S vysláním zaměstnance na pracovní cestu souvisí poskytování cestovních náhrad. Vzhledem ke zdražování v posledních měsících se zvýšily v roce 2022 také některé cestovní náhrady pro zaměstnance na pracovní cestě.
Cestovní náhrady obecně
Zákoník práce používá pojem pracovní cesty ve dvojím smyslu, a to ve smyslu obecné definice pracovní cesty (ust. § 42 zákoníku práce) a ve smyslu speciální definice pro účely poskytování cestovních náhrad (ust. § 156 odst. 2 zákoníku práce). Pro účely poskytování cestovních náhrad je použita zákoníkem práce legislativní zkratka pracovní cesty, která zahrnuje jednak obecnou definici pracovní cesty, ale i cestu mimo pravidelné pracoviště a cestu v souvislosti s mimořádným výkonem práce mimo rozvrh směn v místě výkonu práce nebo pravidelné pracoviště.
Zaměstnavatel je povinen poskytovat zaměstnanci náhradu výdajů, které mu vzniknou v souvislosti s výkonem práce. Zaměstnavatel není oprávněn zvýšené výdaje spojené s výkonem práce zaměstnance pro zaměstnavatele přenášet na zaměstnance. Výdaje, které vzniknou zaměstnanci při pracovní cestě, jsou cestovními výdaji, za které poskytuje zaměstnavatel zaměstnanci cestovní náhrady.
Cestovní náhrady je možné zaměstnanci, který koná pro zaměstnavatele práci na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, poskytnout pouze v případě, že tak bylo sjednáno. Pokud tedy mezi stranami dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti není nic sjednáno o poskytování cestovních náhrad, platí, že zaměstnanec pracující na základě jedné z dohod nárok na cestovní náhrady nemá.
Právní úprava cestovních náhrad v zákoníku práce je rozdělena na úpravu poskytování náhrad pro podnikatelskou sféru a na úpravu poskytování náhrad pro nepodnikatelskou sféru, tj. zaměstnancům u zaměstnavatelů, kteří jsou a) státem, b) územním samosprávným celkem, c) státním fondem, d) příspěvkovou organizací, jejíž náklady na platy a odměny za pracovní pohotovost jsou plně zabezpečovány z příspěvku na provoz poskytovaného z rozpočtu zřizovatele nebo z úhrad podle zvláštních právních předpisů nebo e) školskou právnickou osobou zřízenou podle školského zákona. Ze zákoníku práce vyplývá, že jako základní úprava poskytování cestovních náhrad je vytvořena úprava pro podnikatelskou sféru, podle níž postupuje i nepodnikatelská sféra s určitými odchylkami. Zákoník práce dále při poskytování cestovních náhrad zaměstnancům odlišuje postup specificky pro zahraniční pracovní cesty.
Právní úprava cestovních náhrad v oblasti podnikatelské vychází ze zásady "co není zakázáno, je dovoleno". Právní úprava tedy stanoví minimální povinný rozsah cestovních náhrad, které lze ve prospěch zaměstnanců rozšiřovat jak smluvně, tak v kolektivní smlouvě nebo ve vnitřním předpisu. Právní úprava cestovních náhrad v rozpočtové sféře vychází z odlišných principů než právní úprava cestovních náhrad pro