Srovnatelné pracovní a mzdové podmínky agenturních a kmenových zaměstnanců jsou nejen častým předmětem odborných diskusí, ale i častým předmětem kontrol ze strany inspektorátů práce. Nedávný rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 15. prosince 2022 ve věci C-311/21 však už tak neklidné vody českého agenturního zaměstnávání ještě více rozvířil. Autoři se snaží v článku nastínit jeho možné důsledky pro praxi agenturního zaměstnávání v České republice.
Srovnatelné podmínky agenturních zaměstnanců
Agenturní zaměstnávání bývá často (pro svoji dočasnou povahu i menší ochranu dočasně přidělených zaměstnanců) považováno za tzv. prekérní zaměstnání. Pracovní poměry agenturních zaměstnanců, které jsou většinou uzavírány na dobu určitou, jmenovitě po dobu dočasného přidělení u uživatele, mohou být skončeny náhle, na základě jednostranného prohlášení uživatele, bez ohledu na to, zda je dán některý z výpovědních důvodů dle § 52 zákoníku práce, bez standardní výpovědní doby a bez aplikace ochranné doby.
Aby nebylo s dočasně přidělenými zaměstnanci rozdílně zacházeno, byla zavedena povinnost pro agentury práce i samotné uživatele zabezpečit, aby pracovní a mzdové podmínky dočasně přiděleného zaměstnance nebyly horší, než jsou nebo by byly podmínky srovnatelného zaměstnance.1)