Konec existence nelegální práce

Skutková podstata případu spočívala ve skutečnosti, že účastník řízení (dále také „žalobkyně“) dne 22. 2. 2013 ve vymezené provozovně umožnil fyzické osobě vykonávat závislou práci barmana spočívající v obsluze baru, čepování piva, obsluze zákazníků, kasírování zákazníků a přebírání zboží bez řádně uzavřeného pracovněprávního vztahu, čímž porušil ust. § 3 zákoníku práce a dopustil se umožnění výkonu nelegální práce, za což mu byla uložena pokuta ve výši 250 000 Kč. Dle ust. § 140 odst. 4 písm. f) zákona o zaměstnanosti ve znění účinném do 19. 10. 2014 byla takto vyměřená pokuta pokutou minimální.

V kontextu popsaného stavu bylo koncipováno odůvodnění žalovaného, tedy Státního úřadu inspekce práce (dále také „stěžovatel“), když odkázal na definiční znaky závislé práce (viz ust. § 2 odst. 1 ZP) a uvedené ust. § 3 zákoníku práce, dle něhož závislá práce může být vykonávána výlučně v základním pracovněprávním vztahu. Žalovaný také zdůraznil, že definičním znakem závislé práce není úplatnost vykonávané práce; to stejné platí o soustavnosti či trvalosti vykonávané práce, a neztotožnil se ani s argumentací žalobkyně, že se v daném případě jednalo o kamarádskou výpomoc.

Údajné využití smlouvy příkazního typu

Žalobkyně nezpochybňovala, že její kamarád vedl její provozovnu v době její nepřítomnosti (od 15. 2. 2013 do 21. 2. 2013), avšak bylo tak po vzájemné dohodě, na bázi přátelské výpomoci, kdy oba od začátku takto shodně vypovídali a popírali naplnění podstaty vztahu mezi nimi, když tento dle jejich názoru neodpovídal definici závislé práce. Dále žalobkyně uvedla, že není možné, aby všechny vztahy mezi dvěma subjekty byly regulovány pouze pracovněprávními vztahy či vztahy obdobnými. Zvláště, když na veškeré vztahy mezi subjekty primárně dopadá - v té době - občanský zákoník z roku 1964, který upravuje i smlouvy příkazního typu, o kterou v daném případě mělo jít (viz ust. § 724 občanského zákoníku z roku 1964). V tomto smyslu nelze příkazní smlouvu vztáhnout jen na případ elementárních občanských výpomocí, jako je natření plotu, jak to činí žalovaný; naopak lze příkazní smlouvu vztáhnout na širokou paletu různých činností, přičemž je zjevné, že činnosti vykonávané na základě příkazní smlouvy mohou přijít do konkurence s činnostmi vykonávanými jako tzv. závislá práce.

Dle názoru žalobkyně pak byly splněny podmínky příkazní smlouvy a z jejich strany (žalobkyně a vykonavatele práce) nebylo nic zastíráno, přičemž podle jeho názoru se jednalo o relativně jednorázovou činnost, kdy jedna strana vystupovala samostatně a nebyla pod kontrolou druhé strany. Navíc příkazní smlouva může být uzavřena i ústně a jako úplatná i bezúplatná. Žalobkyně dále také uvedla, že v předmětnou dobu byla velmi vyčerpaná a naskytla se jí možnost jet na dovolenou, a proto se jí její kamarád nabídl, že ji bude v provozovně zastupovat. Žádné úkoly mu nepřidělovala a vedení provozovny svěřila jemu.

Postup žalovaného podle názoru účastníka řízení v tomto směru pominul princip autonomie vůle ovládající civilní právo a pokusil se svým rozhodnutím pokřivit jejich vůli a vnutit stranám příkazní smlouvy režim zákoníku práce, přičemž období realizace příkazní smlouvy lze považovat za jednorázovou výpomoc v krátkém časovém období. Náhled žalovaného by totiž vedl k absurdním závěrům, např. likvidaci společensky prospěšných činností, jako jsou kupř. pořádání zotavovacích pobytů spolky typu Junák apod., kde činnost vedoucích po dobu trvání táborů je rovněž vykonávaná (takřka) bezúplatně a zároveň se výkon této práce svým vymezením blíží definičním znakům závislé práce (podřízenost hlavnímu vedoucímu apod.). Závěrem žalobkyně poukázala na svou tíživou sociální situaci a na to, že pokuta ve výši 250 000 Kč je pro její podnikání a pro její rodinu likvidační, nadto když se ničeho morálně pochybného nedopustila. Rozhodnutí žalovaného je tak v rozporu s dobrými mravy a principy dobré správy.

Stěžovatel z hlediska věcného posouzení věci dospěl ve vyjádření k žalobě oproti tomu k opačným závěrům, které podle názoru autorů podepřel relevantními úvahami, jak bude dále ještě uvedeno, když autoři považují argumenty namítané žalobkyní za naprosto tendenčně předestřené ve snaze o vyhnutí se oprávněné sankci za protiprávní jednání, ke kterému z hlediska naplnění skutkové podstaty umožnění výkonu nelegální práce došlo.

Určení závislé práce

Krajský soud se k věci vyjádřil argumentačně tak, že se o práci závislou nejednalo. Krajský soud shledal, že správní orgány dostatečně jednoznačně a bez důvodných pochybností neprokázaly u žalobkyně závislou práci mimo pracovněprávní vztah. Zde soud konstatoval, že k takovému poznatku nelze dospět jen ze zjištění učiněných v rámci kontroly, když z těchto poznatků se nedal dovodit vztah nadřízenosti a podřízenosti. Autoři jsou ovšem toho názoru, že pokud byl oběma stranami potvrzen výkon práce spočívající v obsluze baru (zřejmě v rozsahu až do 80 hodin, jak uvedla ke své činnosti žalobkyně), lze těžko o vztahu nadřízenosti a podřízenosti relevantně pochybovat, když plošný argument o dobrovolnické výpomoci zde není případný.

V praxi by daná situace mohla tedy dle názoru soudu znamenat, že tyto činnosti by místo vztahu podřízenému zejména regulaci zákoníku práce mohly být vykonávány v režimu občanské výpomoci, přičemž je obecně známým faktem a společensky vnímanou notorietou, že výkon práce spočívající v obsluze baru je vykonáván v naprosté většině případů na základě základního pracovněprávního vztahu. Nasnadě je také otázka, proč byla ze strany osoby, která onu dobrovolnickou výpomoc prováděla, evidována pracovní doba (dle jejího vlastního vyjádření), po kterou byla v provozovně přítomna, obzvláště když tato osoba byla v dané době uchazečem o zaměstnání. Jinými slovy, ona fyzická osoba, v předmětném období nezaměstnaná, se dle závěru soudu rozhodla po dobu cca 80 hodin (analogicky dle vyjádření žalobkyně), pouze na základě kamarádského vztahu provozovat zdarma bar, nicméně krajský soud takovou činnost nepovažoval za závislou práci.

Důvodem, proč se lze úspěšně domnívat, že se jednalo o práci závislou, resp. ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti, je dále vyjádření, které učinila účastnice řízení v rámci správního řízení před správním orgánem prvního stupně: „Aby nemusela bar zavírat, domluvila se s kamarádem panem Š., že ten v době dovolené bude vykonávat práci barmana, kterou už vykonával i jinde a bavila jej. Pan Š. měl plnou důvěru žalobkyně.“ ³⁾ Jestliže tedy žalobkyně sama vnímala danou činnost jako „práci barmana“, pak není autorům jasné, o jakou jinou povahu činnosti než závislou by se mohlo jednat.

Pokud soud k vyjádření osoby vykonávající „občanskou výpomoc“ v rámci probíhající kontroly upozorňoval na formulářové otázky, pak je zřejmé, že v rámci tohoto typu kontroly je otázka, v jakém postavení je povinná osoba, resp. komu je podřízena, zcela namístě. Jak jinak by mohlo být zachyceno subjektivní vnímání povinné osoby, resp. osoby vykonávající práci, není autorům zřejmé. Pokud by povinná osoba (zde tedy osoba vykonávající onu „občanskou výpomoc“) vnímala situaci jinak, jistě by se také tak vyjádřila, a to bez ohledu na to, jakým typem otázek byla ze strany inspektorů konfrontována.

Soustavná činnost

Krajský soud dále uvedl k otázce soustavnosti předmětné činnosti, že tato nebyla jednoznačně vyjasněna, aniž by dále tuto svoji argumentaci rozvedl. Autorům pak z takového tvrzení vyplývá, že činnost opakovaně potvrzená v rozsahu jednoho týdne (zřejmě až 80 hodin) není činností soustavnou. S takovým tvrzením se však autoři neztotožňují, když zde je dle jejich názoru nezbytné dát jednoznačně za pravdu tvrzení stěžovatele, že v takovém případě by byl popřen smysl dohod uzavíraných pro výkon práce mimo pracovní poměr, které jsou uzavírány právě na krátké časové období, mnohdy i kratší než týden, když dále je také nutné toto časové období odlišit od situace, kdy je protiprávní jednání prokázáno jen v rámci dne, kdy probíhá kontrola.

Zvláště je nutné upozornit, že krajský soud si sám v posouzení této otázky protiřečí, když ve svém odůvodnění v bodě 43 uvádí, že „Bylo by sice možné mít za to, že v daném případě byl splněn pojmový znak soustavnosti výkonu závislé práce, neboť ta byla vykonávána po dobu cca jednoho týdne, ...“⁴⁾

Krajský soud dále také odkázal ve svém rozhodnutí na rozsudek Nejvyššího správního soudu, kde se konstatuje: „Proto musí správní orgány při postihování nelegální práce v řízení obviněnému prokázat naplnění všech těchto znaků - zaměstnanec osobně a soustavně vykonává práci jménem zaměstnavatele a podle jeho pokynů, přičemž se vůči zaměstnavateli nachází v podřízeném vztahu.“⁵⁾ K uvedeným znakům, které jsou obsaženy v již výše citovaném ust. § 2 odst. 1 zákoníku práce a následně judikaturou Nejvyššího správního soudu rozšířeny o znak soustavnosti, autoři poznamenávají, že krajský soud sám nezpochybnil ve svém rozhodnutí znaky osobního výkonu činnosti, výkon práce jménem druhého subjektu, výkon podle pokynů druhého subjektu.

K otázce soustavnosti si v rámci svého odůvodnění krajský soud sám protiřečí, když k ní lze dále odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost žalobce, kde byl za soustavný považován výkon nelegální práce v trvání jednoho dne, když zde nebylo ani zpochybněno, že práce spočívající v obsluze baru je svojí povahou činností závislou, přičemž stranou ponecháváme odměňování za danou činnost. „[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 23. 7. 2012, č. j. 2315/1.30/12/14.3, zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj (dále též ,správní orgán prvního stupně) ze dne 31. 5. 2012, č. j. 6869/9.30/12/14.3-RZ, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu podle § 140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, tím, že umožnil výkon nelegální práce ve smyslu § 5 písm. e) bod 1 téhož zákona, když dne 21. 1. 2012 ve své provozovně Rosemary, Dyjákovičky 198 umožnil paní V. K. výkon závislé práce spočívající v obsluze baru, aniž by s ní měl uzavřen pracovněprávní vztah, čímž porušil § 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce.“⁶⁾

Jinými slovy, v tomto rozsudku ze dne 8. 8. 2013 Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se jednalo o výkon závislé práce a potažmo tedy i práce nelegální, ačkoli byl výkon práce spočívající v obsluze baru prokázán de facto po dobu kontroly, ovšem Krajský soud v Brně v případě popisovaném v tomto článku k takovému závěru nedospěl, ačkoli výkon totožné práce, resp. práce v mnohonásobně větším rozsahu byl prokázán po celý týden, zřejmě až po dobu 80 hodin.

Právo na odměnu

Krajský soud dále také pominul, že žalobkyně současně odkazovala na uzavření příkazní smlouvy dle ust. § 724 a násl. starého občanského zákoníku, ze kterého je patrné, že osoba, která je v postavení určujícím celý obsah vztahu, je příkazce, resp. analogicky k postavení zaměstnavatele je to on, kdo je osobou dominantní a dle jehož pokynů je činnost vykonávána. Pokud pak soud odkazuje na občanskou výpomoc obsaženou ve starém občanském zákoníku do konce roku 1991, pak zde lze přiměřeně odkázat na ust. § 385 odst. 2 tohoto předpisu, kde se uvádí, že právo na odměnu má občan jen potud, pokud byla dohodnuta a pokud odpovídá povaze výpomoci, zejména bylo-li výsledku dosaženo jeho osobním přičiněním. Soud tedy přes argumentaci žalobkyně, že se jednalo o příkazní smlouvu, u které by naplnění znaku nadřízenosti a podřízenosti bylo zcela nezpochybnitelné, přes projevenou vůli žalobkyně poukazoval jen na problematiku občanské výpomoci a problematikou žalobkyní opakovaně uváděné příkazní smlouvy se opominul zabývat.

Dle názoru autorů sama skutečnost, že údajně nebyla poskytnuta za práci žádná odměna, nesvědčí tomu, že by se jednalo o činnost nezávislou, ale naopak svědčí o skutečnosti, že se žalobkyně jako zaměstnavatel dopustila dalšího porušení zákoníku práce, když za odvedenou práci náleží zaměstnanci odměna a takové ujednání, které by takovou odměnu vylučovalo, je zákoníkem práce vyloučeno, protože zaměstnanec se nemůže předem vzdát svých práv, jak vyplývá z ust. § 4a odst. 4 zákoníku práce, resp. ust. § 19 písm. f) zákoníku práce účinného do 31. 12. 2013, když tato práva plynou např. z ust. § 109 odst. 1 zákoníku práce, dle něhož za vykonanou práci přísluší zaměstnanci mzda, plat nebo odměna z dohody.

K uvedenému lze ostatně doplnit, že z hlediska neposkytnutí finančních prostředků za vykonanou práci se již jednou odlišně vyjádřil jiný krajský soud, a to Krajský soud v Ústí nad Labem v rozsudku sp. zn. 59 Ad 2/2012, ze dne 18. 4. 2013. K údajné bezplatnosti prováděné činnosti naopak konstatoval, že se nejedná o znak závislé práce, a pokud by takto kontrolovaný subjekt postupoval (nevyplatil odměnu za vykonanou práci), porušil by příslušná ustanovení zákoníku práce.⁷⁾

V neposlední řadě pak je nutno upozornit na skutečnost, že v době kontroly byli přítomni slečna J. F., která v provozovně pracovala na základě dohody o provedení práce, a právě pan M. Š., který v době kontroly vykonával činnost spočívající v obsluze baru, čepování piva, obsluze a kasírování zákazníků a přebírání zboží. Z uvedeného je zřejmé, že slečna J. F. pro žalobkyni vykonávala de facto totožnou práci jako pan M. Š., a to na základě uzavřeného základního pracovněprávního vztahu, tedy se jednalo o práci závislou, nicméně u pana M. Š. se přes obdobnost výkonu jejich pracovní činnosti o práci závislou nejednalo. Z uvedeného nelze než dovozovat, že pokud je u jedné osoby pracovní činnost v baru žalobkyně realizována formou dohody o provedení práce, tedy je u ní připuštěno naplnění znaků závislé práce, obtížně lze dospět k závěru, že u jiné osoby by tyto znaky naplněny nebyly, jak konstatoval krajský soud.

Procesní stránka případu

Poměrně neortodoxnímu přístupu krajského soudu k dané problematice pak odpovídá i skutečnost, jak se tento postavil k procesní otázce, která předcházela samotnému věcnému posouzení případu, když nejprve bylo třeba vyřešit otázku, zda žaloba nebyla podána opožděně. Rozhodnutí o odvolání totiž žalobkyni bylo doručeno 10. 10. 2013 dle ust. § 24 odst. 1 správního řádu, když tato nebyla v době doručování zastižena, byla jí zanechána výzva k vyzvednutí zásilky a poučení o důsledcích nevyzvednutí, přičemž si zásilku v úložní době nevyzvedla. Krajský soud nejprve sice konstatoval, že formálně aplikaci fikce doručení nic nebrání, nicméně následně dospěl k závěru, že žalobkyně předestřela věrohodnou skutkovou verzi reality, která by byla způsobilá údaje uvedené na doručence zpochybnit a tím ji zbavit důkazní síly. Touto verzí reality má být skutečnost, že žalobkyně se až do vydání rozhodnutí o odvolání nedopouštěla žádných procesních obstrukcí a v rámci správního řízení se správními orgány spolupracovala a rovněž se nevyhýbala doručování příslušných písemností.

Lze tak stručně zrekapitulovat, že krajský soud fikci doručení odmítl s tím, že žalobkyně doposud ve správním řízení zásilky přebírala a že neměla důvod rozhodnutí o odvolání nepřevzít. Ani s tímto závěrem se autoři neztotožňují, když pouhá spekulace o tom, že žalobkyně neměla důvod rozhodnutí nepřevzít, dle jejich názoru nepředstavuje žádnou, tím méně pak věrohodnou teorii o tom, proč by měly být relevantně zpochybněny údaje vyznačené na doručence zaměstnancem pošty při doručování zásilky. Jakkoli následně krajský soud dovozuje závěr, proč by mělo dojít k věcnému přezkoumání žaloby, z judikatury Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, dle názoru autorů se tato judikatura nikterak nevztahuje k tomu, že nejprve měla být pouze posouzena hodnověrnost verze předestřené žalobkyní, kterou autoři považují za zcela nepodloženou.

Závěr

Předmětný článek má poukázat na skutečnost, že při akceptaci výkladu použitého krajským soudem by docházelo velice snadno k obcházení povinností vyplývajících ze zákoníku práce, neboť by nebylo nic snadnějšího pro zaměstnavatele než řešit dané vztahy takovým způsobem spolu s odkazem, že se obě strany nedohodly na odměně a jednalo se o výpomoc, protože zaměstnavatel je značně unavený a nemá důvěru v zaměstnance (jakkoli zaměstnance má) a nechce za práci jiných osob utrácet další prostředky.

Doufejme, že uvedený názor nepřevezme řada subjektů ve stejné oblasti podnikání např. při začátku prázdnin, kdy by pak dané jednání bylo umocněno tím, že v takovém postavení by se ocitli např. i studenti, resp. je zřejmé, že pokud bude přijat paušalizující názor o bezúplatné dobrovolnické výpomoci pro činnosti, které standardně vykazují znaky závislé práce, bude se jednat o stav ryze nežádoucí. Dopady při akceptaci takového názoru v oblasti kontroly jsou pak více než zřejmé.

Právní předpisy citované v článku (předpisy jsou vždy citovány ve znění pozdějších předpisů, pokud není výslovně uvedeno jinak)

• ZP - zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce
• zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti