Pracovní cesta je časové omezení vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce (§ 42 zákoníku práce – dále ZP ). Protože jde o výkon práce na dobu nezbytné potřeby, musí s vysláním na pracovní cestu zaměstnanec souhlasit. Cestu pak vykoná podle pokynu zaměstnavatele na pracoviště, které je buď mimo obvod obce jeho pravidelného pracoviště nebo v obvodu obce jeho bydliště. Vždy tedy jde o plnění úkolů (podle pokynů zaměstnavatele) na jiném místě, než je místo pravidelného pracoviště zaměstnance. Pravidelným pracovištěm je třeba chápat místo výkonu práce, které bylo sjednáno v pracovní smlouvě nebo na které byl zaměstnanec převeden nebo přeložen.
Otazníky kolem úrazů na pracovních cestách
JUDr.
Ladislav
Jouza
Pracoviště zaměstnance
Vždy je třeba především vymezit pracoviště zaměstnance. U některých zaměstnanců to nebude činit potíže, protože jejich pravidelné pracoviště je určeno budovou, kanceláří apod. Jsou však povolání, u nichž je místo výkonu práce se zaměstnancem sjednáno v pracovní smlouvě šířeji.
Například u opravářů, pracovníků služeb apod. je sjednán jako výkon práce určitý obvod města nebo okresu, u obchodních dealerů dokonce i území České republiky.
Pokud tedy opraváři konají cesty za opravami v „rámci“ takto vymezeného obvodu, nejde u nich o pracovní cestu, ale o plnění pracovních úkolů v rámci pracovní smlouvy. Cesty z jednoho místa opravy na druhé je třeba posuzovat jako úkony, které jsou potřebné během práce. Může se však stát, že cesta z místa jednoho zaměstnavatele k jiné firmě, může u některého zaměstnance znamenat pracovní cestu, u jiného plnění pracovních úkolů. Např. půjde-li mechanik do firmy, která je mimo obvod místa jeho pravidelného pracoviště, jedná se u tohoto zaměstnance o pracovní cestu. Půjde-li z této firmy do jiné montér v rámci obvodu svého pravidelného pracoviště, jedná se u něho o plnění pracovních úkolů a tuto cestu je nutno posuzovat jako cestu potřebnou během práce.
ZP v § 34a reaguje na