vysílání zaměstnanců

Dne 5. 8. 2024 byl publikován rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) C-540/22 Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid (rozsudek pátého senátu ze dne 20. června 2024), který shrnul výklad unijního práva v oblasti vysílání zaměstnanců v rámci poskytování služeb na vnitřním trhu. Zvláštní pozornost byla věnována problematice vysílání zaměstnanců z tzv. třetích států, která nebyla dlouhodobě výkladově dostatečně vyjasněná, což našlo svůj odraz v pojetí předmětné otázky národními autoritami. Mnohdy restriktivnější výklad, za jakých podmínek může být tzv. třetizemský zaměstnanec vyslán na základě směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/71/ES o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb, byl jednotlivými členskými státy přijímán mnohdy spíše za účelem ochránit domácí pracovní trh před potenciálním mzdovým dumpingem. Shrňme si tedy aktuální poznatky na tomto poli, a to jak z pohledu práva Evropské unie, tak z pohledu českého národního práva.

Mateřská společnost plánuje vyslat svého zaměstnance na služební cestu do dceřiné společnosti v Uzbekistánu. Zahraniční pracovní cesta by měla trvat rok. Mateřská společnost bude vyplácet mzdu a cestovní náhrady. Daň z příjmů, zdravotní a sociální pojištění bude hradit v ČR. Bude to tak správně? Nebudeme muset hradit daň z příjmů nebo odvody pojistného v Uzbekistánu? Nehrozí mateřské společnosti povinnost založení stálé provozovny?

Zákon č. 408/2023 Sb. , kterým se mění zákon č. 435/2004 Sb. , o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, přinesl řadu úprav. V jednom z minulých dílů byl věnován prostor změnám účinným ke dni 1. 1. 2024, a to s přihlédnutím k agenturám práce, nelegálnímu zaměstnávání, následkům úprav přestupků a změn v zákoníku práce týkajících se problematiky ukončení dočasného přidělení agenturního zaměstnance. Nyní se zaměříme na hlavní změny účinné ke dni 1. 7. 2024. Část z nich zaujala i v rámci ankety Zákon roku, kdy tato část novely vyhrála kategorii Legislativní počin za rok 2023.

Dle novely zákoníku práce budeme se zaměstnanci podepisovat dohody o práci na dálku. Jeden náš zaměstnanec ale na Slovensku. Příjem má jen od naší firmy z hlavního pracovního poměru, místo výkonu práce je v našem sídle v ČR. Do zaměstnání pravidelně dojíždí. Rozsah práce na dálku v dohodě chceme nastavit na 50 %. Jaký je postup, když chceme, aby náš zaměstnanec zůstal účasten v systému sociálního a zdravotního pojištění v ČR? Lze v tomto případě uplatnit rámcovou dohodu k aplikaci čl. 16(1) nařízení (ES) č. 883/2004? 

Dne 1. 8. 2022 nabyl účinnosti zákon č. 217/2022 Sb., kterým se mění zákon č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Tento zákon mimo jiné implementuje směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2020/1057 ze dne 15. 7. 2020, kterou se stanoví zvláštní pravidla o vysílání řidičů v odvětví silniční dopravy, pokud jde o směrnice 96/71/ES a 2014/67/EU, a kterou se mění směrnice 2006/22/ES, pokud jde o požadavky na prosazování, a nařízení (EU) č. 1024/2012 (dále jen „směrnice 2020/1057“).

Zaměstnavatel, který vysílá své zaměstnance k výkonu práce do zahraničí, musí počítat s celou řadou povinností, které mu ukládají tuzemské i zahraniční právní předpisy a mezinárodní smlouvy. V dnešním příspěvku se zaměříme na problematiku poskytování služeb v rámci EU prostřednictvím vyslaných zaměstnanců, a to ve vazbě na poskytování cestovních náhrad a také na odvody daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti.

V uplynulém roce jste se na stránkách Práce a mzdy mohli pravidelně setkávat s unikátním pracovněprávním seriálem „Vysílání zaměstnanců v rámci EU“, který si kladl za cíl být pomocnou rukou především pro české zaměstnavatele vysílající své pracovníky do jiných členských států Evropské unie, a to v souvislosti v novou evropskou úpravou, kterou přinesla směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/957 ze dne 28. června 2018 (dále jen „směrnice“).

Jak jsme se již dozvěděli v minulém čísle, na migrující výdělečně činné osoby se vždy vztahují právní předpisy pouze jednoho členského státu, a to proto, že se u migrujících pracovníků uplatňují koordinační nařízení EU. Tato zásada platí pro všechny osoby, na něž se vztahují nebo vztahovaly právní předpisy jednoho členského státu či více členských států, bez ohledu na počet takových států. I osoby, které jsou zaměstnány ve třech nebo i pěti členských státech, podléhají v určitém okamžiku v oblasti sociálního zabezpečení právním předpisům pouze jednoho členského státu.

V průběhu loňského roku bylo vysílání zaměstnanců v rámci nadnárodního poskytování služeb v Evropě široce diskutovaným tématem. Může za to směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/957 ze dne 28. června 2018 (dále jen „Směrnice“), která novelizovala původní „vysílací“ směrnici (96/71/ES) a která členským státům EU nařídila transponovat předmětná ustanovení nejpozději do 30. července 2020. Jak se to konkrétním zemím povedlo?

V průběhu loňského roku bylo vysílání zaměstnanců v rámci nadnárodního poskytování služeb v Evropě široce diskutovaným tématem. Může za to směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/957 ze dne 28. června 2018 (dále jen „Směrnice“), která novelizovala původní „vysílací“ směrnici (96/71/ES) a která členským státům EU nařídila transponovat předmětná ustanovení nejpozději do 30. července 2020. Jak se to konkrétním zemím povedlo?

V průběhu loňského roku bylo vysílání zaměstnanců v rámci nadnárodního poskytování služeb v Evropě široce diskutovaným tématem. Může za to směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/957 ze dne 28. června 2018 (dále jen „Směrnice“), která novelizovala původní „vysílací“ směrnici (96/71/ES) a která členským státům EU nařídila transponovat předmětná ustanovení nejpozději do 30. července 2020. Jak se to konkrétním zemím povedlo?

V průběhu loňského roku bylo vysílání zaměstnanců v rámci nadnárodního poskytování služeb v Evropě široce diskutovaným tématem. Může za to směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/957 ze dne 28. června 2018 (dále jen „Směrnice“), která novelizovala původní „vysílací“ směrnici (96/71/ES) a která členským státům EU nařídila transponovat předmětná ustanovení nejpozději do 30. července 2020. Jak se to konkrétním zemím povedlo?

V průběhu loňského roku bylo vysílání zaměstnanců v rámci nadnárodního poskytování služeb v Evropě široce diskutovaným tématem. Může za to směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/957 ze dne 28. června 2018 (dále jen „Směrnice“), která novelizovala původní „vysílací“ směrnici (96/71/ES) a která členským státům EU nařídila transponovat předmětná ustanovení nejpozději do 30. července 2020. Jak se to konkrétním zemím povedlo?

V průběhu loňského roku bylo vysílání zaměstnanců v rámci nadnárodního poskytování služeb v Evropě široce diskutovaným tématem. Může za to směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/957 ze dne 28. června 2018 (dále jen „Směrnice“), která novelizovala původní „vysílací“ směrnici (96/71/ES) a která členským státům EU nařídila transponovat předmětná ustanovení nejpozději do 30. července 2020. Jak se to konkrétním zemím povedlo?

V průběhu loňského roku bylo vysílání zaměstnanců v rámci nadnárodního poskytování služeb v Evropě široce diskutovaným tématem. Může za to směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/957 ze dne 28. června 2018 (dále jen „Směrnice“), která novelizovala původní „vysílací“ směrnici (96/71/ES) a která členským státům EU nařídila transponovat předmětná ustanovení nejpozději do 30. července 2020. Jak se to konkrétním zemím povedlo?

V průběhu loňského roku bylo vysílání zaměstnanců v rámci nadnárodního poskytování služeb v Evropě široce diskutovaným tématem. Může za to směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/957 ze dne 28. června 2018 (dále jen „Směrnice“), která novelizovala původní „vysílací“ směrnici (96/71/ES) a která členským státům EU nařídila transponovat předmětná ustanovení nejpozději do 30. července 2020. Jak se to konkrétním zemím povedlo?

V předchozích několika měsících bylo vysílání zaměstnanců v rámci nadnárodního poskytování služeb v Evropě široce diskutovaným tématem. Může za to směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/957 ze dne 28. června 2018 (dále jen „Směrnice“), která novelizovala původní „vysílací“ směrnici (96/71/ES) a která členským státům EU nařídila transponovat předmětná ustanovení nejpozději do 30. července loňského roku. Jak a kterým evropským zemím se to povedlo? Jakou úpravu státy zvolily? A kdo zůstává na mapě Evropy černou ovcí bez transpozice?

Zákonem č. 285/2020 Sb. byla přijata poměrně rozsáhlá a dlouho očekávaná novela zákoníku práce. Tento zákon přináší i změny v některých dalších právních předpisech. V tomto článku se budu věnovat dvěma z nich, totiž novele zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), a zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce (dále jen „zákon o inspekci práce“).

Ve Sbírce zákonů již vyšla dne 26. 6. 2020 dlouho očekávaná novela zákoníku práce (zákon č. 285/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé související zákony), která přináší pro personální praxi mnoho zajímavých a praktických novinek. Systematicky tato novela navázala na plánovanou novelu z roku 2016, která nakonec nebyla schválena.

Ustanovení § 3 odst. 3 zákona o inspekci práce s účinností od 1. 4. 2017 ukotvuje, že orgány inspekce práce kontrolují dodržování právních předpisů upravujících právní postavení zaměstnanců vyslaných k výkonu práce v rámci poskytování služeb. Jedná se o transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/67/EU ze dne 15. května 2014 o prosazování směrnice 96/71/ES o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb a o změně nařízení (EU) č. 1024/2012 o správní spolupráci prostřednictvím systému pro výměnu informací o vnitřním trhu („nařízení o systému IMI“) [dále jen „prosazovací směrnice“]. Právě prosazování pravidel vysílání pracovníků orgány inspekce práce na území České republiky je věnován tento článek.