Problematika monotonie v pracovním procesu

Úvod

Uvádí se, že až 40 % zaměstnanců v Evropě, je vystaveno monotónní prací. Podobné údaje bychom jistě získali i v České republice. Monotonie je považována za jednu z hlavních nepříznivých pracovních podmínek. Ovlivňuje psychiku zaměstnanců, zvyšuje únavu, vede k výpadkům pozornosti a může být příčinou rizikového chování pracovníků posléze vedoucí k možnosti úrazu.

Fyziologické a psychologické požadavky na dělbu práce jsou určeny podmínkami zatížení lidského organismu v pracovním procesu. Práce nemá představovat nadměrnou a jednostrannou zátěž, ať už fyzickou, pohybovou nebo neuropsychickou, a vyvolávat nežádoucí monotonii.

Monotónní situace a činnosti se vyskytují v nejrůznějších oborech lidské činnosti. Zavádění specializovaných technologických systémů s vysokou produktivitou podstatně mění skladbu pracovních operací a úkonů, většinou snižuje a odstraňuje fyzickou namáhavost a nutnost osvojení složitých pracovních dovedností, avšak na druhé straně má některé nepříznivé důsledky pro pracovníka s projevy monotonie. Pro mnohé pracovníky je takový typ práce stresorem a jejím důsledkem může být rychlé narůstání zdravotních problémů a pokles pracovní výkonnosti.

1. Všeobecné pojmy související s monotonií

Monotonií v pracovním procesu se rozumí jako jeden z faktorů psychické zátěže, která vede ke snížení aktivační úrovně CNS, výpadkům pozornosti, nárůstu chybovosti, ke snížení výkonu a k rizikovému chování pracovníků jako prostředku k odstranění nudy a přesycení. Rozlišení činnosti jako stresoru (monotónní podmínky práce) a odezvy pracovníka a jeho úsilí nutného k zvládnutí stresoru (pocity monotonie) je ovlivňováno faktory pracovních podmínek.

Monotonie vyvolává psychický stav organismu navozený takovou vnější situací, pro níž je charakteristický výskyt stále stejných podnětů nebo nedostatek podnětů, který má za následek vznik útlumu, zhoršení pozornosti, zájmu o práci. Z hlediska osobních charakteristik např. introverti v průměru snášejí lépe monotónní podmínky než extrovertní osobnosti.

Monotonie představuje pracovní činnosti, pro které je charakteristické opakování stále stejných úkonů pohybových či úkolových s omezenou možností zásahu pracovníka do průběhu této činnosti. Pro potřeby praxe se obvykle rozlišují dvě formy monotonie:

• monotonie pohybová, tj. opakující se manuální činnosti stejného typu a skládající se z jednoduchých pracovních úkonů nebo operací;
• monotonie úkolová, tj. opakující se pracovní činnosti s nízkým počtem a s malou proměnlivostí typů úkonů (např. obsluha jednoduchých strojů, tj. vkládání a odebírání obrobků apod.), situace chudá na počet nebo variabilitu podnětů.

Úkonem se rozumí samostatná část v pracovní operaci, která představuje jednoduchou souvislou pohybovou činnost stejného typu a rozhodovacích procesů.

Operací se rozumí časově souvislá a pracovně vymezená část výrobního procesu přidělená pracovníkovi nebo pracovní skupině jako samostatný pracovní úkol. Příkladem jsou i tzv. vigilanční činnosti spočívající ve sledování, identifikaci podnětů a reakci na nepravidelně se vyskytující změny určitých dějů.

V průběhu různých činností se obě formy monotonie obvykle vzájemně prolínají. Postupně se rozvíjející stav snížené aktivace, jež se objevuje při dlouhodobé, jednotvárné a opakované činnosti či úkolech, projevuje se hlavně ospalostí, unavitelností, snížením a kolísáním výkonností, zhoršením adaptability a reaktivity a je také doprovázen zvýšením variability srdeční frekvence.

Screeningové hodnocení monotonie v praxi sleduje kritéria časového trvání (délky pohybové operace či cyklu) a počtu opakovaných operací v průběhu jedné pracovní směny.

Dílčí hodnocení:

Vysoká pohybová monotonie – je jednotvárné provádění maximálně 2 pohybových pracovních operací při jejich střídání v maximálně 3 minutových intervalech.

Vysoká úkolová monotonie – je jednotvárné neustále se opakující provádění jednoho jednoduchého pracovního úkolu.

Zvýšená pohybová monotonie – je jednotvárné provádění omezeného počtu pohybových maximálně 5 pracovních operací v maximálně 5 minutových intervalech.

Zvýšená úkolová monotonie – je opakující se provádění 2 – 3 jednoduchých úkolů téhož druhu.

Monotónní činnosti, tj. vykonávání jednotvárných opakujících se a snadno naučených úkonů, jsou pro většinu pracovníků stresogenním faktorem v práci. Vyvolávají útlum CNS a podkorových center a tím i dochází k určitému automatizovanému provádění pohybových úkonů, což může mít za následek selhání, snížení pozornosti a tím i vznik pracovního úrazu. Negativní vliv monotonie závisí na typu osobnosti, na motivaci a na individuální dispozici.

Příznaky monotónní činnosti se objevují jak v psychické oblasti jako je ospalost, bolesti hlavy, ztráta zájmu o práci, tak v oblasti tělesné (např. poškození svalů a kloubů zejména při jednostranném a dlouhodobém přetěžování stále stejných svalových skupin a šlach, tj. epikondilatídy, bursitídy, tunelové syndromy apod.). Pocity monotonie se zvyšují také působením nevhodného pracovního prostředí (např. vlivem hluku, při přenosu vibrací na ruce či tělo, při práci v horku či v chladu, při špatném ovzduší apod.).

V případě zvýšené psychické zátěže, přistupuje k monotonii další faktor, vyjádřený stresorem, vyznačující se jako je časový tlak, práce v úkolu, vnucené tempo, fyzická námaha. Proto monotonii nelze hodnotit izolovaně, ale v součinnosti s dalšími faktory, které účinky monotonie potencují. Možno také tvrdit, že stresující není sama práce, nýbrž její kombinace s ostatními faktory. Například kombinace monotónní opakující se úlohy s požadavkem na konstantní úroveň bdělosti může být problematická a vést k únavě i stresu.

Co už je monotónní práce a co ještě ne, není pevně stanoveno ani v rámci výzkumů v EU. Ukazatele, které mají práci přiřadit do určité kategorie, jsou také voleny různě, proto někdy rozhoduje počet opakujících se pohybů ruky a paže, jindy se zase bere ohled na podíl úkolů s krátkým trváním. Nejednoznačnost definic monotonie často vede k tomu, že na rozhodnutí se ponechávají samotní pracovníci (respondenti), aby určili, zda svoji práci považují za monotónní či nikoliv. Přes tyto nejasnosti se v praxi dbá na platná legislativní ustavení a ergonomické normy.

Nařízení vlády č. 361/2007 Sb. definuje monotonii jako pracovní činnost, pro níž je charakteristické opakování stále stejných úkonů pohybových či úkolových s omezenou možností zásahu zaměstnance do průběhu této činnosti. Práce spojené s monotonií musí být k omezení jejich nepříznivého vlivu na zdraví zaměstnanců přerušovány bezpečnostními přestávkami v trvání 5 až 10 minut po každých 2 hodinách od započetí výkonu práce nebo musí být zajištěno střídání činnosti nebo zaměstnanců.

V kategorizaci prací je ve vyhlášce č. 107/2013 Sb. z hlediska psychické zátěže, práce spojená s monotonií zařazena do druhé kategorie vykonávaná po dobu delší než 4 hodiny za směnu.

Normy ČSN EN ISO 10075věnují pozornost mentální pracovní zátěži, ale také zahrnují ergonomické principy ve vztahu k psychické pracovní zátěži a obsahují náměty a prostředky ke snížení monotonie, poklesu pracovní bdělosti a přesycení (saturace).

Normativní pojmy vztažené k monotonií

Monotonie - postupně se rozvíjející stav snížené aktivace, jenž se objevuje při dlouhodobé, jednotvárné a opakované činnosti či úkolech. Projevuje se hlavně únavovými jevy (ospalostí, unavitelností, snížením a kolísáním výkonnosti, zhoršením adaptability a reaktivity). Je mnohdy provázena zvýšením variability srdeční frekvence.

Stavy podobné únavě - stavy člověka jako účinky mentálního napětí, jež jsou důsledkem jednotvárných situací; rychle vymizí, jestliže se změní úkol nebo prostředí; tyto stavy zahrnují monotonii, sníženou bdělost, mentální nasycení.

Snížená bdělost – postupně se rozvíjející stav snížené bdělosti při detekci podnětů při jednotvárných monitorovacích činnostech.

Mentální nasycení – stav nervového narušení, ostrého emočního odmítnutí jednotvárného opakujícího se úkolu nebo situace. Dalšími příznaky může být hněv, snížená výkonnost, pocit únavy. Je charakteristické zvýšenou úrovní aktivace spojenou s negativními emocemi.

Mentální stres - souhrn všech hodnotitelných vlivů vnějších zdrojů mentálně ovlivňujících člověka. Označuje vnější působení na člověka, které ho psychicky ovlivňuje. Podle normy ČSN ISO 10075 se výraz mentální používá kdekoli, kde se hovoří o lidských zkušenostech a chování, vztahuje se v tomto smyslu k poznávacím, informačním a emočním procesům člověka.

Psychická zátěž, ve srovnání s fyzikálními faktory (např. hluk, zátěž teplem a chladem apod.), jež jsou objektivně měřitelné v definovaných jednotkách, je značně závislá na osobnostních vlastnostech jednotlivce, tj. na jeho zátěžové toleranci. U psychické zátěže půjde spíše o určitý kvalifikovaný odhad překročení míry kapacity smyslových orgánů a kapacity u mentálních procesů (např. jako je paměť, pozornost, představivost apod.).

2. Zohledňování projevu monotonie v pracovním procesu

Přes rozmanitosti pracovních činností lze projev monotonie rozlišit podle výskytu jejich druhu a individuálního postihu u pracujících jedinců.

2.1 Druhy výskytu monotonie, z hlediska práce jako stresoru

1. Repetitivní práce u pásu - operace se opakují se stejnou sekvencí, je vnucené tempo práce, které pracovník nemůže ovlivnit.
2. Manuální činnosti s jednoduchými úkony v operaci, vkládání dat, obsluha automatů - jde o krátké, opakované úkony, kdy si pracovník může do jisté míry sám určit tempo.
3. Monitorování - sledování signálů, které se mohou objevovat v delších nepravidelných intervalech, například v kontrolních centrech (tzv. vigilanční úlohy s nutností bdělosti).
4. Řízení dopravních prostředků.
5. Sledování chyb ve výrobcích.

Pro zjišťování monotonie je důležité rozlišit monotónní situace a monotónní operace. První dvě z výše uvedených činností můžeme přiřadit k monotónním operacím, které vykazují malou variabilitu úkonů a jejichž základním principem jsou pohybové stereotypy, další tři patří spíše k monotónním situacím chudým na počet podnětů, resp. informací s nepravidelným rozložením signálů (určité konkrétní události).

2.2 Individuální postihy monotonie v mnohotvárných podmínkách práce

Základním předpokladem pro vymezení monotonie, jako stresoru, je zachycení mnohotvárných podmínek práce, které má své zvláštnosti. Je známo z literatury, že různí jedinci mohou reagovat na jednotvárnou a opakující se činnost negativně, neutrálně, ale i pozitivně, tzn. že jedincům monotónní práce více či méně vyhovuje. Rozhodující je jejich individuální schopnost monotonii zvládat, která zahrnuje několik oblastí. Rozlišení činnosti jako stresoru (monotónní podmínky práce) a odezvy pracovníka a jeho úsilí nutného k zvládnutí stresoru (pocity monotonie) je ovlivňováno dalšími faktory, které práce vyjmenovává jako: osobnostní předpoklady; fyzická a psychická námaha; sociální opora; intelektuální předpoklady; motivace a aspirace pracovníků; fenomény pracovní monotonie.

1. Osobnostní předpoklady. Traduje se, že např. introverti, tj. osoby zaměřené spíše „na sebe“ či „na úkol“, jsou méně závislí na dění v práci a okolí, vyrovnávají se snadněji s monotónními úkoly než jedinci extravertovaní, tj. osoby zaměřené navenek aktivní, mající rádi změnu a vzrušení. V odborné literatuře jsou citováni jedinci, kteří se s monotónní prací velmi lehce sžijí a jimž vyhovují rutinní úkoly, jelikož při nich mají možnost a čas přemýšlet o věcech, které s prací nejsou přímo spojeny.
2. Odolnost vůči tělesné a duševní námaze. V praxi je reakce organismu, vyjádřená únavou při obou typech činnosti podobná a při kombinaci monotonie s vysokými fyzickými či psychickými nároky práce jde o synergické (součinnosti) působení dvou faktorů, které se může projevit v saturaci (pocitech přesycení) prací.
3. Využití sociální opory. Projevující se jako celková atmosféra pracoviště, možnost kontaktu se spolupracovníky. Jako příklad lze uvést, kdy dvě starší ženy obsluhující lis s velmi jednoduchou opakovanou činností označovaly svou činnost jako velmi pestrou, jejich tvrzení se však netýkalo prováděných úkonů, ale možnosti se od nich odpoutat hovorem při zmechanizované činnosti. Sociální opora je dnes uznávaný „nárazník“ proti stresu.
4. Intelektové předpoklady. Laicky je vžitý názor, že osoby s vyšší inteligencí hůře snášejí monotonii. V praxi se vyskytuje mnoho povolání, která vyžadují vysokoškolské nebo alespoň středoškolské vzdělání vzhledem k zvládnutí technických předpokladů pro danou činnost a práce, které posléze erudovaný člověk vykonává, mohou vykazovat prvky monotonie. Sem patří např. operátoři na pracovištích dohlížející na bezchybný a bezpečný chod zcela automatizovaného systému, kde pracují pouze vysoce kvalifikovaní a vzdělaní pracovníci trpící nedostatkem vnější i vnitřní stimulace. Podobný typ pracovišť by bylo vhodné zařadit mezi zkoumaná pracoviště s monotonií.
5. Motivace a aspirace pracovníků. Tyto snad nejdůležitější psychosociální faktory nebyly také u nás zatím systematicky zkoumány. Zde jen uvádíme motivátory, o kterých je známo, že mohou potencovat pocity monotonie - nechuť k vykonávané práci („nic jiného mi nenabídli“), pocity nedocenění („mám na víc“), nepřiměřené pocity ohrožení vlastního zdraví způsobené dalšími faktory (fyzická námaha, hluk, chemické škodliviny apod.), finanční ohodnocení, malá možnost rozhodování (nařízené přestávky, schématická cirkulace pracovníků).
6. Fenomény pracovní monotonie. Ty mohou zjevně ovlivnit některé psychické funkce a mít za následek některé psychické projevy jako: poruchy vnímání, snížení pozornosti, snížení rychlosti psychického nebo fyzického výkonu, vyšší energetické nasazení k udržení výkonu, snížení přesnosti výkonu, zvýšení chybovosti, snížení motivace, nezájem, otupení, apatii, ospalost, pocity nudy, přesycení. Hodnocení založené pouze na popisu fenoménů nepostihuje monotonii v celé její šíři. Chybí ohodnocení z hlediska dopadu monotonie na samotného pracovníka, které vychází z předpokladu, že stresor je to, co člověk chápe jako nezvládnutelnou situaci, tedy něco, co přesahuje možnosti jeho zvládání.

3. Příznaky monotonie v pracovní činnosti

K popisu a hodnocení pracovních činností jsou používána různá kritéria, buď s ohledem na jejich skladbu, jako jsou typy pracovních úkonů a operací, nebo se zřetelem na nároky a požadavky na jednotlivé funkční systémy člověka (motorika, smysly, kognitivní procesy atd.). Při každé práci, ať už jde o činnosti manuální či psychicky náročné, nutně dochází v závislosti na typu úkolu k určitému stupni aktivace příslušného funkčního systému člověka. Úroveň aktivace se zprostředkovaně promítá do psychického stavu pracovníka. Pohybuje se v kontinuu útlum až ostražitá bdělost.

Při monotónních činnostech pohybového typu je využívána jen určitá část výkonového potenciálu člověka, a tudíž aktivační úroveň je jednostranná. Pohyby se postupně automatizují a jen nepatrná část centrálního nervového systému je využívána. Pro jednotvárné, opakující se nacvičené úkony jsou stále stejné podněty, na něž člověk reaguje příslušnými pohyby v určitém rytmu. To může být příčinou vzniku únavových příznaků. Rozsah a míra ovlivnění organismu člověka monotónní prací může být různá a projevuje se např. reversibilními změnami, jako je snížení vigility, příznaky únavy či dalšími subjektivními pocity, jako jsou bolesti hlavy, ospalost apod. až po ireversibilní poškození šlach, svalů či kloubů při nadměrně jednostranné a dlouhodobé zátěži určitých svalově kosterních struktur.

Monotónní činnosti jsou typem zátěže, se všemi negativními důsledky a představují tak jeden ze stresorů v práci. Možnost a závažnost ohrožení zdraví závisí především na charakteru určité práce a na subjektivním vnímání monotonie. Proces ovlivnění člověka monotonií lze hodnotit buď z hlediska únavy či útlumu CNS a podkorových center (prodloužená mícha, bazální ganglia, mozeček, mícha), nebo se zřetelem na příznaky nadměrné zátěže jiných orgánů či systémů, především zrakového a sluchového analyzátoru, muskuloskeletálního aparátu a periferních nervů. Není pochyb o tom, že dochází současně k vzájemnému ovlivňování těchto procesů a psychické účinky monotonie potencuje vliv dalších faktorů pracovního prostředí a pracovních podmínek.

Co se týče negativního vlivu monotonie na člověka, to bude záviset na jeho typu osobnosti a také na individuální dispozici. Pro některé pracovníky představuje monotónní práce stresující faktor, na jiné může dokonce působit pozitivně. V každém případě musíme počítat s tím, že chování člověka a jeho reakce se mnohdy bude lišit od našeho očekávání. Kritériem budou tělesné příznaky monotonie a psychické potíže.

4. Prostředky ke snížení účinků monotonie

Jedním z nejúčinnějších prostředků je zamezení či alespoň snížení jednostranné a dlouhodobé zátěže pohybového aparátu, jež se týkají stejných pohybů malých svalových skupin horních končetin. Dále jsou to možnosti střídání pracovních poloh a rozšíření skladby operací na několik pohybově rozdílných úkonů. Ergonomickým řešením uspořádání pracovního místa se snižuje pohybová a polohová zátěž pracovníka, Řešení zohledňuje výšku manipulačních a pracovních rovin, dosahové a prostorové oblasti, zorné podmínky apod.

Mezi organizační opatření se řadí vhodně volené přestávky v průběhu pracovní směny. Pokud je možné, technologie a způsob organizace práce dovoluje, ponechat pracovní tempo individuálně pracovníkovi. S tím také souvisí ekonomická opatření a zainteresování pracovníka na plnění pracovních úkolů (podněcující systém hodnocení).

Často používaným prostředkem k „rozrušení“ monotonie je reprodukovaná hudba, o níž se předpokládá, že může mít příznivý účinek na výkon a dobrou náladu pracovníků. V každém případě rozhodnutí o tom, zda bude během práce vysílána hudba, jakého druhu a v jakých časových intervalech, by mělo být záležitostí celého pracovního kolektivu.

Doporučení k eliminaci monotonie (dle ČSN EN ISO 10075-2):

1. uplatňováním technickými a organizačními postupy:
   • mechanizací nebo automatizací opakovaných funkcí se sníženými požadavky;
   • rotací pracovních činností;
   • rozšířením okruhu pracovních činností;
   • obohacením pracovní činnosti.
2. zabráněním zvyšování monotonie:
   • absencí spolupracovníků;
   • sníženou možností sociální interakce;
   • nedostatkem přestávek na odpočinek;nedostatkem možnosti fyzické aktivity;
   • nedostatkem možnosti změn v zadání;
   • denním časem (monotonie je citlivěji vnímána v odpoledních a nočních hodinách);
   • klimatickými podmínkami (například nevhodná teplota);
   • jednotvárnou akustickou stimulací;

5. Hodnocení monotonie

Postupy k hodnocení monotonie bylo v odborné literatuře publikováno několik. Většinou autoři používají dvou a více kritérií. Je to trvání operace, počet operací za časovou jednotku, zatížení monotónní prací po dobu směny. Kombinací ukazatelů jsou pak stanoveny stupně monotonie. Pro praktické použití je uveden příklad s orientačním hodnocením monotonie práce.

5.1 Orientační hodnocení monotonie práce

Hodnocení monotonie práce sestává ze čtyř kroků, kde každý je bodově ohodnocen. Stupeň monotonie určíme sečtením bodů podle čtyř ukazatelů.

1. Časové charakteristiky operace:

2. Počet úkonů v operaci

3. Pestrost vykonávané práce

4. Doplňující ukazatele

Tabulka 1: Hodnocení stupně monotonie

5.2 Hodnotící formulář monotonie (ilustrativní příklad)

Sestavení hodnotícího formuláře se uspořádá do tabulky podle očíslovaných otázek charakterizující monotónní práci. Pokud je odpověď na danou otázku kladná, pak ji označíme v políčku kroužkem „O“, pokud ne v políčku označíme pomlčkou „ - „.

Odpověď na otázky 11 až 16 vyplňují jen zaměstnanci.

Vyhodnocené odpovědi budou sloužit jako podklad k provedení nápravných opatření.

Závěr

Monotonie práce se považuje za jeden z největších problémů, které se ve společnosti vyskytují. V článku toto tvrzení je jistě dostatečně doloženo. První velkou negativní stránkou monotónní práce je, že od určitého okamžiku ztrácí pracovník motivaci, která je v současné době pro práci velmi důležitá. Vzhledem k tomu, že vykonává stále stejné úkony, které opakuje každý den a celou pracovní dobu, nedělá nic nového a nemůže na práci nic zlepšit, tím zde dochází k monotónnosti a pracovník ztrácí požitek a uspokojení ze své práce. Navíc zná svou práci tak detailně, že se snižuje i jeho kvalita práce. Druhým problémem je ergonomické hledisko. Negativní stránkou monotonie práce je, že touto prací zatěžuje neustále pouze některé orgány, které jsou následně zákonitě náchylnější k nemocem. Pracovníci mají větší sklon být práce neschopni. Pro praxi (ze znalosti časové a pohybové studie práce) bude jistě dobré umět si vypočítat na pracovním místě stupeň monotonie a dle výsledku se snažit pracovní místo upravit, nebo pracovní pozice u pracovníků střídat.

LITERATURA

1. Malý, S., Král, M., Hanáková, E. ABC Ergonomie. 1.vyd. Professional Publishing, 2010, 386 s. ISBN 9788 -7431- 027 – 0.
2. Král, M. Metody a techniky užité v ergonomii. 1.vyd., Výzkumný ústav bezpečnosti práce, NIVOS-BP Praha, 2001, 154 s.
3. Nařízení vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví (ve znění změn v nařízení vlády č. 68/2010 Sb., a nařízení vlády č. 115/2012 Sb.).
4. Vyhláška MZd č. 432/2003 Sb., kterou se stanoví podmínky pro zařazování prací do kategorií, limitní hodnoty ukazatelů biologických expozičních testů aj. (ve znění změny podle vyhlášky č. 107/2013 Sb.).
5. ČSN EN ISO 10075 -1 (83 3272) Ergonomické zásady týkající se duševní práce. Část 1: Obecné otázky a koncepty, termíny a definice.
6. ČSN EN ISO 10075 -2 (83 3572) Ergonomické zásady ve vztahu k mentální pracovní zátěži. Část 2: Zásady projektování.
7. ČSN EN ISO 10075 -3 (83 3572) Ergonomické zásady ve vztahu k mentální pracovní zátěži. Část 3: Zásady a požadavky vztahující se k metodám měření a hodnocení mentální pracovní zátěži.