo administrativní podporu.

Specifickou situací jsou nájmy prostoru či zařízení (stroje). Leckdy se totiž jedná o pouze předstíraný nájem, kdy k reálnému plnění ze smlouvy vůbec nedochází (viz shora uvedený případ dělníků – OSVČ).

Důležitým faktorem může být i poslední z důsledků závislé práce, tedy zda je práce vykonávána v pracovní době na pracovišti zaměstnavatele. Podezřelé bude, pokud zaměstnavatel eviduje čas strávený OSVČ na pracovišti de facto stejně, jako eviduje pracovní dobu zaměstnance a zároveň mu fakticky rozvrhuje pracovní dobu. Podobně svědčí ve prospěch hypotézy, že se jedná o švarcsystém, když zaměstnavatel vyžaduje po OSVČ obdobný rozsah práce vyjádřený v hodinách v týdnu ve stejném rozsahu jako u zaměstnanců.

Je zřejmé, že žádný z těchto důsledků nemůže být sám o sobě neklamným znakem švarcsystému, ale je třeba je hodnotit komplexně.

Druhy vykonávané činnosti

Jistým vodítkem může být i druh vykonávané činnosti. K dané věci se zajímavě vyjádřil NSS. Konkrétně se jednalo o rozsudek č. 6 Afs 85/2014, který se nevztahoval k činnosti inspekce práce, ale daňového případu, kdy finanční úřad doměřil daň z příjmu a penále firmě z odměny vyplacené obchodním zástupcům.

Soud konstatoval: „Lze tedy rozlišovat tři typy činností. V prvním případě se jedná o činnosti provozovatelné výlučně jako nezávislá činnost, ať již kvůli zákonné úpravě (např. soudní exekutor, notář) či z povahy věci (s ohledem na rozsah, druh činnosti, např. komplexní výrobní činnosti, určité typy obchodní činnosti, velká realitní kancelář aj.). Ve druhém případě jde o činnosti ‚obojetné‘ povahy (drtivá většina menších živnostníků jako zedník, instalatér; svobodná povolání, asistenční činnosti; nejrůznější služby jako účetní, kadeřník atd.), ve třetím pak o činnosti ryze závislé (např. pokladní supermarketu). Judikatura postupně dospěla k závěru, že činnosti ‚obojetné‘ povahy nespadají daňověprávně do kategorie nedovoleného ‚švarcsystému‘. Nesmí však jít o předstírání samostatnosti a zastírání skutečného stavu spočívajícího v ryze závislé činnosti a ani o zneužití práva. V tomto směru je rozhodující způsob zabezpečování běžných úkolů vyplývajících z předmětu činnosti příjemce prací, které by nemělo probíhat například outsourcingem typicky závislých (zejména dělnických) činností.“

K tomu lze dodat, že čím více se bude jednat o činnosti stejnorodé, jednodušší s nízkou mírou specializace a kvalifikace, tím bude větší pravděpodobnost, že se bude jednat o švarcsystém.

Kontroly švarcsystému

Kontrolu švarcsystému provádí inspekce práce v rámci kontrol nelegální práce. Pakliže výkon nelegální práce prokáže, hrozí zaměstnavateli pokuta od 50 000 do 10 000 000 Kč. V roce 2018 bylo provedeno celkem 8 339 kontrol zaměřených na nelegální zaměstnávání. V rámci provedených kontrol bylo inspektoráty práce zjištěno celkem 4 583 osob vykonávajících nelegální práci. Z tohoto celkového počtu se v 763 případech jednalo o občany ČR, ve 225 případech o občany jiných členských států EU a v 3 595 případech o cizince ze zemí mimo EU. Nelegální práce byla zjištěna celkem u 1 048 subjektů. Porušení zákazu výkonu nelegální práce touto formou bylo konstatováno celkem v 510 případech. Ve 212 případech se jednalo o švarcsystém občanů ČR, ve 28 případech o švarcsystém občanů EU a ve 270 případech o švarcsystém cizinců ze zemí mimo EU. Za porušení právních předpisů v oblasti nelegálního zaměstnávání bylo v roce 2018 uloženo 496 pokut v celkové výši 151 351 500 Kč.

Inspekce práce při svých kontrolách velmi často vychází z podnětů. Ty sice většinou nepoukazují primárně na švarcsystém, spíše obecně upozorňují na výkon nelegální práce jako takové, ať již tuzemců nebo cizinců. Nicméně v následné kontrole inspekce práce často na švarcsystém narazí. Samostatným vodítkem pak mohou být některé inzeráty poptávající „zaměstnance na živnostenský list“. Podobně znějící inzerát už může být i indicií svědčící o výkonu švarcsystému.

Inspekce práce se při kontrolách švarcsystému zaměřovala především na výrobní podniky, stavebnictví a některé druhy služeb. Ze shora uvedených čísel je zřejmé, že nemalou část odhalených případů tvoří pracovníci ze zemí mimo EU. Roli zde hraje další motivační faktor – obejít nutnost obstarání povolení k zaměstnání, resp. zaměstnanecké karty.

Je namístě zmínit, že kontrolám švarcsystému se věnuje i finanční správa, která může doměřit podnikateli daň ze závislé činnosti, včetně úroku z prodlení a příslušného penále. Česká správa sociálního zabezpečení pak může dodatečně doměřit pojistné na sociální pojištění opět včetně penále. Podobně může vzniknout odvod na zdravotním pojištění a i dlužné úrazové pojištění. Konečně nemůžeme pominout ani možné riziko, které hrozí účastníkům takového prekérního vztahu v případě civilního sporu. Z tohoto výčtu je zřejmé, že rizika využití švarcsystému jsou nemalá, ale touha některých zaměstnavatelů ušetřit finanční prostředky převažuje, a proto se k této nelegální praktice stále uchylují.