závislá práce

Titulek aktuální úvahy mi vyplynul ze schválené novely zákoníku práce a z obsahu tzv. úsporného balíčku vlády. Realizaci titulku v praxi potvrzují i názory některých významných podnikatelských subjektů (zaměstnavatelů), kteří zaměstnávají větší počet pracovníků na dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr (dohodáře).

Společným rysem a určitým určujícím motivem všech znaků závislé práce vymezených v zákoníku práce je osobní či hospodářská závislost zaměstnance na zaměstnavateli. Tyto znaky slouží k odlišení závislé práce od jiných ekonomických aktivit (zejména od samostatného podnikání), ale také od aktivit jiného charakteru, kupříkladu mezilidské výpomoci.

Evropská komise předložila dne 9. 12. 2021 návrh směrnice č. 2021/0414 (COD) o zlepšení pracovních podmínek při práci prostřednictvím platforem. Reaguje tím na aktuální trend na trhu práce, kdy podle současných odhadů působí v rámci EU přibližně 28 miliónů osob v prostředí digitálních pracovních platforem. Podle očekávání vzroste tento počet na 43 miliónů v roce 2025. Pozice „platformových pracovníků“ je přitom značně nejistá. Většinou mají postavení osob samostatně výdělečně činných, byť výkon jejich práce pro digitální platformu vykazuje znaky závislé práce. Komise si je vědoma, že stávající pracovněprávní legislativa nepokrývá výkon práce těchto pracovníků, a vypracovala návrh, jehož hlavní cílem je zlepšit pracovní podmínky osob vykonávajících práci prostřednictvím digitálních platforem tím, že jsou stanovena kritéria pro kvalifikaci jejich smluvního vztahu, dále je pak nově podpořena transparentnost, spravedlnost a odpovědnost při tzv. algoritmickém řízení práce prostřednictvím platformy.

V následujícím textu si budeme v přímé vazbě na řešení zdravotního pojištění definovat pojmy jako právní osobnost, svéprávnost či zletilost v podmínkách účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen NOZ), a zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce.

Závislá práce je prací úplatnou, vykonávanou zaměstnancem pro zaměstnavatele za mzdu, plat nebo odměnu (podle typu zaměstnavatele a druhu pracovněprávního vztahu). Pokud je práce konána v pracovním poměru a zaměstnavatel je subjekt, jenž není uveden ve výčtu dle ustanovení § 109 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, (v praxi se hovoří nejčastěji o tzv. podnikatelské sféře), je za ni zaměstnanci poskytována mzda. Zákoník práce ve svém ustanovení § 113 uvádí, jakými způsoby se mzda určuje (sjednává, či stanoví), nijak ale zaměstnavatele neovlivňuje v její formě a struktuře. U zaměstnavatelů se lze setkat s různými, více či méně propracovanými mzdovými systémy. A v té souvislosti se zpravidla objeví též pojem nároková a nenároková složka mzdy.

Cílem tohoto článku je pozastavit se nad některými zásadními závěry v oblasti umožnění výkonu nelegální práce, které byly prezentovány v rozsudku Krajského soudu v Brně1). I přes skutečnost, že v daném případě byla podána neúspěšná kasační stížnost žalovaným, považujeme za důležité se k některým závěrům krajského soudu vztahujícím se k posouzení podstaty věci - umožnění výkonu nelegální práce, které v návaznosti na obsah kasační stížnosti nebyly předmětem posuzování Nejvyššího správního soudu2), vyjádřit, protože představují nebezpečí spočívající ve zneužití takového výkladu, obcházení pravidel ukotvených v právních předpisech a ve svém důsledku popření smyslu činnosti orgánů inspekce práce.

Až budeme příště cestovat letadlem na dovolenou nebo např. na pracovní cestu, může se stát, že z kokpitu letadla již nebude letadlo pilotováno zaměstnancem letecké společnosti, nýbrž pilotem coby externím dodavatelem služeb.

Práce v zahraničí představuje zvláštní druh závislé práce. V zákoníku práce se na několika místech objevuje určitá specifická úprava pro práci v zahraničí. Např. jsou stanoveny subjektivní lhůty, pokud k události došlo v zahraničí (§ 58, odst. 1 ZP), mzda poskytovaná v zahraničí (§ 143, odst. 2 ZP) či zvláštní úprava týkající se zaměstnanců s pravidelným pracovištěm v zahraničí (§ 346 ZP). Tuto specifiku zahraniční služby je třeba promítnout i do služebních vztahů, tedy do právní úpravy státní služby s ohledem na výkon diplomatické služby.

Cílem tohoto článku je upozornit na jeden z nejnovějších rozsudků Nejvyššího správního soudu1), který se obsahově zabýval správním deliktem spočívajícím v umožnění výkonu nelegální práce. Specifičnost tohoto rozsudku, který byl vydán v oblasti, v níž je rozhodovací činnost správních soudů relativně bohatá, spočívá jednak v poměrně razantní výši uložené pokuty (7 300 000 Kč), a zejména pak v tom, že v daném případě byla nelegální práce zastírána smlouvou o sdružení2), tedy způsobem, který se v dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu naopak v takové míře neobjevuje.

Podstatou tohoto článku je upozornit na situaci, která může v rámci kontrolní činnosti orgánů inspekce práce nastat v návaznosti na rozhodnutí Ústavního soudu ve vztahu k tzv. řetězení pracovních poměrů na dobu určitou, a která pak pro orgány inspekce práce nemá snadné řešení, pokud vůbec reálně existuje. Současně se pozastavíme nad praktickým dopadem rozsudku pro následné kroky zmiňovaného orgánu a řešení situace de lege lata. Článek se také pokusí odpovědět na otázku, zda bylo možné vzniklé situaci předejít.