Okamžité zrušení ze strany zaměstnavatele označuje právní úprava za výjimečný způsob rozvázání pracovního poměru. Takové označení nepoužívá, pokud je hybatelem stejného právního jednání zaměstnanec. Nicméně v praxi je okamžité zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnance také spíše výjimkou. Mj. proto, že je striktně vázáno na zákonem vymezené důvody.
Právní věta
Na primární úmysl zaměstnance okamžitým zrušením pracovního poměru poškodit zaměstnavatele nelze usuzovat jen na základě skutečnosti, že zaměstnanec v době před jeho učiněním výkonem výdělečné činnosti pro konkurující společnost porušoval povinnost zaměstnance podle ustanovení § 304 odst. 1 zákoníku práce nevykonávat bez souhlasu zaměstnavatele vedle svého zaměstnání vykonávaného v základním pracovněprávním vztahu výdělečnou činnost shodnou s předmětem činnosti zaměstnavatele, popřípadě že nevykonáváním práce pro zaměstnavatele porušoval základní povinnost zaměstnance podle ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) a § 301 písm. a) zákoníku práce osobně vykonávat práci. Z tohoto jednání zaměstnance lze za kontextu daných okolností dovozovat jen jeho úmysl nadále v pracovním poměru u zaměstnavatele nepokračovat.
(z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1815/2018)
Předmět sporu
- Platnost okamžitého zrušení pracovního poměru zaměstnancem z důvodu nevyplacení části jeho mzdy.
- Zneužití práva za situace, kdy zaměstnanec přistoupil k rozvázání pracovního poměru výše uvedeným způsobem v době, kdy sám porušoval povinnosti vyplývající mu z pracovního poměru („pracovní kázeň“).
Právní úprava
- § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů